Sáhla jsem si na úplné dno!

Sportem ku zdraví! Opravdu nechápu, kdo vymyslel a uvedl v život tuhle zavádějící formulku. Pravděpodobně to byl nějaký namachrovaný svalovec, pro kterého bylo jediným životním potěšením trápit své tělo až k úplnému zničení.

Já jsem totiž sportovní ignorant. Už jako dítě jsem nesnášela ve škole při tělocviku ty příšerné překážkové dráhy. To byla hrůza! Rozděleni do družstev jsme mezi sebou soupěřili, kdo nejlíp a nejrychleji proběhne pod kozou, přeskočí koně, udělá kotrmelec dopředu, přesviští lavičku, provede kotrmelec dozadu, přeleze švédskou bednu…. Tfuj tajbl. A to všechno za nepříčetného ječení a řvaní děcek, se kterými jsem byla v družstvu.

Chudáci ti méně zdatní, kteří byli vždycky příčinou totálního fiaska svého kolektivu. Kluci, ale i některá děvčata, kteří byli patřičně mrštní a trhali rekordy ve všech disciplínách, jim totiž vždy nadávali opravdu nevybíravě. Chuděra Kamila, děvenka trošku objemnější a úměrně k tomu i neohrabanější. Ta měla před tělocvikem vždy klepotici a očička jí kmitala vyplašeně sem a tam. Já jsem se takhle třásla před matematikou, pro ni byl vrchol potupy a ztráty důstojnosti předmět s názvem tělocvik.

Sice jsem nebyla nijak extrémě nemožná, ale bojovala jsem se svým egem, které sveřepě odmítalo zařadit se do stáda pokřikujících a mezi sebou supeřících dětiček. Mně totiž bylo úplně ukradené, kdo vyhraje!

Proto jsem opravdu nepochopila sama sebe (a to dodnes), když jsem se na jednom pionýrském táboře v rámci sportovního odpoledne přihlásila na vytrvalostní běh. Musela jsem mít silný úžeh nebo úpal,. když jsem ve výběru sportovních disciplín zaškrtla právě tuto sado-masochistickou příšernost! Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Byla jsem přece celkem dobrá ve sprintu a docela ušly i mé výkony ve skoku do dálky! Tak proč práve vytrvalostní běh?

Mno, asi to bylo proto, že se na něj přihlásil i Pavel, kterého jsem na tom táboře tajně milovala. A jelikož on ani netušil, že existuju, chtěla jsem se nějak nenápadně dostat do jeho blízkosti a dát mu tak šanci aby mě zaznamenal.

Když jsme se seřadili na startu, dala jsem si záležet, abych stála vedle něj. A to byla jediná chvíle, kterou jsem strávila v jeho bezprostřední blízkosti. Dnes opravdu nevím, jestli jsem tehdy ve své bezbřehé naivitě a hlouposti měla představu, že během mnohakilometrového běhu zapředu s Pavlem intelektuální konverzaci a přesvědčím ho nejen o tom, že jsem neskutečně sportovně zdatná, ale také velmi chytrá. Každopádně jsem nedostala šanci přesvědčit ho ani o jednom.

Po startu jsme se rozeběhli (Pavel se zcela nekompromisně okamžitě umístil v čele našeho pelotonu) a vydali se na běžeckou trať. Já osobně bych tu trasu spíš nazvala důmyslným mučícím nástrojem. Zdrceným pohledem jsem chvilku sledovala mou mizící lásku. A pak už jsem byla jen já, trať a můj boj.

Skupina vytrvalců se postupně trhala, až jsme v závěsu zbyli jen tři. Chvíli jsme funěli společně a já jsem byla ráda, že nejsem sama, kdo přecenil své síly… abych po chvíli zjistila, že už nevidím ani živáčka a na trati jsem zcela a úplně sama.

Zatímco do cíle již postupně dobíhali první borci, v jejichž čele byl samozřejmě Pavel, já jsem se komíhala někde uprostřed polí a zamlženým zrakem jsem hledala fáborky, které mi značily cestu. Srdce mi tlouklo až v krku, v pravém boku mě píchalo a nohy byly čím dál těžší. Funěla jsem jako lokomotiva a chodidla jsem od země odlepovala s nasazením vlastních sil. Myslím, že už jsem ani neběžela, byla to spíš nějaká velmi neestetická chůze. Švidrala jsem se ze strany na stranu a zaháněla rudé fleky, které se mi draly před oči.

Konečně jsem v dálce uviděla transparent s názvem “Cíl”. Kupodivu se ve mně nevzedmul nádherný úlevný pocit, ale zachvátilo mě absolutní zoufalství: “Šmarjá, takovej flák ještě. Chcípnu.” A pokusila jsem se alespoň zkoordinovat pohyby, abych vypadala pokud možno přitažlivě. Tušila jsem totiž v cíli Pavlovu přítomnost a nechtěla jsem se před ním úplně znemožnit.

Zpocená, rudá jako rak, s rozklepanými koleny a s plícemi, které běžely asi tak deset metrů za mnou, jsem konečně dorazila mezi své úspěšnější soupeře. Sesunula jsem se k zemi a dlouho popadala dech. V tomto komatickém stavu jsem ještě zahlédla Pavla, jak se velmi dobře baví s blonďatou Jitkou, která doběhla jako třetí. Chápete? S tou příšernou nánou Jitkou!!! Na mě se ani nepodíval!

Bylo mi čtrnáct a vzpomínám si, že jsem tehdy chtěla umřít, propadnout se studem, zahanbením a ponížením někam hodně hluboko pod zem. Proč já hloupá jsem si radši nevzala Pištu Hufnágla! Kvůli jednomu frajírkovi, který mě oblouznil svýma pomněnkovýma očima a svalnatou postavou, jsem málem zkapala jako smrdutý skunk někde na trati! A kvůli čemu? Kvůli ničemu! Nestála jsem mu ani za pohled, natož aby vzal mokrý ručník a jemně mi otíral zpocené čelo a povzbuzoval mě něžnými slůvky, která by mi šeptal do mého pulsujícího ouška.

A aby té potupy nebylo dost, až do konce našich táborových dní visely u jídelny výsledkové listiny všech disciplín sportovního odpoledne. Každý, kdo šel kolem, si tak mohl přečíst, že zatímco první doběhl Pavel s časem 18:23, předposlední Zuzka s časem 26:15… poslední doběhla Jarka s časem………..32:46!

Dodnes, když si na tuto životní potupu vzpomenu, derou se mi slzy do očí. :o)) A hlavně mi fakt neříkejte, že sláva vítězům a čest poraženým. Tohle totiž vážně nefunguje. Prohra je prostě prohra a já jsem si tu svou vychutnala až do fyzického a především duševního dna. Chápete? Proč zrovna ta Jitka!!! A navíc nebyla ani trochu zpocená!

A tak jsem se rozhodla, že dnešní téma na Žena-in.cz bude ryze sportovní. Ale ne tak, jak by si možná mnozí mysleli. Rekordmani a sportovní nadšenci – vy máte pro dnešek pohov, jasný? Dnešní den je jen a jen pro nás, tělocvičné ignoranty, zoufalce a nešiky. Pro nás, kteří jsem nemožní, totálně nesportovní a více či méně z této své neschopnosti nešťastní. Anebo i nad věcí, jako už skoro já. Protože, milá děvčata – co na tom, že jste v životě neskočily roznožku přes kozu a kotrmelec vzad byl pro vás nesplnitelným akrobatickým výkonem. Zcela a jistě jste především hodné holky! A to je to nejdůležitější! :o)))

A dnes máte šanci, svěřit se se svými potupnými výkony a situacemi, které jste v rámci hodin tělocviku zažily.A největší hrdinkou bude ta, která je nejnemožnější! Dnes poprvé máte možná šanci ve sportu vyhrát! Pište mi své příběhy na téma Sport a já a třeba vyhrajete dárek. Těším se na vaše příběhy a sportovní výkony!

redakce@zena-in.cz

S pozdravem Sportu a zdar a Ženám-in zvlášť se pro tuto chvíli loučí