Před deseti lety jsme si domů přivezli zlatý uzlíček a pojmenovali ho Ben. Byl to krásný anglický kokršpaněl a brzy si nás svojí přítulností a láskou obtočil kolem prstu. Stal se právoplatným členem naší, tehdy ještě čtyřčlenné, domácnosti a všichni jsem si spokojeně užívali překrásné vztahy plné psí lásky.
Naše dovolená byla přizpůsobená tak, aby s námi mohl Ben být i v tomto období. Jezdili jsme na chalupu známých na Ostravici a užívali si okolních lesů a bazénu, který patřil k chalupě. A čím máte toho svého mazlíčka víc rádi, tím rychleji ten jeho psí život ubíhá. A my bereme všechno jako naprostou samozřejmost. Ale jednoho dne nastanou potíže a vy pochopíte, že je něco špatně. Když mu bylo osm let, začal mít problémy s chůzí. Na páteři mu našli vyrůstek, který tlačí na obratle a způsobuje pohybové potíže. Chodili jsme na veterinu na infuze, které pomáhaly odstranit otok a uvolnit obratle. Vždycky mi ho bylo strašně líto, když musel ležet bez hnutí s jehlou zapíchnutou v oholené pacince. Infuze pomohly… ale chůze už nikdy nebyla to, co obvykle. Ale bylo to pořád naše zlatíčko. Dávali jsme denně podpůrné tabletky a zvykli si na to, že neskáče přes zábradlí a čeká, až ho sneseme ze schodů. Tak to trvalo dva roky. Letos o prázdninách se chůze značně zhoršila a my jsme mysleli, že zase pomůžou infuze. Šli jsme na veterinu a paní doktorka udělala nový rentgenový snímek. S hrůzou jsme zjistili, že mu vyskočil kloub z jamky, jelikož pouzdro bylo hodně opotřebeno špatnou chůzi. Paní doktorka nám po konzultaci se svým šéfem sdělila, že na operaci je 5 % šance na to, aby zase chodil. Prostě nám bylo řečeno, že ho v jeho věku nemáme trápit a máme se s ním rozloučit. V tu chvíli jsem ho popadla a odešla s ním do auta a jeli jsme domů. Jenomže se tím nic nevyřešilo. Stav se zhoršoval, přišly bolesti a Ben už k sobě nikoho nepustil. Nemohli jsme ho ani vyvenčit, protože se nepostavil, a tím pádem nevykonal svoji potřebu. Na všechny vrčel a cenil zuby. Je to hrozný pocit nemohoucnosti. Museli jsme se rozhodnout o jeho osudu. Všichni, co to někdy prožili, ví, o čem mluvím. Je to ta nejhroznější věc na světě rozhodnout o životě nejvěrnějšího kamaráda. S Benem jsme se museli rozloučit 11. srpna večer. Ta noc byla strašná pro všechny členy rodiny a následující dny nebyly lepší. Oplakali jsme ho všichni včetně tvrdého chlapského pokolení. Dlouho jsme ale to „ticho“ nevydrželi a našli si další kokří miminko, které Bena sice nenahradí, ale bude svoje.
Už se u nás zabydlelo a je to další Beník. Srovnáváme, to je samozřejmé. Je jiný, ale zase je to naše zlatíčko. Na Bena nikdy nezapomeneme, ale život jde dál. A malý Ben nám dokáže vyplnit celý den.
P.S.: V příloze zasílám dvě fotky, jedna je k památce našeho prvního zlatíčka a druhá je naše nové miminko.
Celá naše redakce přeje malému Beníkovi hodně zdraví a dlouhatánský krásný psí život.
Nový komentář
Komentáře
Jako autorka článku redakci moc děkuji za přáníčko Beníkovi.