Popíšu vám tady ve třech dílech, jak jsem prožila letošní dovolenou. S kamarády Evou, Honzou a Šiškou jsme vyrazili na tři týdny do Řecka, Turecka a Bulharska. A to na vlastní pěst, jen s batohy a penězmi s tím, že to všechno po cestě nějak dopadne.... 

 

Bulharsko

Je půl sedmé ráno. Je to asi tři hodiny, co jsme přiletěli do Řecka. Z letadla jsme celí rozlámaní a unavení. Soluň, kde právě jsme, hodláme co nejrychleji opustit. Míříme totiž do Bulharska.

Je sedm. Nahazujeme na záda krosny (neuvěřitelné, dokázala jsem si na tři týdny sbalit jen deset kilo věcí) a uháníme na vlakové nástupiště. Náš první cíl je bulharské městečko Melnik, od hranic s Řeckem vzdálené asi čtyřicet kilometrů. Má jít o jedno z mála hezkých měst v Bulharsku. Zamlouvá se nám hlavně proto, že v okolí jsou vinice.

Už konečně sedíme ve vlaku. Před chvílí mě probudila hrozná žízeň. Ostatní kamarádi jsou rozvalení a spí. Zastavujeme na neuvěřitelně špinavém nádraží. Mám za sebou zatím jen dvě lekce ruštiny, přesto s hrdým výrazem čtu nápis na ceduli: Be-og-rad. "Kamarádi, jsme v nějakým Beogradu. Honzo, podívej se, jak dlouho ještě pojedeme," organizuju zbytek zájezdu. Honza se dívá, ale pak jen zbledne a zařve: "Ven! Jsme asi padesát kilometrů od Sofie."

Znamená to, že jsme usnuli a ocitli se ve středním Bulharsku, kde není vůbec NIC. Pokud tedy nepočítám špínu, rozbořený domy, vyjedený krámy a spoustu potulných psů. Přesně tak to vypadá i v Beogradu. Když se anglicky ptáme mladé slečny, kde je nejbližší banka, nedokáže odpovědět. Nerozumí snad ani to "bank".

Nakonec jsme si ale vyměnili peníze a dali si rychlý oběd. Podle mapy je asi dvacet kilometrů odsud monastir. Alespoň něco, tak se tam podíváme, shodujeme se. Po chvíli přijíždí autobus. No. Spíš taková hrozná drčka metr krát metr, rezivá od shora až dolů. Chováme se jako "japonští turisté" a vytlemeně si fotíme interiér. Někteří z nás (že, Honzo) dokonce žádají místní o speciální pózy.

Autobus nás dovezl až k monastiru. Je tři čtvrtě na pět a řidič říká, že zpátky jede v pět. Nic dalšího už prý dnes zpátky do vesnice nejede. Rychlostí si prohlížíme krásný rozhlehlý klášter. Všude je spousta nádherných maleb s pravoslavnou tematikou. Škoda, že se nemůžeme zdržet.

Při zpáteční cestě jsme řekli autobusákovi, ať nás vyhodí v jiné vesnici. Původně jsme předpokládali, že tu najdeme nocleh, ale to jsme se spletli. Náš první den dovolené tedy končí spánkem na nádraží na sražených lavičkách.

Druhý den se díváme do mapy a zjišťujeme, že nemá smysl cestu na pobřeží nijak zvlášť prodlužovat. Jsme totiž v Bulharsku. Zemi, kde není vůbec NIC, jak jsem už psala. Mám za to, že EU je ekonomická organizace, ne charitativní. Podle mého tedy Bulgaria nemá v nejbližší budoucnosti ve společenství co dělat.

Po šesti hodinách neustálého přestupování ze špinavého vlaku do ještě špinavějšího (a za vyprávění si historek, co všechno by se dalo z té špíny chytit) konečně vystupujeme v Burgasu. Cestou na autobusové nádraží nás zastavují důchodkyně a nabízejí ubytování u sebe doma za 15 leva (150 korun). Chvíli o tom přemýšlíme, ale nakonec chytáme autobus do Sozopolu.

A to nám zvedlo náladu. Vystoupili jsme v docela pěkném a čistém letovisku, Sozopolu. Hned u autobusu nás odchytl pán, co nabízí ubytování. Počítali jsme s tím, máme už podobnou zkušenost z loňska z Rumunska. Jde o místní lidi, kteří si přes sezonu přivydělávají ubytováním turistů. Myslím, že je to velmi bezpečná záležitost a není se čeho bát. Bydlíte u někoho doma, máte soukromí, docela komfort a není to drahé. My bydlíme každý za 15 leva a rozhodli jsme se, že zůstaneme rovnou dvě noci. Petr, jak se náš nový domácí jmenuje, s námi v kuchyni sepisuje smlouvu. Peníze, které mu dáme, obratem ukládá pod ubrus, vedle dalších bankovek. Zjevně nemá strach, že bychom ho my, studenti z Prahy (ve skutečnosti už všichni pracujeme, ale když řeknete, že jste ještě na škole, nesnaží se vás tolik natáhnout) nějak okradli.

Dva dny v Sozopolu uplynuly velmi příjemně. Proběhlo koupání, večeře, obědy, diskotéky, zmrzliny.... Prostě klasika. Pěkné, ale strávit tak třeba týden si nedovedeme představit. Přece jen jde o relativně nové město a okukování bíle natřených rodinných domků z roku 1975 nás už nebaví. Po dvou dnech se tedy přesunujeme do dalšího letoviska. Máme totiž plán projet "to" od Sozopolu dolů až k tureckým hranicím a odtud do Istanbulu. Chceme se zastavit v každém městě nebo vesnici, která je po cestě. Celkem nás čeká asi sedm "kousků".

Všude je to tak nějak OK. Všude bydlíme za 15 leva u místních lidí a docela nás překvapuje úroveň toho ubytování. Všude je krásně čisté a teplé moře a levné restaurace. Ovšem, někde je také až příliš krajanů.... Třeba v Primorsku.

To, co jsme tam viděli, nás dost vyděsilo. Všude české nápisy, nabídka české kuchyně (nechápu lidi, co jedou do cizí země a potom se tam cpou knedlíkama), české informační centrum, české tohle, české tamto. Všude je slyšet čeština. Když se ptáme na cestu, odpoví nám hodný Čech s tím, že "až přijedeme příště, budeme už vědět. On sem prý jezdí už třicet let". Brrr. Třicetkrát za posledních třicet let dovolená na stejném místě. Z Primorska jsme tedy hoodně rychle utíkali :-)

Poslední zastávkou před Tureckem je Achtopol. Zatímco se sháníme po noclehu, spekulujeme, jestli tu mají primátora Mirka Achtopolánka. Ubytováváme se u jedné podivné báby v hotýlku, co vypadá jako gay park, a vyrážíme k moři. Tam na mě přijde nějaká slabost a po chvíli už zvracím do křoví. Vracím se tedy na pokoj a zbytek dne prospím. Mám totiž úpal. Usínám celá zpocená s vědomím, že zítra mě čeká přesun do 700 km vzdáleného Istanbulu...

Závěr z Bulharska? Za sebe musím říct, že už bych tam asi nikdy nejela. Není tam totiž opravdu nic. I když třeba v Carevu, malé vesničce na pobřeží, se nám líbilo. Uchvátil nás krásný pravoslavný kostel na útesu s výhledem na moře. Jenže: když jste tohle viděli, nemáte tam už dál moc co na práci, protože tam chcípnul pes. Je ale zase pravda, že v Bulharsku je to všechno extrémně levné a úroveň služeb v letoviscích je dobrá.

 

Reklama