Nevěřila jsem svým vlastním očím – v té zahradě stála krásně se červenající třešeň. Na spodních větvích to určitě taková sláva nebyla (vzhledem k tomu, že šlo o cizí strom na cizí zahradě, bližší průzkum nebyl bohužel možný), horní polovina ale byla evidentně zralá na zobání. V polovině května!

Letošní teplá zima a horké jaro evidentně udělaly v přírodních cyklech trošku zmatek. Tuzemské jahody jsou už nejméně týden běžně v prodeji, přestože jiné roky bývají k mání až během první poloviny června. A jsou sladké! Teď ještě aby se začaly činit maliny, borůvky, špendlíky, meruňky… všechny ty báječné, slaďoučké, osvěžující, barevné dary léta.

 

Nevím jak vy, ale já je prostě miluju. Letní plody pro mě neznamenají jen něco dobrého k snědku. Jsou pro mě symbolem letní bezstarostnosti, svobody a radosti ze života. Mám to tak už odmalička – teprve s první hrstí třešní, natrhaných přímo ze stromu, pro mne doopravdy začaly prázdniny. Koupené jsou taky fajn, ale není to prostě ono. K třešním patří slunce, mihotavě prosvítající mezi listím, vůně obilí a skřivánek někde vysoko i trocha strachu – neblíží se třeba náhodou někdo, komu tahle alej patří?

Když byly holky malé, jezdívaly jsme vždycky v červnu na kole do třešňovky několik kilometrů od našeho bydliště. Dodnes nevím, komu vlastně patřila, žádné výhrůžné cedule tam ale nevisely, tak co. Byl to ohromný sad s desítkami velkých, chrupkami obsypaných stromů – prostě zhmotněná představa ráje. I když se tam podobně jako my sjížděli lidé z celého širého okolí a všichni se najedli třešní, co se do nich vešlo, pořád jich zbývalo dost.

 

Několikrát jsem se také vypravila na samosběr do jahodárny. To už zdaleka nebyla taková pohoda; jahody mají totiž tu nepříjemnou vlastnost, že rostou těsně nad zemí, což pro člověčí záda není nic moc. Navíc – ploužit se s ostatníma ženskýma v předklonu nad řádkem a kmitat jako fretka, to není žádná letní romantika. To už si ty jahody raději koupím v tržnici. Navíc mě pořád pronásleduje vzpomínka na ostudu, kterou mi v jedné takové jahodárně udělal náš děda.

To bylo tak: Přijeli jsme v pátek večer na Moravu a hned mezi dveřmi mi děda oznámil: „Zétra vstáváme v pět, jdeme na jahode. Od šesti sa trhá, čím spíš tam budeme, tím pěkňéší se na nás dostanou.“ Ani jsem se neodvážila namítnout, že jsem se chtěla o víkendu pořádně vyspat. Děda byl shánčlivý a představa, že by chtěl někdo chrápat, místo aby běžel natrhat pro dětičky jahůdky, byla pro něj byla zcela nepochopitelná. Podřídila jsem se tedy a druhý den ráno jsme úderem šesté – mezi houfem mamin s košíky a jinými nádobami - vcházeli mezi řádky. Děda zaklekl a rozjel se. Po chvíli mi bylo divné, že přestože už má svoje léta, je o hodný kus přede mnou. Nenápadně jsem se podívala na jeho řádek – a bylo jasno. Trhal totiž jen ty největší a nejpěknější a všechny ostatní mezi listím prostě nechával.  „Dědo, já myslím, že bychom měli ty řádky brát do čista,“ snažila jsem se ho polohlasem přesvědčit. „A co bech bral takové zgarbe,“ odbyl mne. „Takhle to pěkně přibévá.“ A když jsem se nenápadně snažila jeho řádek dočistit, honil mne pryč.
Bohužel, jeho počínání neuniklo pozornosti „dohlížitelky“. Sjela dědu jak malého kluka, ostatní ženské se s potěšením přidaly jízlivými poznámkami, malé město, všichni se tam znají… a já jsem si vroucně přála být v tu chvíli někde u protinožců.

 

Do jahodárny jsem pak už nikdy nevkročila. Žádná škoda, když existují malinová houští, plantáže borůvek a ke konci léta i dobroučké, skoro černé ostružiny.

 

Co vy a letní plody? Které máte nejradši?

Chodíte sbírat ve velkém, nebo jen příležitostně zobáte?
Zavařujete, pečete, mrazíte? Máte nějaký speciální ovocný recept?
Byla jste někdy na sběru ovoce v cizině? A jaké to tam bylo?
Přivodila jste si někdy nemírným požíváním bobulovin zdravotní potíže?

Smlsněte si s námi na adrese redakce@žena-in.cz a zkuste vyhrát dárek!

TÉMATA:
DŮM A BYT