Foto: Profimedia

Co vás přivedlo k rozhodnutí zapojit se jako dobrovolník?
Najednou se v mém životě objevil volný čas, se kterým jsem nepočítala. Pracovní věci v diáři se nečekaně vyškrtly a s jejich absencí přišlo i poměrně velké prázdno. První dny jsem se ptala sama sebe co teď. Dobrovolničení mi přišlo jako zajímavá možnost, jak poznat svět z trochu jiné stránky. Ať už trávíme celostátní karanténu kdekoli, tvoříme si okolo sebe bublinu, která se v těchto dnech stává celým naším světem, a přísněji než dřív selektujeme, co do ní pustíme a co ne. Při dobrovolničení mám možnost ze své aktuálně velmi jednotvárné bubliny uniknout a nahlédnout do bubliny jiného člověka. Přináší mi to do života další rozměr, který mě upřímně těší. I když s dalšími lidmi komunikuju jen na dálku i takový kontakt má na moji psychiku pozitivní vliv. Ve dnech, kdy udělám něco pro druhé, se prostě cítím lépe.

Jak přesně pomáháte?
Připojila jsem se jako dobrovolník k českému Červenému kříži, který se během pandemie stará o seniory i o další lidi, kteří si kvůli karanténě nemohou zařídit všechno potřebné. Role dobrovolníků jsou různé, ale především jde o nákupy, vyzvedávání léků na e-recepty, rozvoz roušek, venčení psů apod. Každý dobrovolník si vybírá činnost ideálně podle lokality a všechno potřebné konzultuje s operátory, kteři projekt koordinují po telefonu.

Jak starší lidé na pomoc reagují?
Oni sami Červenému kříži volají s tím, že něco potřebují. Každý senior, kterému jsem pomáhala, byl velmi milý a vděčný.

Máte z dobrovolničení nějaký zajímavý zážitek, moment nebo myšlenku?
Hodně se mi líbí kampaň Červeného kříže #zvladnemeto, která mluví o dalších rozměrech pomoci. Nejedná se jen o pomoc okolí, ale i sobě samému. Jednou z myšlenek je víc mluvit o tom, jak se cítíme a co nás trápí. Probudit se do nedobrovolné izolace je pro naši psychiku mimořádně náročné. Je to stav, který nemáme s čím porovnat. Jsme smutní, zmatení nebo naštvaní. Máme strach a vlastně nevíme proč. Ale tyhle pocity jsou normální a přirození. Není důvod se za ně stydět. Je v pořádku je procítit, ale zbytečně jim nepropadat. Je důležité si udělat alespoň nějaký plán a držet se ho. A lidem kolem sebe říkat, jak se cítíme, protože i jim tím dodáme odvahu k otevřenosti. Vlna solidarity, která se v této době zdvihla je obdivuhodná. Ale jednou z dalších myšlenek kampaně je, že je úplně v pořádku, když se na pomoc druhým zrovna necítíme. Není sobecké myslet v první řadě na sebe a na to, jak ochránit sebe a svou rodinu. Výsledkem pomoci by nemělo být sebeobětování, ale udržení vnitřní rovnováhy a optimismu.

O jaké cestovatelské a sportovní akce jste kvůli koronaviru přišla? I když vy přeci jen na Instagramu tak trochu cestujete, že…
Především jsem přišla o veškerou práci. Ze dne na den se zrušily všechny termíny moderování akci a odložily se na dobu neurčitou. Taky jsem přišla o jednu velkou sportovní výzvu, na kterou jsem se tvrdě připravovala od začátku roku. Zatím se přeložila na podzim, ale kdo ví, jak to všechno bude. Svoji radost z cestování jsem si nechala alespoň do instastories, díky nim můžu být každý den na jiném kontinentě. Říkám tomu #DnesCestujemSrdcom a zveřejňuju fotky krásných míst. Beru to jako šanci dozvědět se něco nového a ukázat to i mým sledujícím. Mám sice ráda, když Instagram odráží realitu, ale v téhle době to chce trochu iluze a fantazie, abychom si do života vnesli radost.

Říkáte, že jste ztratila veškerou práci. Znamená to, že jste nyní úplně bez příjmu?
Současná situace je taková, že mým hlavním příjmem bylo moderování, o které jsem přišla. Stejně tak můj partner, který je profesionálním fotografem. Tahle povolání se zkrátka nedají vykonávat z domova. Zůstal mi určitý příjem ze spoluprací na sociálních sítích. Naštěstí jsem poměrně šetrná, takže mám finanční rezervu. S Albatros Media dokončujeme moji první knihu, která vyjde na podzim, takže se snažím zůstat po pracovní stránce aktivní, jak jen se dá. Ale považuju za mimořádně důležité, aby se o tomto tématu mluvilo. Současná situace je pro mnoho povolání existenčním problémem, takže bych možná k bodům, které by se měly v rámci kampaně #zvladnemeto propagovat, přidala i otevřené mluvení o finanční situaci každého z nás. Čím víc lidí o tom bude mluvit, tím bude náš hlas silnější.

Ani vy, ani váš partner nemůžete do práce. Jak to spolu doma zvládáte?
Zvládli jsme spolu na horách velmi těžké a vypjaté situace, ale myslím, že tohle je teprve reálná zkouška vztahu. Procházíme asi všemi fázemi. Od chvil, kdy je nám spolu opravdu dobře, až k momentům, kdy bychom se nejradši neviděli. Nemyslím si, že nám vadí neustálá přítomnost toho druhého, ale spíš nás stresuje nejistý cíl. Ale ani to možná není ideální formulace. Je těžké snažit se někam směřovat a nevědět úplně kam. Mít sny, ale nemoct je konkrétně zhmotnit. Každý to zvládáme jinak, ale i to je pro druhého občas stresující. Chtěla bych pořád pracovat, mít jasné cíle i termíny jejich realizace. Můj partner je vůči tomu, co se děje, odevzdanější. Dokáže vypnout a jen tak existovat, takže mnohdy narazíme. Nejideálnější by bylo, kdybychom to dokázali nějak zprůměrovat. Občas se nám to podaří, ale častěji ne. Přesto jsem z celého srdce vděčná, že ho mám vedle sebe a věřím, že i on to cítí stejně. I když jsem občas smutná, je pro mě tou největší oporou.

Jak dlouho jste neviděla rodinu na Slovensku?
Už to ani nepočítám. Chybí mi Slovensko, maminka, babička, děda. Jsem v situaci, kdy se na Slovensko můžu vrátit, ale tím, že nemám v Česku pobyt, už bych nemohla zpět sem. Na Slovensku bych absolvovala povinnou dvoutýdenní karanténu a čekala, co bude dál. Můj partner je Čech, takže by za mnou samozřejmě nemohl a já nevím, jak dlouho bych nemohla za ním. Když si nad tím občas povzdychnu na Instagramu, zaplaví mě desítky zpráv od lidí, kteří mají taky v zahraničí uvězněné své partnery nebo rodinu. Nedávno mi psala paní, jejíž dcera je Slovenka žijící v Praze. Za pár dní se jí má narodit vnouče a ona ho ještě nějakou dobu neuvidí. Psal mi dokonce muž Čech, kterému v Košicích slovenská partnerka porodila dítě, a on ho ještě ani neviděl…

Jste zvyklá na tradiční slovenské Velikonoce, jaké pro vás byly ty letošní?
Byly velmi jiné. Chyběly mi naše pěkné slovenské tradice, kdy muži chodí po vesnici a polévají děvčata. Můj partner Honza není tak vedený k tradicím jako já, ale moc mě potěšilo, že dodržel všechno, o čem jsem mu vyprávěla. U nás se ženy tradičně polévají a aby bylo všechno v pořádku, polil mě kýblem vody rovnou dvakrát. Já jsem na oplátku strávila velikonoční pondělí ve slovenském kroji.

Na Instagramu to vypadá, že máte pořád dobrou náladu. Jak si ji udržujete?
Někdy je to pořádně těžké. I když byla přítomnost jakkoli nejistá, vždycky mě držely nad vodou odvážné sny. Nemůžu říct, že bych o ně přišla, ale mám pocit, že se mi teď sní trochu těžce. Hodně mi pomáhá sport a taky vaření. Mám vášeň pro dobré jídlo a každý oběd je teď pro mě takovým malým svátkem. Občas mi pomůže, když si jen tak sama pro sebe obléknu krásné šaty. Maminka vždycky říká, že je nejdůležitější, že jsme zdraví. A když je mi náhodou smutno nebo jsem naštvaná nebo oboje dohromady, pustím si zpěváka Karola Duchoňu a nechám se obejmout.

O Lence Vacvalové (30)

Lenka Vaclavová je slovenská herečka a moderátorka žijící v Česku. Objevila se například v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 nebo v pořadu Soudkyně Barbara. Její velkou vášní je běhání. Jako ulraběžkyně se účastní i stokilometrových závodů. O jejích výkonech si můžete přečíst v rozhovorech níže. 

Čtěte také: