Na tohle téma bych mohla psát romány. U nás v rodině jsme měli vždycky nějaké zvířátko. Teď v posledních letech jsme počty ustálili kromě domácího zvířectva na pejskovi a třech kočkách.

Našemu malému štěňátku, z kterého vyrostl už velký hafan, je něco přes rok. Když jsme si ho přivezli do našeho čerstvě zrekonstruovaného stavení, bylo to takové malé nic, ale energii by mohl balit po kartónech. Měl velkou zálibu – miloval umělou hmotu, a to v jakékoli podobě. Výsledkem bylo, že z našeho domku postupně zmizely všechny mřížky, venkovní zásuvky, včetně telefonní přípojky.

Když byl ještě úplně malé štěndo, bála jsem se ho nechat samotného venku, a tak jsme rozhodli, tu hodinku přece sám doma vydrží. Celou dobu jsem byla jako na trní. Po otevření dveří jsme zůstali s manželem s otevřenou pusou. Na zemi vytáhaná půlka spíže: okousaná jablka, vysypaný balík lupínků, orvaná rohožka z předsíně, moje zánovní boty s pečlivě vykousaným vnitřkem, stažená rychlovarná konvice, vysokou palmu potahal po bytě, takže všude z ní upadlo kousek hlíny ... Ale co jsem musela znalecky ohodnotit nejvýše, bylo, jak pečlivě okousal vršky s víčky u celého balíku vod. Prostě ve spíži vzorně stálo šest kompletně otevřených vod. Ten den jsem mu vyčinila a vyhodila ven na dvůr. Chvíli tam seděl a tvářil se ublíženě, že jsem pomalu začínala mít výčitky.

Druhý den jel manžel dříve do práce, já měla ještě čas, a tak jsem otevřela ven do zahrady a pomalu prováděla všem známý rituál ranního chystání se do práce. Pejsek se mnou vzorně coural po bytě. Najednou ticho. Zpozorněla jsem a najednou slyším rychlý odběh do zahrady. Tenhle fofr je podezřelý, tak jsem v neblahé předtuše okamžitě vyrazila za ním. Cestou jsem  narazila na toaleťák, který musel vytahat, aniž bych si toho všimla, chvilku před tím. V běhu jsem jen registrovala vymotaný toaleťák kolem meruňky, stojanu na prádlo a studně. Ufuněná jsem dorazila na zahradu, kde za hlasitého hlaholu vedle na parcele stavějících dělníků se jala honit našeho psa s mojí podprsenkou v hubě. Nutno podotknout, že ho to velmi bavilo, ale já jsem se nehodlala vzdát mé nové krajkové nádhery. Vyřízená jsem ho nasměrovala do rohu zahrady, kde jsem ho za potlesku dělníků odchytla. Tentokrát jsem měla jazyk na vestě já, a tak jsem se za radostného skákání našeho psa courala zpátky. Co na tom, že mi až pak došlo, že běhám po zahradě v kalhotkách.

Přece nedám svou podprsenku jen tak zadarmo. To je aspoň něco z našich „veselých historek“. Mějte se krásně a zvířátku zdar a aby bylo vidět o kom mluvím, posílám fotku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama