Foto: Shutterstock

Většina lidí si pod pojmem „domácí násilí“ představí především fyzické násilí nebo sexuální nátlak, ale podle informací z koalice neziskových organizací NeNa až 95 % obětí domácího násilí trpí právě méně viditelnými formami psychického násilí. Statistiky jsou v tomto ohledu alarmující – 1 z 5 žen v České republice zažila v partnerském vztahu domácí násilí, 47 % žen se setkalo s některou z forem psychického násilí, ale jen 8 % obětí nahlásí domácí násilí policii. S partnerem násilníkem tak ženy často přetrvávají i několik let. Toto je případ také paní Aleny T.
 
„Můj vztah s bývalým partnerem vypadal ze začátku celkem bezproblémově. Až časem začalo docházet k hádkám, které se postupně stávaly z jeho strany čím dál agresivnějšími. Izolace od rodiny a přátel, manipulace, shazování, výhružky, vulgarismy a fyzické ubližování – to bylo u nás na denním pořádku 11 let. Celou tu dobu jsem věřila jeho slovům, že jsem neschopná a za nic nestojím,“ popisuje paní Alena.
 
Péče o domácnost a děti, ale především střídání klidných a vyhrocených situací ze strany partnera braly Aleně veškerou energii a pozornost. Postupně si zvykala na proměnlivé a stále se zhoršující chování svého partnera. „Bála jsem se chodit domů. Podle textových a hlasových zpráv, které mi posílal, když jsem byla v práci, jsem přesně věděla, jaká mě doma čeká atmosféra,“ dodává. Partner přitom zůstal doma s nejmladším synem, protože si nedokázal najít práci a Alena se stala živitelkou v té době už 6členné rodiny.
 
„Měla jsem pocit, že čím víc se snažím vše zvládat – vydělávat peníze a zabezpečit děti i domácnost, tím víc on zpohodlněl. Po práci mě čekalo sekání dříví, abychom v našem domku měli čím zatopit. On byl jen doma, pil alkohol, kouřil a s finančními problémy jsme se tak potýkali vlastně neustále. Naše okolí přitom o ničem z toho, co se u nás doma děje, nevědělo. Nebo možná tušili, ale přecházeli to mlčením,“ vypráví Alena, která se po 11 letech vztahu s násilným partnerem rozhodla odejít a vychovávat děti sama. Pomoc a podporu tenkrát našla v organizaci Acorus.

Podobných případů bohužel v současné době rapidně přibývá, a ne všechny mají šťastný konec. Neziskové organizace pokaždé nemají dostatek kapacit na to, aby mohly pomoci všem ženám. Ze srovnání dat členské organizace ROSA za období od 1. 3. do 20. 10. v roce 2019 a 2020 vyplývá, že počet telefonátů a mailových dotazů spojených s případy domácího násilí vzrostl dokonce téměř o 60 %.
 
„Pandemie koronaviru má dopad nejen na ekonomické fungování rodin a párů, ale zvyšuje také psychické napětí. To může vést k častějším projevům agresivity a násilí. Zvýšená izolace v důsledku protiepidemických opatření znesnadňuje přístup obětí k pomoci a usnadňuje násilným osobám posilovat jejich kontrolu a moc. Pro mnoho žen a dětí je nejen v současné době domov nebezpečným místem, ze kterého není snadné uniknout. Proto musíme spojit síly a nabízet rychlou a efektivní pomoc,“ popisuje situaci Branislava Marvánová Vargová, vedoucí Informačního a poradenského centra ROSA.
 
Domov by přitom měl být bezpečným místem pro každého. Bohužel ne vždy tomu tak je a příběh paní Aleny je jedním z mnoha. Proto se společnost IKEA v rámci iniciativy „Za bezpečný domov“ rozhodla v následujících dvou letech zaměřit na aktivní pomoc i osvětu v této oblasti. Spojila se s koalicí NeNa (Ne násilí), která sdružuje specializovaná centra pro ženy zažívající násilí ROSA, Acorus a proFem a během dvouletého období jim věnuje finanční příspěvek v hodnotě 3 800 000 Kč na materiální podporu, poradenství a vzdělávání odborných pracovníků.  

Reklama