Milé Ženy-in,
protože vím, že velkou část z vás tvoří zkušené ženy (a matky), rozhodla jsem se vám svěřit s tím, co mě poslední dobou tíží...
Jde o mateřství. Snad některá z vás podobný problém poznala a řešila (a vyřešila) a bude znát odpověď na mou otázku.
Jde o mateřství. Snad některá z vás podobný problém poznala a řešila (a vyřešila) a bude znát odpověď na mou otázku.
Od svých zhruba osmnácti let jsem velmi toužila po dítěti. Přečetla jsem všechny možné knihy, texty a publikace týkající se těhotenství a porodnictví, všechno kolem mateřství mě velmi zajímalo, v duchu jsem snila o tom, jaké to bude, až budu těhotná, jaký bude porod, jaké bude to maličké, jaký bude náš život s ním, jak ho budeme vychovávat... Prostě jsem hořela nedočkavostí a nemohla jsem se dočkat, až ze mě bude maminka, až v náruči sevřu "plod naší lásky", tu malinkatou kopii mě a mého drahého...
Až donedávna. Je mi šestadvacet a s manželem letos plánujeme početí. Ale já poslední dobou začínám zjišťovat, že po miminku najednou nějak netoužím... Jako by se ty moje biologické hodiny, jak se říká, náhle zastavily. Nezajímají mě děti ani řeči o dětech, ba naopak jako by mě to najednou všechno přímo odpuzovalo. Někdy si říkám, že nemám na to, abych byla dobrá máma, jindy mám zase pocit, že se mi nechce vzdávat se všeho toho pohodlí a svobody, kterou skýtá život bezdětné ženy... Ale to všechno jsou jen moje dohady o možných příčinách toho, proč se moje touha po dítěti najednou kamsi vytratila. Ani dřív jsem si nemalovala život s miminkem narůžovo, ale ta touha po něm byla vždycky silnější. A teď najednou tak zeslábla... Proč?
Máte s podobným výpadkem biologických hodin svou zkušenost? Je to normální? Je to jen dočasné, nebo je možné, že už po dítěti nikdy nezatoužím?
Se svým partnerem jsem velmi šťastná, máme pevný a spokojený vztah a jsme si navzájem oporou. Vím, že by byl skvělým otcem. A vím, že bych děti jednou mít chtěla... asi. Ale v současné době z toho nějak moc nadšená nejsem. A zároveň se mi zase nechce čekat, až se ty biologické hodiny znovu ozvou, třeba až bůhvíkdy po třicítce...
Občas mám pocit, že se nevyznám sama v sobě a že sama vlastně nevím, co chci... Jestli máte taky ten pocit, tak mi to klidně napište, budu vděčná za upřímnost.
A předem moc a moc děkuju za všechny vaše rady i názory!
A předem moc a moc děkuju za všechny vaše rady i názory!
(a nezlobte se, že se nepodepíšu...)
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Víš,když jsem byla mladá(bezdětná),tak jsem si říkala,že děti nikdy mít nebudu a když jo,tak že je snad ani nebudu mít ráda.Prostě mi nic neříkaly,připadaly mi (většina)rozmazlené a protivné.Jak jsem se mýlila!!Poprvé jsem přišla do jiného stavu nechtěně, ale dítě jsem si nechala a dnes jsem tomu velice ráda.Pár dnů po porodu jsem byla neštastná,že necítím onen mateřský cit a koukala na svého syna,jako na nějakou panenku,kterou mi půjčili.Ale jen jsem přišla domů,tak se to najednou změnilo a všichni říkali,že jsem na dítě až moc fixovaná.Přímo jsem ho zbožnovala a nehla se od něj.Dnes je synovi 19let,mám malou dcerku a děti jsou pro mně vším.Kdybych neměla už 41let,tak bych klidně další.V životě si projdeš jistě mnoha zklamáním a tvoje dítě tě bude vždy držet,tomu věř - už jen proto je fajn je mít.A když tě malé ručičky obejmou kolem krku a řekne moje maminko - tak co dodat.Jsi jen zmatená,to přejde,neboj,ale neodkládej to moc dlouho.
Docela tě chápu. Studovala jsem VŠ, na koleji jsem měla plyšové zvíře, které jsemm opečovávala, večer balila do deky. Jedna známá, která u mě přespala mi řekla, že mám nejvyšší čas pořídit si dítě. Když mi bylo 28, narodila se mi syn, o let později dcera. Měla jsem je moc ráda a jsem ráda, že je mám, ale nebylo to nadšení těch 20. Děti se pomamily, dceři je 27, moji známí mají vnoučata, ale já mám zase to správné "vnoučecí" období za sebou. Určitě je ale budu mít ráda, až snad nějakém bude. Takže neboj, nebudeš horší mámou, možná jen rozumnější a dost věcí budeš brát s větším nadhledem.
Já si zase myslím,že jste vážně propásly šanci.Myslím,že když jste do toho neskočily rovnýma nohama a přemýšlíte jestli jo nebo ne,tak už dítě chtít ani nebudete.
narodí a vy ho držíte v náručí.Hezčí pocit neznám.
Nejkrásnější je,když se
Dle titulku jsem myslela, že jde o nějakou ženu po přechodu a nesmírně touží po dítěti. A ono je to zatím úplně jinak.
me biologicke hodiny mi taky nic nerikali, nejak jsem na to nemyslela....ted ma sestra ceka dite a jsem psychicky na dne. Moc ji to preji ale ja nic...
mojí prostřední dceři už bylo 28 let a její biologické hodiny bijou až někde za horizontem
a neteřince jsou 2 roky a ještě nosí pleny?
a co jí zkusit na nočník, a máš po problému
Bridgetj: v dnešní době vlhčených dětských ubrousků je přebalení pro někoho problém
?
Bridgetj: no já byla nějaká zaostalá, mě bylo proti mylsi i když jsem viděla jak se dva líbají a rejdí si rukama všude možně, v těch dvanácti jsme je normnálka šmírovali s klukama v parku a měli jsme z toho děsnou prču. Tenkrát mě víc bavil fotbal a hokej a lítak s klukama po hliníku, to ostatní přišlo až potom, pomalu a v klídku. Taky se doteď neumím pořádně namalovat a v potách na šteklích bych se asi přerazila.
Bridgetj: no já si tě představila jako dvanáctiletou matku, teď už bys byla babička za chvíli prababička - a tak dál, v jednom životě bys zažila další čtyři generace furt při síle
Bridgetj:
Můj pocit je spíš takový, že to tvé "netoužení" je jak bych řekla trochu strach z neznámého...ono je fajn si plánovat mimčo, představovat si jaký to bude těšit se, když je to ještě daleko - někdy. Ale teď nastal den D.Najednou je tu to co jsi si představovala, že "jednou bude".....musíš se rozhodnout....mám na to? Opravdu to chci? To jsou obavy, které v tobě vyvolává tvé EGO....zkus se zeptat srdce
...Představ si jak ti lékař oznamuje, že budeš mít miminko 
a ty si uvědomíš, že v tobě roste zhmotněná podoba vaší lásky. Umíš si představit jaký to asi je mít pod srdcem své mimčo ?
(pro mě je to jeden z nejhezčích)...jestli si to dokážeš představit a ucítíš příjemný pocit a možná se ti zaslzí oči, tak stále po miminku toužíš. 
Držím pěsti ať se vám to početí povede...obavy spláchni nejsou k ničemu dobré...
hele sedm teček - já to neřešila, prostě jsem si děti "pořídila" v době, kdy jsem po nich toužila, kdybych čekala, asi dopadnu stejně. Prostě jsi propásla nejvhodnější okamžik, nevadí, užívej si svobody, cestuj, buduj kariéru - nic jiného ti nezbyde!
Bridgetj: neboj od vlastních je to jiné, hovínka nesmrdí, dítě nepláče, můj andílek je nejhodnější nejlepší a nejzlatější mimísek na světě - já nevím co si ta bába od vedle pořád ztěžuje, vždyť skoro nebrečí
Bridgetj: neboj, prostě zadržíš dech, rozbalíš plínu, to nejhorší otřeš a pak dítko strčíš do vlažné sprchy - a hotovo...
zase trefa do mého témátka. Jsem na tom podobně, jako Petul.
Díky
Buď v klidu, jestli po dítěti teď netoužíš, tak s tím prostě počkej. Biologické hodiny se ti dřív nebo později stejně ozvou, ale máš čas, jsi mladá. Já měla první
ve 30 a pohoda. Někde jsem četla, že ten věk, kdy se to v tobě ozve je právě nejčastěji kolem třicítky.
Tak pod to se můžu podepsat
Jen je mi 30 a v době, kdy mi bylo tolik co pisatelce, jsem po dětech toužila hodně moc. Ale teď, tak poslední dva roky, si říkám, že bych dítě chtěla, ale až "někdy". A mám strach z toho "někdy", jestli k tomu vůbec někdy dojde. Střídají se u mne období, kdy se na 
už moc těším, ale pak začnu přemýšlet o tom, co se v mém životě změní, mám strach z té obrovské odpovědnosti, ze ztráty pohodlí, klidu...Prostě jsem sobec, vím to o sobě, ale nevím, co s tím 
Já jsem nikdy nebyla na miminka, otěhotněla jsem náhodou a neřešila jsem, jaká budu matka, najednou jsem prostě matka byla. Myslím, že jsme to s dcerou obě přežily. Takže, milá pisatelko, jen se neboj, ono to tak nějak přijde samo...
no já jsem si dítě plánovala na 25, dnes je mi 24, ale i přesto jsem s přítelem něco přes 3 roky, a celou dobu co jsem s ním jsem se tomuto tématu, narozdíl od něj nebránila (chce nejdříve pro mrnouska vybudovat nějaké zázemí). Ale ted, dva měsíce po gynekologické operaci,kdy mám asi tak 50 % jistotu otěhotnět,mě to najednou nějak moc nebere. samozřejmě, že kdybych otěhotněla, tak vůbec neřeším, jestli si to nechat nebo ne, jasně že jo, ale ted zrovna na to nejsem moc připravená, narozdíl od posledního půl roku, kdy jsem byla málem šílená touhou po dítěti, každý měsíc jsem se těšila na to, že mi nepřijde menstruace. Ono je to asi celkem normální, sice už tím nejsem posedlá, ani to ted zrovna neplánuju, ale občas na mimčo myslím, a čtu si různé články o těhotenství a tak. Takže nevěš hlavu, ona se ta touha zase probudí