Foto: Shutterstock
„Nikdy mě nenapadlo, že by moje manželka mohla mít tak volnomyšlenkářský přístup k výchově naší dcery, a hlavně k jejímu studiu. Sama má totiž vystudovanou vysokou školu a i jinak je poměrně disciplinovaná. Nikdy jsem si nevšiml toho, jak je na dceru mírná, dokud Bětka nezačala chodit na střední.“
Podle Jaromíra je dcera právě teď v tom věku, kdy pro ni není škola tím nejdůležitějším aspektem života. Mnohem raději tráví čas s kamarády a povinnosti odkládá na nejzazší možnou dobu. Jaromíra to rozčiluje a rád by doma nastolil nějaký řád. Manželka mu do toho ale prý „hází vidle“.
„Když byla Bětka ještě na základce, normálně jsme se s ní učili a ji ani nenapadlo protestovat. Co se ale dostala na střední školu, začala učivo zanedbávat. Já rozumím tomu, že je ve věku, kdy jsou pro ni přednější kamarádi a zábava, ale mělo by to mít snad nějaké mantinely. Třeba že nepůjde ven, dokud si neudělá úkoly nebo dokud ji já nebo manželka nepřezkoušíme na test, který ji další den čeká. Čekal jsem, že z těchto pravidel nebude dcera nadšená. Co mě ale zarazilo, byla reakce manželky. Z toho, co mi řekla, vyplynulo, že nemám dceři kazit ty nejhezčí roky života tím, že ji budu nutit do věcí, do kterých se puberťák stejně nutit nedá. Že prý ji samotnou rodiče na střední škole nutili do učení a teď nemá na dospívání dobré vzpomínky, protože jen seděla doma místo toho, aby chodila ven s lidmi jejího věku. Je pravda, že manželka nemá příliš blízkých přátel, ale nemyslím si, že je to tím, že v šestnácti byla doma a učila se místo toho, aby trajdala po venku. Vždyť se spolužáky je celý den ve škole a tam se s nimi může bavit. Když jsem se proto manželky zeptal, co bychom tedy podle ní měli dělat, odpověděla jen, že musíme věřit úsudku Bětky. Já to ale upřímně asi nedokážu a myslím, že to není ta správná cesta,“ zakončuje Jaromír.
K příběhu se vyjádřil psycholog a psychoterapeut Mgr. Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz
V jádru tohoto problému stojí klasické výchovné dilema mezi podporou samostatnosti dítěte a stanovením potřebných hranic. Jaromír a jeho manželka představují dva odlišné, ale legitimní rodičovské přístupy, které vycházejí z jejich vlastních zkušeností a hodnot. Konflikt nevzniká proto, že by jeden z nich byl špatným rodičem, ale proto, že se nedokáží shodnout na společné strategii, což vytváří nekonzistentní výchovné prostředí.
Řešení tohoto konfliktu nespočívá v tom, že jeden z rodičů „vyhraje“ a prosadí svůj přístup, ale v nalezení kompromisu. Ideální by bylo vytvoření prostředí, kde má dcera dostatek prostoru pro rozvoj své samostatnosti a sociálních vazeb, ale zároveň jasné mantinely týkající se školních povinností. Postupné předávání odpovědnosti za vlastní studium je důležitou součástí dospívání, ale mělo by probíhat postupně a s podporou.
Rodiče by měli společně stanovit minimální očekávání ohledně školních výsledků a jasné důsledky jejich nedodržení. Zároveň by měli dceři poskytnout dostatek autonomie v tom, jak těchto cílů dosáhne. Tento vyvážený přístup jí pomůže rozvíjet vlastní zodpovědnost a zároveň jí poskytne bezpečnou strukturu, ve které se může učit činit vlastní rozhodnutí.
V neposlední řadě je zásadní, aby rodiče vystupovali jako jednotný tým, byť s odlišnými pohledy, a své neshody řešili mimo dosah dcery. Jejich rozdílné perspektivy mohou být ve skutečnosti přínosem, pokud je dokáží vnímat jako doplňující se, nikoliv protichůdné.
 O portálu Terapie.cz Pokud vás něco trápí, nevíte si rady nebo si jen chcete utřídit myšlenky, řekněte si o pomoc. Na Terapie.cz najdete ověřené odborníky, kteří vám porozumí. Zvolte si osobní či online sezení klidně hned zítra a začněte pečovat o své duševní zdraví. Toho správného terapeuta si vyberte na www.terapie.cz. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Hmmm - mám takovou kacířskou myšlenku. Co se třeba zeptat vlastního dítěte, jak by to vyhovovalo jemu? Prostě si pokecat o tom, že chápu, že se chce bavit, ale je potřeba se i učit - jak by si to zorganizovala ona? Já se třeba učila vždy až večer - tzn přišla jsem ze školy, šla jsem někam na kroužek, ven nebo na brigádu, přišla jsem k večeru a učila se třeba od devíti do půlnoci, protože mi to tak do hlavy šlo nejlépe. Přijít ze školy a hned se učit, tak si pamatuju kulový - potřebovala jsem mozek si nechat odpočinout. A fakt mě nikdo nepřezkušoval nebo nade mnou nestál, jak se učím. By mě jeblo mít v 16 mámu za zadkem na učebnicí. Rodiče nám prostě věřili, že se učíme. Nicméně nás nenutili za každou cenu mít jedničky - prostě věděli, co nám jde a co nám nejde, tak byli rádi, když jsme předměty, na který jsme neměly hlavu, dotáhneme alespoň na trojku... a nemám pocit, že jsem já nebo mí sourozenci úplně blbý s "kačeří hubou a umělýma kozama", jak tu někdo psal, nebo "Dutá nádoba". Moje sestra má dokonce doktorát a to měla na střední trojky :D Takže asi tak - tohle je akorát tak cesta, jak si vysloužit nenávist vlastních dětí do dospělosti...
Maminka se asi dobře pro(v)dala a od dcery očekává, že si taky vezme pracháče a nebude potřebovat vzdělání. Však na co, stačí kačeří pysk a nový kozy...a takových je čím dál víc...
Holka prochází pubertou a je naprosto pitomá, je poznat, že to není studijní typ. Teď si myslí, že kamarádi jsou nejlepší, ale jednou všichni dospějí a už se nebudou tak flákat jako za mlada. Rodiče by si především měli pořádně promluvit o dceři a její budoucnosti. Taky by bylo nejlepší se s dcerou domluvit na nějakém kompromisu, ano ať se poflakuje s přáteli, ale také by se mohla věnovat studiu. Přeci jen nevzdělaných lidí je čím dál více a práce, kterou mohou vykonávat je čím dál méně. Je to na Jaromírovi aby manželce a dceři vysvětlil co se může stát, jestli holku nechají ať si dělá co chce, tak za pár měsíců skončí těhotná s nějakým pubertálním pitomcem co se na ni vykašle a budou řešit horší dramata.
No, myslím, že začnu dělat nějakého poradce.
To nejspíš neklapne. Pokud by slečna Bětka byla už v šestnácti mimořádně vyspělá a zodpovědná, rodiče by to zajisté už věděli. Viděli by, že si svoje školní povinnosti plní, neodkládá je a za zábavou jde, až má hotovo. To se zjevně neděje, přinejmenším otec tento pocit nemá a vidí něco úplně jiného. Tudíž není možné si dovolit ten luxus, aby to nechali na ní, jestli chtějí, aby odmaturovala. V šestnácti člověk není dospělý, ani fakticky, ani právně, a ten dohled od rodičů je potřeba, to se nedá nic dělat. Ostatně je to i jejich povinnost, jako rodičů, nenechat potomka růst jako dříví v lese. A nemusí to zajít do opačného extrému, že by holka nesměla na krok z domu a musela pořád jen sedět u učení, to přece nikdo nepožaduje. Jak říká terapeut a tentokrát s ním souhlasím - předávání odpovědnosti za svůj život se má dít postupně, aby si na to potomek zvyknul a naučil se myslet taky trochu na budoucnost, a ne jen na to, kam půjde pařit s kámošema. To je dlouhodobý proces, nejde říct "jseš na střední, tak my ode dneška věříme tvému úsudku" - nikoho to ze dne na den neosvítí.
Musí se to pomalu a postupně naučit, což je u každého jiné, někdo ještě ve dvaceti je telátko, jinej může být zodpovědnej už od patnácti.
No a co takhle to brát podle toho dítěte, to moudrého otce ani pana poradce nenapadlo? Ono každé dítě je jiné, má jiné mentální schopnosti, touhy a ambice, víme? Co takhle se dcery zeptat, kam to chce jednou dotáhnout a posoudit její možnosti a podle toho jí radit a zařizovat...ono každé dítě třeba běhat s vrstevníky venku celé dny ani nebaví, jen třeba mají rodiče, třeba toho urputného fotra z příběhu, se kterým se doma nedá vydržet, protože to taky může být nějaký uřvaný idiot nebo dokonce úchyl, takže pokud se s ním dcera nechce učit, i když by ráda dělala náročnou vysokou, možná to vypovídá něco právě o tom otci, rodičích nebo atmosféře doma...třeba já bych se učila v mládí fakt moc ráda, ale doma to prostě nebylo možné, protože jsem doma neměla vůbec žádný prostor a moji rodiče imrvére jenom řvali a do toho ještě celý den puštěná televize v jednopokojovém bytě a to se prostě nedalo vůbec nic.