Foto: Shutterstock
„Jsem ráda, že se s manželem shodneme na tom, že cestování nás moc nebere. Radši si koupíme něco do domácnosti, něco, co nám bude dělat radost delší dobu, než abychom vyhodili desítky tisíc za dovolenu, co z ní zbydou akorát fotky, na které se pak už stejně možná nikdy nepodíváme. Jsme zkrátka spíš na materiální věci než na zážitky, ale v dnešním světě si připadáme jako pár pěkných exotů,“ popisuje Ester.
Ona i Lukáš mají totiž ve svém okolí samé lidi, kteří tvrdí, že je pro ně cestování tím největším potěšením života. Předhánějí se v tom, kdo poletí dál, kdo navštíví exotičtější destinaci a potom se tím pyšní, jako by nic důležitějšího na světě snad ani nebylo.
„Když jsme v okruhu našich přátel zmínili, že nás cestování nebaví a že je to pro nás akorát stres, dívali se na nás jako na nějaký zvláštní druh podlidí. Doslova jsme z nich cítili to opovržení a zdá se nám, že se s námi od té doby ani nechtějí tolik stýkat. Došlo jim totiž, je nás jejich nekonečná vyprávění o tom, kde všude byli a kam se zase chystají, asi moc neohromí. Nechápu to a přijde mi to jako nějaká póza dnešních mladých lidí. Od jedné kamarádky jsem dokonce zjistila, že má z každé cesty ohromné úzkosti, ale přemáhá se, aby pak měla co přidávat na své sociální sítě a nebyla ta divná, která nikam nejela. To mi přijde naprosto absurdní,“ stěžuje si Ester.
Někdy ji s manželem napadá, jestli se neměli lépe lidé za minulého režimu. V té době se nikam moc nemohlo, a tak si podle Ester nikdo ani nemohl poměřovat své cesty jako nějaké pindíky.
„Nevím, proč bych si měla připadat méněcenně, když se nechci někam trmácet jen proto, abych se vyfotila s opicí na rameni. Ale tlak společnosti je tak velký, že si méněcenně připadám. Snad budu muset začít tvrdit, že bych cestovala ráda, ale nemám na to peníze. Přijde mi, že by to snad bylo ve společnosti přijato líp než verze, že se mi jednoduše nechce,“ uzavírá Ester.
O vyjádření jsme požádali psycholožku a terapeutku Nikolu Pavlíčkovou:
Příklad Esteřiny kamarádky, která cestuje jen kvůli tlaku sociálních sítí, je ukázkou toho, kam až může vést snaha vyhovět společenským očekáváním. Je proto důležité uvědomit si, že autenticita a upřímnost vůči sobě samému mají mnohem větší hodnotu než přizpůsobování se za cenu nepohody. Zjednodušeně řečeno – žít život podle svých pravidel a podle sebe je zdravější a dlouhodobě udržitelnější. Pokud Ester cítí potřebu, může si osvojit několik strategií, jak na podobné situace reagovat. Jednou z možností je obrátit diskuzi k pozitivním tématům – například se podělit o to, co je doma těší nebo jak si užívají klidnější životní styl. A pokud by je přátelé přesto nadále soudili, stojí za zamyšlení, zda jsou taková přátelství skutečně zdravá a oboustranně respektující. Závěrem bych Ester i Lukáše podpořila v tom, aby si stáli za svými hodnotami. Není třeba se nikomu ospravedlňovat za to, co je dělá šťastnými. Každý máme právo volit si svůj vlastní způsob života – a to je to, co nás činí jedinečnými.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Důležité je že držíte přisobě
Tak si holt Esterka koupí další hrnce nebo větší televizi. Materiální věci vezme voda, zážitky jen Alzheimer.
Ať si každý jezdí kam chce
Prostě vyměnit kamarády. Přeci kamarádim s tím, s kým mám podobné zájmy a názory. A né s někym kdo žije v jiným světě.
Lidi udělají nejlíp, když se přestanou srovnávat.
Příklad ze života - třeba já nelyžuju. Neumím to, neláká mě to, nebaví mě to. Zkusila jsem to, nebylo mi to příjemné, tak to prostě nedělám. Přitom mám plno známých, kteří v zimě neslezou z lyží nebo běžek, pokud je sníh, a báječně si to užívají. Budiž jim to přáno. Oni vzali na vědomí, že mně to nic neříká, já vzala na vědomí, že na společný výlet s nima v zimě nepojedu, hotovo, není co řešit. Když mi někdo řekne, kde byl lyžovat a jak to bylo úžasné, tak mu to pochválím, a když mi pošle nějakou fotku nebo dvě, jak brázdil svahy, tak mě to neurazí. Není důvod, proč by mělo. Prostě se spolu budeme bavit o jiných tématech, než zrovna lyžování, ale když náhodou na to přijde řeč, tak to přece chvíli přežiju. Nemusím se hned nafukovat, že si poměřujou pindíky a vytahujou se, kdo sjel horší sjezdovky nebo ujel jizerskou padesátku, a dělají to naschvál, abych se cítila méněcenná. Ne, oni se baví o tom, co je zajímá, tak můžu chvíli jen poslouchat a/nebo si přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, a až se řeč otočí na nějaké téma, které můžu fundovaně komentovat, tak se zas přidám k hovoru. Ester by se to mohla snad taky naučit.
Hele, já tedy nerada rozbiju Ester její svět, ale to, že se s nima přestávají ostatní bavit fakt neznamená, že jsou to namyšlení snobi. Jen mají svoje zájmy a to je prostě objevování světa, a ne nakupování do bytu. Je to zcela normální. Já jezdím po světě ráda, a tak se logicky budu spíše bavit s někým, kdo byl loni taky někde, kde mě to zajímá, než s někým, kdo na mě kouká jako na exota a syslí věci v baráku. Každému, co je mu milé. Manžel a já raději věci děláme než máme :D. Takže naše děti třeba nevlastní příliš materiálních věci, zato jedou desetkrát za sezonu různě po Rakousku a Itálii lyžovat. Tak se, logicky, více bavím s lidmi, co byli také v Alpách, protože mi třeba něco doporučí, než s lidmi, co nikam nejezdí, ale znají každý obchoďák. To, že se s nimi nemám o čem bavit, neznamená, že jsou pro mě podřadní. Jen mají jiné zájmy. Ester se příliš soustředí sama na sebe.
Ester by neškodilo si uvědomit, že ona není zase takový pupek světa, aby všichni ostatní kolem ní cestovali proto, že ji chtějí ohromovat. Jednou ráno se probudí a řeknou si "kam my jenom letos pojedeme, aby Ester čuměla?" Velice pravděpodobně mají k cestování mnohem prozaičtější důvody. Pokud má Ester dojem, že došlo k jistému omezení kontaktů, bude to patrně proto, že zkrátka nemají společná témata s těmi cestujícími osobami. Ty lidi asi nezajímá, co si Ester s manželem koupili nového do domácnosti, ale aspoň mají tolik taktu a slušnosti, že mlčí a myslí si svoje. Zatímco Ester má potřebu to rozmáznout na internetu, a odsuzovat je, jací to jsou snobové, že se jezdí fotit s opicema, a vykládá nám tady, jak je to absurdní a jaká je to póza... Ester, to ty nám tady pěkně pózuješ, a jsi zřejmě jediná, kdo má "problém". Ti cestovatelé ne.
Milá Ester, ty i manžel hlavně prvně potřebujete dospět, protože nikdo mentálně dospělý nebude řešit, natož psát do novin, že se na něj ostatní dívají udiveně, že necestuje. Dále, ta věta, že se v minulém režimu měli lidé snad lépe, protože cestovat nemohli....než ty dospěješ, to bude vážně ještě trvat. Takhle totiž nikdo lucidní uvažovat snad ani nemůže. Možnost cestovat přímo souvisí se svobodou. Ty se můžeš svobodně rozhodovat, sedět doma na zadku a kupovat krámy do bytu. Běžný člověk před 1989 se nijak rozhodovat nemohl, protože komanči se už postarali, aby z toho zasr*** socialistického ráje nikdo neutekl.
Vyloženě mě irituje, jaké blběny tady dostávají prostor. Tohle jsou starosti úroveň základní škola, teen-in.cz!!!!!!
Důležité je že oni dva jsou zajedno a rozumí si. Pokud nechtějí cestovat je to jejich rozhodnutí a jestli nechtějí poslouchat od přátel že jsou proto divní, najít si jiné s podobnými zájmy.
Nechápu vůbec tu stížnost. Spíš mi ta pisatelka přijde zakomplexovaná. Co je divného na tom, že se vám líbí doma? Když byl můj mladší syn ve 2. třídě ZŠ, zeptal se mě, proč jsme ještě nebyli u moře? Věrka X. tam s rodiči byla! Tak jsem se ho zeptala: A byla Věrka na R.? (kopec v našem blízkém okolí)? Já se jí zeptám. Pak odpověď zněla: Nebyla. No vidíš, ale tam jsi byl ty, se mnou. Prostě jsem chodila s dětmi po našich horách - na jaře, v létě, na podzim, a v zimě na lyžích. Moje spolužačka - také snobka - tvrdí, že nemůže plavat v bazénu, jen v moři. A protože má málo peněz, jede 1x za 2 roky do Chorvatska. Osobním autem s celou rodinou a s cestovní chladničkou, kde mají uvařeno cca 100 jahodových knedlíků, aby neutratili. Další moje známá měla za partnera německého státního občana. Ten byl dost finančně zabezpečený, tak spolu jezdili na Seychely, Martinik, na Nový Zéland. Vždy all inclusiv a exclusiv. Vždy byli jen v místě hotelu, pán seděl u baru a popíjel drinky a paní, ta neumí a neuměla plavat, tak si v té vodě smočila nohy. Doma měli velkou mapu světa a tam si zapíchli špendlík s vlaječkou - "tady jsme byli!" Když se vám líbí doma, buďte doma. Jak říkala moje stará babička: "jednemu se líbijó hodinke, druhýmu holinke"!
Je to jejich věc, hlavně že si v tomto rozumí. Pro mě třeba nepochopitelná, neříkám, že musí letět někam vyfotit se s opicí, to zní docela uvaleně, ale to nejedou ani v ČR, třeba někam na hrad? Taky znám lidi, kteří jezdí celý život v pátek na chatu a nikdo jim do toho nekecá. Horší případ je, že jeden by rajzoval a protějšek to nebaví.
To je pěkná blbost. Ostatní skáčou z okna, já musím taky....
Ester vykašli se na názory ostatních. Žij si svůj život po svém...nejsi přece ovce ze stáda jako tví přátelé....