Byť je můj vztah harmonický a byť jsem si už tak trochu zvykla na změnu domova, přece jen tu stále byla nemalá díra. Zbytek mé rodiny. Totiž nejstarší holčičky. Díky Fousaté Matyldě ale budeme pohromadě....

Ne že bych snad byla tak hysterická matka, že bych se nedokázala srovnat s faktem, že kromě dětí nedospělých mám také dvě zcela dospělé, což logicky znamená soběstačné. 

Možná ta díra, to smutno nepramení už z modelu „matka-dítě“, ale je to o tom, že náš vztah s dospělými dcerami pozvolna přešel do jakéhosi druhu hlubokého přátelství a naše nebytí spolu je trochu jako když člověk postrádá nejlepšího přítele.

Ne že bychom snad každý den lkaly do sms a zaměstnávaly armády psychoterapeutů, ale trápilo nás to. A jak to bývá, kde je problém, tam je nápad.

„Nechtěly by si holky tady pronajmout hospodu?“

Je to jenom takový nápad, ale řeknu ti ho,“ pravil Radek začátkem ledna u snídaně.
Vzpomínáš, jak jsme byli v létě na zahrádce v té restauraci, jak se jede k Hypernově? Taková oranžová budova. Jmenuje se to Modrá hvězda?
No, vzpomínám si.
Tak ten je k pronájmu a mě napadlo, že kdyby třeba Míša s Pájou a Danem (Pavlínin přítel) chtěli, tak… no, chci říct, pořád sem jezdí, pak se tak dojemně loučíte, obě dělají za barem, Dan je kuchař… ale oni by asi z Prahy nechtěli, co?“ díval se na mě spiklenecky.

Člověče, to by bylo bezvadný. Vždycky o tom mluvily, že by chtěly mít něco pro sebe,“ povídám. „Zeptám se jich.
Když jsem telefonovala Pavlíně, byla jsem spíš skeptická. S Prahou jsou stejně svázané jako já, než jsem potkala Radka.

Na jednu stranu bych chtěla a na druhou to je hodně velkej skok, mami, to je těžký. Teda ale to bychom byli mnohem víc spolu, co? Člověče já to řeknu Danovi a Míše cinkni ty,“ vyjádřila se Pája.

Já bych šla hned,“ na to Míša.
Půjdeme se tam podívat, až teď ve středu přijedem, a pak si řeknem, jo?“ dodala.
Ještě v noci volala Pavlína znovu. „Hele, mamko, Dan by chtěl a já čím dál víc taky!“

To není hospoda, to je gigant!

U vchodu čekal pán, který byl majitelem objektu vyslán, aby nám otevřel, a ochotně nám ukázal prostory provozovny.
Jooo, tak kuchyň dobrý. Tadydle by to chtělo maličko nahodit, semhle bych si dal mrazáky, velký to je, tadydle vidím „géčka“,“ Dan pobíhal nadšeně po kuchyni jako kybernetická myš.

Jasně, potřebujeme ještě jednu ledničku. Zahrádka paráda, to v létě ocení mámy s kočárky, ubrusy od pivovaru nechci, to je hnusný, mami, to bys ušila, viď. Něco mi tu chybí, jasně, krb, to je ono. Radkůů, jaký by byl problém udělat tady krb? To přitáhne lidi myslím.
 
Nevycházela jsem z údivu, chovali se, jako by bylo všechno jisté.
Pán s klíči se spokojeně usmíval.
Ještě jsou tu spodní prostory,“ oznámil nám, jako by předával bonusovou cenu.
Jako sklepy?“
Ne, tam je ještě bar,“ vysvětlil.
Aha.
 Šupajdili jsme venkem dolů po schodech do podzemí.

Koktejlovej bar,“ vyrazila ze sebe Míša.
Umím udělat dvanáct set koktejlů, to nemůže nevyjít,“ výskala a poletovala pod kamennými průchody.

Tedy, že by se chovali jako obchodníci a, jak říkají pravidla byznysu, nedávali moc nadšení najevo, to opravdu říct nelze. Jestli pronajímatel není megaslušný člověk, tak po referencích, které dostane od pána s klíči, zvedne nájem třikrát, napadlo mě, ale bylo mi to k ničemu. Lítaly tam jako mlsný psi. Radek mlčel. Pronajímateli naštěstí zřejmě slušnost nechybí.

Věřím na karmu názvu

Je vymalováno. Celý zbytek týdne jsme nedělali nic jiného než řešili nový projekt. Míša se jala sepisovat koktejly rovnou s kalkulacemi, Radek Danovi počítal, kolik je potřeba investovat do začátku, a my s Pavlínou jsme se vrhly na název.

Shodly jsme se, že nechávat ten původní není dobré. Předešlým majitelům se příliš nevedlo, a tak je na čase s Modrou hvězdou skoncovat, i když je to zažité.
Prostě všechno má svou povahu, a ta přitahuje různé věci. Tohle evidentně ty blbé.

Padla snad stovka nápadů a spát jsme šli ráno.

Vyhrála Fousatá Matylda. Kdo se trochu zajímá o historii, ví, že jsme si tuto postavu nevymysleli. Krásně a poutavě mi o ní například uměla vyprávět moje babička, když mě vodila po Národní třídě na řemínku s vodítkem kolem zápěstí, abych neskákala do silnice.

Holky jdou na sever

Když jsem se stěhovala do Varnsdorfu, říkala jsem si, že tenhle chlap mi otočil život naruby. Vypadá to, že nejen mně. Za dva měsíce jdou holky i s Danem za námi na sever.

Praha ale stále zůstává druhým domovem, protože já práci rozhodně měnit ze své vůle nemíním, takže dva dny v týdnu si svůj krásný byteček v Libni budu oprašovat i nadále.

S Fousatou Matyldou jim pomohu, co to půjde. Pokud snad tenhle článek Matyldě pomůže dostat se do podvědomí části obyvatel a mladým udělá špetičku jméno, snad to nikoho nerozzlobí.

Máme společně spoustu dalších nápadů a oni mají i odvahu, tak kéž se jim daří.

Vlastně si tak říkám, že mně už ke štěstí snad ani nic nechybí. Hlavně zůstat zdraví a mít stále tak krásné zázemí a rodinné vztahy.

Stejně je to nářez, když člověk může v dnešní době říct: „Jsem spokojený a vděčný, počkal jsem si, ale co jsem si přál, to mi osud dal.“ Chtěla bych, aby si to jednou mohli říct všichni.