S dítětem v nemocnici

Nyotaimori: jo

Nyotaimori: a že tam Fiona nemá něco obdobnýho

Shrek: tak proto máte tři děti?

Feng: souhlas.
A právě proto někteří lékaři nemají rádi, když na to dítě maminka dohlíží a vyptává se a je zvědavá, co se s ním děje a bude dít, nedejbože, když se pokusí diskutovat nebo něco namítnout
Proto se nedivím, že se pokoušej rodiče opít rohlíkem a namluvit jim, že tam z nějakých důvodů s dítětem být nemohou (jako třeba v případě Kuřete, které se nechalo přesvědčit ).

je to jsem nechtela poslat znovu

Feng: Mě to třeba přijde zbytečný, však se mnou rodiče taky nebyly v nemocnici a žádný trauma to ve mě nezanechalo . Záleží co tomu děcku je. Ale třeba změním názor až budu mít vlastní děti.

Feng: Mě to třeba přijde zbytečný, však se mnou rodiče taky nebyly v nemocnici a žádný trauma to ve mě nezanechalo . Záleží co tomu děcku je. Ale třeba změním názor až budu mít vlastní děti.

Vivian: jo, to máš pravdu. Všechny sestry rodiče neodsuzují, ale najdou se takové. Prostě si myslím, že každý rodič se může svobodně rozhodnou, jestli se svým díttětem zůstane nebo ne a ať je jeho rozhodnutí jakékoliv neměl by ho nikdo odsuzovat, protože nikdy neví jaký k tomu měl ten rodič důvod.
Je ale super, že rodiče tu možnost mají :-)

Feng: já bych svoje děcko taky nenechala samotnýho s doktorem

sojik: proč extrém? Já si určitě nemyslím, že situace je extrémní... Ty se na sestry zlobíš, že si chtějí ušetřit práci? Že uvítají, když se o dítě postará jejich vlastní rodič a ulehčí jim práci? Já je chápu. Kdybys věděla, co je to za práci, taky bys chápala, proč si ji rády ulehčí. Většina lidí si ráda ulehčí práci, a v tomhle případě to snad není nic trestného ani nemorálního.
A všechny sestry se přece nedívají na rodiče jako na krkavce, když nechtějí s dětmi zůstat v nemocnici . To jen některé... Chápavá profesionálka to vůbec nekomentuje.

Moje sestra má dvě dcerky a když ta mladší měla asi ve 3 letech otřes mozku, byla v nemocnici s ní a myslím, že to tak bylo dobře.
Teď je neteři 5 let a šla na vyndavání nosních mandlí, byla v nemocnici všeho všudy 3 dny, z toho jeden den ji dopoledne přijaly, druhý den šla na zákrok, takže skoro celý den prospala a 3. den ji pustili domů. Maminka nebo tatínek u ní skoro celý den byli, ale mají i druhou dcerku, tak na noc jezdili domů.
maslím, že hodně záleží na zdravotním stavu dítěte. Dřív rodiče u dětí zustat nemohli, ale teď je 2. extrém...když rodiče s dítětem nezustanou, tak se na ně sestry koukají jak na krkavčí rodiče. Jim to totiž ušetří práci, když se nemusí starat o to jak dědi ješte zabavit.

Já byla v nemocnici poprvé v osmi letech, se spálou, zavřená na infekčním oddělení na druhém konci okresu (taky jsem tenkrát měla pocit, že na druhém konci světa)
Bylo to na přelomu listopadu a prosince 1988, tenkrát se ještě děti běžně zavíraly do nemocnic samy.
Pamatuju si, jak jsem byla strašně nešťastná, že mě zavřeli v pokoji se zamřížovanými okny, daleko od mámy, daleko od všech... s třemi cizími kluky.
V noci jsem pozorovala světla na stropě a v duchu jsem si přála usnout, aby ta strašně dlouhá noc už byla za mnou... Pak jsem se rozbrečela steskem a dlouho, dlouho jsem brečela do polštáře. Nikdy předtím jsem nebyla bez mámy déle než den, a teď najednou tak dlouho... Pak jsem koukala skrz mříže ven, na žluté čtverečky rozsvícených oken ve vzdálených panelácích, a myslela jsem na mámu, na tátu a na Kristínku, co asi dělají... A pak jsem se zase rozbrečela, a k ránu, když začínalo svítat, jsem usínala vyčerpáním.
Ale po pár dnech to už bylo lepší a lepší, přes den už jsem vydržela bez brečení i injekce antibiotik do prdelky, dokonce jsem se osmělila a trochu jsem se začala bavit s ostatními dětmi, a nakonec jsem se tam spřátelila s jednou holčičkou, které bylo už 11, jmenovala se Ivanka a bydlela nedaleko od nás
Když mě propouštěli, už jsem byla "ostřílená" pacientka, i když domů jsem se teda těšila strašně
Ale když to teď tak hodnotím s odstupem času, tak mám dojem, že mi to týdenní odloučení od mámy vůbec neuškodilo Možná právě naopak.

Kuře: u dětí do šesti let není co řešit, tam pobyt hradí pojišťovna vždy (pojišťovna, u které je pojištěno dítě), lékař o tom vůbec nerozhoduje (resp. neměl by)
Pokud je dítě starší 6 let, pak o úhradě pobytu jeho průvodce rozhoduje revizní lékař (tj. opět nikoli přijímající lékař v ústavním zařízení )

Tedy takhle to alespoň stanovuje platný zákon. V praxi si to ale možná lékaři praktikují podle svého

http://www.emimino.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=876
(práva hospitalizovaného dítěte)

Jinak pobyt doprovodu dítěte mladšího šesti let JE skutečně hrazen z veřejného zdravotního pojištění (stanovuje to §25 Zákona o veřejném zdravotním pojištění) - takže se nenechte odbýt

Andula: Tak to se mýlíš. Má nárok na bezplatný pobyt v nemocnici POUZE pokud tento pobyt lékař shledá nezbytným. Tak je to v našem zákoně. Já si to zjišťovala. Jajdě byly tenkrát tři roky a můj pobyt nezbytný nebyl (podle přijímajícího lékaře). Jak jsem pak zjistila, v dětské nemocnici za nezbytný považují pouze pobyt matky která kojí (a dítko nemá víc než 9 měsíců).

Já byla se synem(2,5) v Motole na operaci srdce.Sestříčky i doktoři strašní,ječeli nejen na mě, ale i na děti.Já spala v židli vedle postele a byl to děs.Syn má z toho stres dodnes,já taky a nikdy,nikdy,nikdy bych ho tom nenechala samontého. Přeji všem jen samé zdravé děti.

Asi se to dá zařídit u malých dětí, s většíma už se ale nemalujou. Jeden z mých synků byl v nemocnici ( úplně zbytečně - babička ho nechala přetláskat bůhví čím, a pak zpanikařila, když mu bylo špatně ) ve věku 12 let, a to nepřicházelo v úvahu ani pomyslet na něco takového. Naštěstí tam byl jen přes noc a ráno jsem ho vyzvedla. Druhej syn byl v nemocnici 10 dnů ve věku 14 let a taky nepadalo na váhu nějaká přítomnost rodiče. BTW tam byl taky zbytečně, klidně mohl bejt nemocnej doma, protože sice ležel na infekčním oddělení s podezřením na mononukleózu, ale coural se tam každej, jak ho napadlo, včetně mě na návštěvy, a nějaká opatření proti šíření možné infekce se nekonala ani náhodou. Od té doby jsem veškeré nabídky na hospitalizaci s díky odmítala, protože mi přišlo, že jenom doktoři potřebujou nějak nahledat ty výkony, aniž by to bylo nezbytně nutný.

Absolvovala jsem pobyt v nemocnici se synem ve dvou letech zákrok po kterém nás měli pustit za dva dny, museli opakovat takže z toho byl týden, ještě že jsem tam s ním mohla být. Akorát měli zrovna plno, takže jsme byli na pokoji s dalšíma dětma bez maminek, tak jsem se jim starala o všechny.

Kuře: jak to, že to pojišťovna nezalatila? Kolik jí tehdy bylo? Dítě do 6 let má přece nárok na rodiče v nemocnici automaticky...

Já jsem byla v nemocnici s Jájou dvakrát. Co se týče oddělení, tak jsme leželi v obou případech na stejném oddělení (šlo o dětskou nemocnici v Brně). Sestřičky byli super, hodné, milé, k Jáje se chovali naprosto dokonale - spíš jako tety, než sestry. Když jí bylo zle a měla bolesti, tak sestřička okamžitě zajistila úlevu. Když malá do postele, tak sestřička nejenom převlíkla postel, ale ještě jí hladila a říkala, jak je dobře, že se ti bacilci dostali z bříška ven a jak jí teď bude líp .
Horší to bylo s doktory.
Při prvním pobytu šlo o úraz. Lékař, který nás na chirurgii náhodou uviděl (Jája u mě v náručí, napůl v bezvědomí a na zem) nás okamžitě táhl do ordinace. Byl fajn, zajistil přednostní vstup k ostatním doktorům atp. Byl příjemný od začátku, ale musím říct, že se jeho chování ještě o 200% vylepšilo, když zjistil, že učím na VŠ. Pak následoval příjem a s ním mladý doktůrek, který měl asi nacvičené odmítání maminek. Kdybych nebyla rozhodnutá, že tam prostě Jáju nenechám samotnou, i kdybych měla volat ředitele, tak bych to neustála. Bohužel jsem pobyt musela zaplatit i "s chlupama". Můj pobyt totiž nebyl lékaři shledán nezbytným, tudíž mi ho pojišťovna ani z části neuhradila.
Podruhé jsem tam s Jájou byla na mandličce. Opět byl problém s lékaři. Zapoměli totiž Jáje předpsat a tudíž i nechat vykapat kapačku s antibiotiky. A já nevěděla, že to má být kapačka, myslela jsem, že ty antibiotika jsou v jedné z injekcí, které dostávala. Naštěstí naše paní doktorka kontrolovala všechny papíry ještě jednou na sále. A tak tam Jája ležela u stěny a čekala, až jí vykape kapačka, aby ji mohli uspat. A pak nám naše paní doktorka musela zvlášť předepsat druhou dávku. Pan doktor na oddělení se totiž neuráčil napsat ani tu . Pododtýkám, že ty antibiotika Jája měla dostat kvůli své srdeční vadě. A v papírech měla i průkazku, kterou má jako takto nemocné dítě vystavenou od kardiologa....
Na závěr - jsem ráda, že jsem tam v obou případech byla. V prvním případě byla Jája zmatená, vylekaná a nevěděla co bude. Máma jí dodávala jistotu, že všechno bude dobrý. Podruhé mě potřebovala především když se probírala z narkózy. Tak malé děti, když jsou samotné musí přikurtovat. Ona byla volně a já u ní seděla. Vím, že byla několikrát v polovědomí, ale když slyšela můj hlas, tak se vždycky uklidnila.