Když se někdo ujme zatoulaného psa a později se najde majitel, nechává se psovi vybrat, u koho chce zůstat. S dětmi se zachází hůř než se psem. Naposledy nás o tom přesvědčila zoufalá šestiletá Sofinka, když se sepjatýma rukama prosila soudkyni a další úřední osoby, aby ji nechali u maminky. Aby ji nechali v zemi, kterou považuje za svůj domov.

Kdyby u toho nebyly televizní kamery, žádný humbuk by se nekonal. Co oči nevidí, srdce neželí. V podobné situaci jako Sofinka a její devítiletý bratr Lucas jsou u nás desítky dětí - některé už vydané proti své vůli do cizí země, jiné ještě vystresované na našem území. Nelítostné vyvážení našich dětí do ciziny jako by u nás bylo oblíbeným úředním sportem. Hlavním „trenérem“ je brněnský úřad, jenž se honosí názvem „pro mezinárodně právní ochranu dětí“. Někdy u soudu zastupuje cizího rodiče, jindy dítě. Ať už je v jakékoli pozici, vždy se domáhá vydání českého dítěte do ciziny, bez ohledu na jeho přání, bez ohledu na jeho citové vazby. On i soudy se zaklínají mezinárodní Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a tvrdí, že jinak jednat nemohou. To ale není pravda.

Úmluva v preambuli výslovně uvádí, že jejím cílem je chránit děti před škodlivými účinky jejich protiprávního přemístění nebo zadržování. Stanoví, že protiprávně přemístěné dítě se nevydá, pokud se sžilo se svým novým prostředím a řízení před příslušným orgánem bylo zahájeno až po roce od přemístění (čl. 12). Ale i pro případ, že řízení bylo zahájeno neodkladně, stanoví v článku 13, že smluvní stát není povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům, nebo jestliže je vážné nebezpečí, že by návrat dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

Že přesun obou dětí do Argentiny je vystavil duševní újmě a nesnesitelné situaci, je nabíledni. Komu by se líbilo být násilím přemístěn do cizí země v jiném světadíle, k lidem, které nezná a s nimiž se nemůže dorozumět? Komu by se líbilo přijít v šesti nebo devíti letech o matku, prarodiče, o kamarády, spolužáky, o své oblíbené hračky či zvířátko? Komu by se nezhroutil celý svět? Poté, kdy matka dceru otci vzala, vyhledala s ní útočiště v Klokánku. Holčička byla nesmírně vyděšená a pořád opakovala, že nechce do Argentiny. Lekala se každého telefonátu, každého vrznutí dveří. Matka se policii vydala sama po slibu, že Sofinka zůstane na území České republiky. Stačilo málo. Stačilo, aby soudkyně Horáková vyhověla návrhu MÚ Litoměřice na předběžné opatření na ponechání dětí zde. Ale paní soudkyně byla neoblomná. Ve svém zamítavém rozhodnutí uvedla, že jejich příznivý vývoj není vážně narušen ani ohrožen. Přesto, že ve spisu je založena zpráva, že Sofinka trpí psychosomatickými problémy a má panickou hrůzu z návratu do Argentiny. Přesto, že byla přiložena i aktuální zpráva psycholožky z Klokánku, že vrácení dítěte do Argentiny zásadně nedoporučuje.

Poněkud komické mi připadá odůvodňování tohoto krutého zásahu právem dítěte na styk s druhým rodičem. Vnucovat právo násilím a proti vůli oprávněné osoby je trochu protismyslné. A jaká je „tvrdá realita“? Úřady vehementně a drsně zajišťují právo na styk dítěte s druhým rodičem, jen když se toho rodič domáhá. Co dělají pro to, aby zmíněné právo vydobyly tisícům dětí, umístěným v ústavech? Těm dětem, které své rodiče neznají, a přesto touží po styku s nimi? Přivedou jim je snad úřady v „klepetech“, aby naplnily jejich právo na styk s rodiči? Neběží tedy o realizaci práva dítěte na styk s rodičem, ale o krutou realizaci práva rodiče na dítě. Na postupy Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí při vydávání českých dětí do ciziny s uvedením konkrétních, naprosto absurdních případů, jsme si stěžovali u ministerstva práce a sociálních věcí i u Veřejného ochránce práv přesně před rokem (stížnost viz www.fod.cz). Bohužel marně. Matka je stíhána za únos. A co úřady, ty mohou dětem ubližovat beztrestně?            

Reklama