Děti dob minulých měly méně hraček, ale více povinností a trávily spoustu mimoškolního času venku. Nebylo výjimkou, když se hned po škole parta kamarádů sešla na pastvě. Někdo s kozou, jiný s husami. A zatímco se zvířata pásla, ti, co je měli na starosti, hráli různé hry, vyprávěli si a zpívali. V létě dívky pletly věnce z pampelišek, na podzim s klukama opékaly brambory nebo chroupaly jablíčka. 

Doma na ně zatím čekalo jen pár hraček, které v současnosti chodíme obdivovat na výstavy a v do muzeí. Pokud ještě můžete, zeptejte se své babičky, s čím si hrála. Některé holčičky měly panenku z porcelánu nebo látky a sádry, plyšového medvídka, dřevěnou kuchyňku nebo nízký kočárek, ve kterém se víc než hračky vozila koťata. Kluci pouštěli káču, cvrnkali kuličky a hráli si s dřevěným koníkem, na kterém seděl vojáček.

Díky skromnosti svých dětských let jsou nebo i ve stáří byly babičky schopné říct, jaké měly hračky a kterou knížku si se sourozenci četly před spaním. Při pohledu do pokojíčku naší dcerky občas přemýšlím, na co si z té záplavy různých panenek, plyšáků, stavebnic a knížek asi jednou vzpomene. Neochuzujeme tedy tak trochu své děti o pravý vztah k hračce právě tím, že jim jich pořizujeme tolik? Co myslíte?

Čtěte také: 

Reklama