Ty z vás, které se pyšní titulem „osamělá matka“, určitě vědí své... Je to někdy těžké skloubit dohromady těch několik osob, které v sobě máte. Máma, táta, živitelka, zaměstnankyně, uklízečka, kuchařka, ošetřovatelka…

 

Co si budeme povídat – starost a péče o malé děti je náročná i v případě, že je rodina úplná, ovšem ve chvíli, kdy na to všechno zůstane žena sama, začíná ten pravý boj o přežití.

 

Já jsem takhle bojovala osm let. Dnes, s odstupem času si kolikrát říkám – jak jsem to jen mohla zvládnout? Ale když se zamyslím hlouběji, vzpomenu si, že jsem o tom tehdy moc nepřemýšlela.

Jela jsem jako dobře našlápnutá třistapadesátka a přes občasné zádrhele a poruchy jsem prostě jakž takž fungovala. Někdy lépe, někdy hůře, někdy jsem padala na ústa, někdy jsem měla pocit, že mám energie a síly na rozdávání.

 

A jedna z věcí, na které jsem opravdu pyšná, je, že jsem svým dcerkám i sobě každoročně dopřála dovolenou. Pravda, tuzemskou, na zahraniční cestu jsme skutečně neměly, ale pokaždé to byla dovolená krásná, na které jsme si užily spoustu zábavy a legrace.

Leckdy to bylo opravdu dobrodružné, ale znáte to. S odstupem času se člověk nejvíce válí smíchy nad příhodami, které byly něčím zvláštní, katastrofické či obohacené o nějaký trapásek.

 

Tak jako já, když si dnes vzpomenu na naši cestu na Šumavu.

 

Jak jsem již psala. Peněz prostě bylo málo. A zaplatit si dovolenou s plnou penzí či alespoň polopenzí se mi toho roku prostě nepodařilo. I objednala jsem  – já nevědomá – týdenní pobyt na Špičáku. Bez jídla, samozřejmě. No co, tak tam prostě budu vařit.

 

Už tento fakt stojí za zaznamenání. Nechápu, jak je možné, že mi to tehdy nedocvaklo. Auto jsem neměla a bylo nad slunce jasné, že všechno potáhnu na hřbetě a že nás čeká cesta vlakem s několika přestupy.

 

Přesto jsem zajistila pobyt. Dcerunky nadšeně tleskaly a začaly si balit batůžky. Hry, panenky, knížky. Povolila jsem jim vzít si s sebou na hraní tolik věcí, kolik unesou na vlastních zádíčkách.

 

Já jsem si od kamaráda půjčila děsně obrovskou krosnu a do ní jsem skládala vše potřebné pro tři lidi. Vzhledem k tomu, že šumavské počasí bývá mnohdy nevyzpytatelné, jsem byla nucena obohatit náš letní šatník i o několik teplejších kousků. Tím se zavazadlo velmi slušně naplnilo. „Tak snad máme všechno,“ zamnula jsem si ruce, abych vzápětí s hrůzou zjistila, že tam chybí poměrně důležitá součást výbavy. Jídlo. Musela jsem přece něco vézt už s sebou. Přinejmenším ingredience jako sůl, cukr, nějaké pečivo atd. Přece tam nebudu všechno kupovat!

 

I doplnila jsem krosničku potravinami, abychom hned první den neumřely hlady, pečlivě uzavřela a zapnula všechny popruhy a zkusmo zvedla. „A do háje. To jsem nějak přehnala.“  

 

Rozepnula jsem popruhy, vysypala obsah krosny a podrobila ho důkladné selekci. Vyřadila jsem několik sáčků s kořením, své rezervní džíny a jeden svetr.

 

Znovu jsem to narvala dovnitř, zvedla... ach jo. To neunesu. Seděla jsem jako oukropeček a závistivě hleděla na dětské batůžky svých holčiček.

 

Nakonec jsem usoudila, že to na tu Šumavu prostě nějak dovleču, a upřela svůj odhodlaný zrak na ty vyřazené kalhoty. „To už mě nezabije.“ Nacpala jsem je tam zpátky a tím považovala záležitost balení dovolenkového zavazadla za vyřízenou.

 

Když bylo všechno nachystáno, předem zakoupené jízdenky v peněžence a já jsem ukládala dcerky ke spánku, nějak se mi zamotala hlava.

 

„No jo, jsem normálně unavená. Mám dovolenou. Odpočinu si.“
S touto myšlenkou jsem usínala… V noci jsem se vzbudila mokrá jako myš. Hořela jsem jako zážehový motor, v puse vyschlo a celá jsem se klepala jako drahý pes.

 

Ráno jsem si naměřila devětatřicet. Před očima jsem měla mžitky... a také obrovskou krosnu a své nadšené dcerky, které se už nemohly dočkat, až nasedneme do vlaku.

 

Jen žena – matka – pochopí, co všechno dokážete překonat za pomoci mateřských pudů.

 

Nadopovaná Paralenem jsem statečně nahodila krosnu na záda a vydala se na „nejtěžší“ cestu svého života.

 

S vypětím všech sil jsme se dostaly k vlaku, a zde jsem narazila. Shodila jsem zátěž, dcerky naskočily dovnitř a já jsem se snažila vyzdvihnout krosnu na schůdky. Nešlo to. Jako by uvnitř byly betonové kvádry. Třásla jsem se vysílením. „Proboha, jsem pořád ještě v Praze. To nemůžu zvládnout, když už teď jsem vyřízená!“

 

Naštěstí se poblíž vyskytoval jistý džentlmen, který mi pomohl, a konečně jsme seděly na svých místech. Mohutně jsem vydechovala a cácorky zatím vyndavaly karty, že si zahrají Černého Petra.

 

Sotva jsem se trochu vydýchala, vlak dorazil do Plzně. Přestup. Na přeběhnutí do navazujícího spoje jsme měly přesně osm minut. Shromáždit děti, zkontrolovat, zda někde nezůstalo něco ležet, sebrat krosnu….a pěkně fofrem. Při nástupu do dalšího vlaku musel opět přispěchat poblíž stojící svalovec.

 

„Uf. A teď vystoupím až na Špičáku.“ Slastně jsem spolkla další piluli, a když jsem si srovnala adrenalin, tep a dech do normálu, zapojila jsem se do hry Člověče, nezlob se.

 

Po hodině byla mému poklidnému rozjímání učiněna přítrž. Průvodčí oznámil výluku na trati. To znamenalo – vystoupit, dojít k připravenému autobusu, nastoupit, absolvovat dvacetiminutový přejezd po silnici a poté opět nastoupit do vlaku…

 

Dcerky nadšeně hýkaly a mávaly z okénka, zodpovědně mi hlásily všechny slepičky a kůzlata, která jsme míjely, a já jsem se silou vůle snažila udržet naživu. V hlavě mi pulsovalo milión trpaslíků, nohy mi vibrovaly tak, že nebylo možné je zklidnit, a když jsem se chtěla napít, polila jsem se komplet celá, protože ruka s láhví se prostě nedokázala trefit do pusy.

 

„Mám chřipku jako Brno.“ Sledovala jsem nádhernou krajinu a přemítala, jak se mi podaří strávit v tomto stavu týden aktivní dovolené. Silně jsem totiž pochybovala, že by holčičky kňučely blahem, kdyby měly zůstat na pokoji a pečovat o svou těžce nemocnou matku.

 

Po vystoupení z vlaku nás ještě čekaly asi tak dva kilometry chůze, které dnes již opravdu nevím, jak jsem přežila, a už jsme se ubytovávaly v krásném pokojíku uprostřed vonících šumavských hvozdů.

 

Plácla jsem sebou na postel a bylo mi strašně. Tak strašně, že jsem chtěla brečet. Najednou jsem si v celé nahotě uvědomila, jak moc jsem sama. Jak nemám nikoho, kdo mi ze zad sejme ten obrovský balvan a řekne: „Odpočiň si, já to zvládnu.“

 

Jenže na sebelítost prostě nebyl čas. Namazala jsem pár rohlíků, za pomoci holčiček vybalila, a pak jsme se šly trošku projít po okolí.

A ač to zní neuvěřitelně, ten týden jsme si pak krásně užily. Chodily jsme na túry, svezly se lanovkou, mladší dcerka se tam naučila plavat, tahaly jsme nákupy autobusem až ze Železné rudy, hrály hry a bylo nám prostě fajn…

 

A já od té doby vím, že když si myslíte, že už nemůžete, tak můžete ještě přinejmenším třikrát tolik – a to jak fyzicky, tak psychicky.

Ale po pravdě říkám – kdybych to tehdy bývala věděla… nevím, nevím, jestli bych do toho šla. :o)))

 

Pokud jste i Vy zažili nějakou příhodu, situaci či celé období, kdy jste měli pocit, že jste si sáhli na dno svých sil, napište mi o tom. Dneska si zde budeme vzájemně dodávat sílu, podporovat se a třeba si i foukat na bolavá bebínka.

Na Vaše příběhy se těším na známém e-mailu redakce@zena-in.cz .

Krásnou středu všem přeje dnešní editorka