Řve jako tur

Ta doktorka by měla jít k psychiatrovi sama.

Syn má také píchané uši a byl to bezkonkurenčně jeho (i náš) nejsilnější zážitek s lékaři. Ani se mu nedivím. Ale rozhodně tady vznikla u něj panika před doktory a chuť bojovat do poslední kapky krve. Na alergologické vyšetření v šesti pěti(několik vpichů alergenů) jsem ho tedy obezřetně vyslala s tatínkem a nervózně čekala na výsledek. Ani ne tak alergologický, jako osobnostní. Asi za tři hodiny mi volali a tatínek říkal: Dám Ti Martě, ať Ti to řekne sám. A Marťas hlásil: Mami, sedm ruk mě drželo a osmá píchala. Zdálky slyším tatínkovo: ...a řekni mamince, kde Ti to píchala. Pod umyvadlem, dodal Martínek bojovník. Pravdou je, že o dva roky později prodělaná těžká mononukleóza s třítýdenným pobytem v nemocnici ho zřejmě nadobro odnaučila protivit se vůli lékařů.Takže, Mílo, vydrž, on ji život, bohužel, určitě naučí.
P. S. Při každém krevním odběru mým dětem já odpadávám na druhé lůžko, protože jsem zkrátka omdlévací, odvaha neodvaha. Tož tak.

jojo...zažívala jsem se svojí holčičkou to samé. Bála se doktorů pořád stejně.Dokonce když jí bylo jedenáct brala jí sestřička krev , ale na jedné ruce jí nenašla žílu , tak jí píchala do druhé . Dceruška pak vyšla do čekárny s oběma rukama zaťatýma a tiše si mamrala "Když to neumí,tak ať jde do kravína,husa jedna." V ten moment mi bylo hanba , že bych se do země propadla, navíc sestřička to slyšela.Po chvíli vyšla ze dveří a darovala dcerušce hezký obrázek. Sestřička je anděl Dnes se tomu směje . Je jí osmnáct .

co na to říct,když se mi narodil kluk tak jsem nevěděla,že děti můžou mít z doktora strach a dívala bych se na tebe dost divně,neplakal...prostě skvělý.po narození holčičky jsem prožívala něco podobného jako ty,píchali ji uši když měla 5 měsíců,navíc úplně zbytečně a od té doby už to jelo,váhu jsem doktorce hlasila odhadem,měření atd.byla jsem )plně neštastná,naštěstí jsme nemoci zvládali doma a já k doktorce nechodím,máme homeopata a musím říct,že u toho se nebojí a homeopatika ji vždycky zabrala,spoustu lidí mě odsuzovala,protože je neuznávají,ale já musím říct,že zatím vždycky pomáhají,ale chce to napsat od lékaře,který tomu rozumí a stanoví správnou diagnozu,ted má holka 11 a ještě nebrala antibiotika a je to statečná slečna a doktorů se už nebojí i když je vidět nemusí.hlavně nepropadej panice i když to jde těžko a na ostatní lidi se vykašli pokud tě kritizují,bud trpěliva a holce všechno vysvětli v klidu i když to občas nejde.držím ti palečky at je dcerka zdravá a nemusí nikam chodit

Naše dcery naštěstí nikdy u doktora nevyváděly. Ta starší utrpěla jako dvouletá popáleniny nožiček, když u sousedů bosa vlezla do nevyhaslého ohniště. Byla měsíc na plastice na Vinohradech, ale byla tak hodná, že jsme za ní každý den směli chodit. Ta menší si zase užívala při zánětech středního ucha, ani nevím, kolikrát jí to píchali. Mléčné zoubky, které nechtěly ven už jim taky trhali a taky v klidu. Není to o negativní zkušenosti, ale o nátuře. S tím se moc dělat nedá. Jen doufat, že to časem přejde. I když jeden malý fígl té naší menší pomohl. Když jde na očkování, dva dny dopředu se těší, že mi bude moct ukázat, jak je vrozná. Chce totiž slyšet, že jsem na ní pyšná a hřeje mě to u srdíčka. Tenhle postup jsem zvolila při nástupu do školky, kdy šíleně vřeštěla a dvě učitelky jí ode mně nemohly urvat. Pak jsem jí začala vysvětlovat, že když bude hodná i já budu klidnější a na ní hodnější a hlavně na ní budu pyšná, že to tak krásně zvládá. A ona se chytla.

u nás asi hodně pomohlo to, že jsme často chodili k paní doktorce na prevenci, kde jí nic nedělali, jen si pohrála s neznámými hračkami, pochlubila se, co umí a všichni ji hlasitě obdivovali... Taky jsme párkrát navštívili babičku a dědu v práci (oba jsou lékaři), takže zjistila, že každá návštěva doktora fakt nerovná se mučení. A nejvíc asi pomohlo, když dostala svoji doktorskou soupravu na hraní (byl tam malý stetoskop, peán, mikroskop, rentgen, injekce a kladívečko) a s tím mohla mě nebo tátu "léčit". Takže doktorů se už nějak zvlášť nebojí a dneska se v čekárně dokonce nahlas dožadovala injekce...

Mici: katastrofický scénáře u nás taky zabíraj, je línej pořádně smrkat, tak jsme mu řekli, že když nebude pořádně smrkat, holt zas půjdeme na ORL k paní doktorce Janě.. docela to funguje.. akorát kámoška prská, že jí používám jako strašidlo na děti..

Naštěstí jsme moc nepříjemných vyšetření neabsolvovali, nicméně jednu dobu se stále opakoval zánět středního ucha a došlo i na píchání. Syn měl asi 4 roky a museli jsme na pohotovost. Taky chvíli brečel, ale bylo to celkem v pohodě a po propíchnutí se mu dost ulevilo, což uznal, miliónkrát jsme to probírali co by bylo, kdyby si to píchnout nenechal. Při dalších bolestech ucha asi po půl roce se syn dožadoval návštěvy toho doktora, který mu propíchl ucho! Což jsem teda v jeho věku obdivovala. Tenkrát se mu to ale spravilo jen nějakýma kapkama, píchat ucho jsme nemuseli. Malý celkem dobře zabíral na tzv. katastrofické scénáře, kdy jsem mu barvitě vylíčila, co všechno by musel podstoupit, kdyby si ucho píchnout nedal. Ale asi to na každého neplatí.

ahoj, já myslím, že to zas tak mimořádné není. Náš Rišák absolvoval taky několikrát píchání uší, takže vize, že jdeme zase na ORL, v něm vyvolává taky děs a v ordinaci řve, že málem praskaj tabulky...akorát když posledně zjistil, že mu paní doktorka bude ucho jen čistit, a že to nebolelo,tak se zklidnil.. a taky má hrůzu z odběru krve, je památná jeho věta, kterou před odběrem oznamoval doktorce " budu řvát, ale nebudu cukat rukou".. slib dodržel, řev utnul v momentě, kdy doktorka vytáhla jehlu... za to, že splnl slib, dostal od doktorky autíčko... jinak se doktorů nebojí, ale prostě tohle nesnáší...a to je doktorka na ORL moje kámoška ze školy, moc fajn holka s bezva přístupem k dětem, a dětská doktorka je taky moc fajn.. ale prostě strach z bolesti je strach... je to chlap, no...

U nás je to zatím v pohodě, i přes opakované píchání uší a dva pobyty v nemocnici (s kapapačkama). Jenže my máme doktory-lidumili. Jája vždycky věděla předem, co se bude dít (i v té nemocnici se jí to hlásilo v rámci možností předem) a taky výhody "přetrpěného". Jako že když teď bude malej píchaneček, tak později nebude kapačka atp. No a v současné době jedeme na obhcodní bázi. Ví předem, že bude pohádka navíc, nebo že půjdeme koukat na papoušky....
Zkus jít s malou párkrát k doktorce "cvičně". Domluv se s doktorkou a jděte tam jako pro recept, slib, že se nebude dít nic nepříjemného a když nebude řev, tak bude nějaká odměna. Ale oprabvdu se nesmí dít ic nepříjemného, jinak ti přestane věřit.

náš nejmladší byl před vánocemi na řezání bradavice. Jaksi jsme ho chtěla připravit na to co s ním budou dělat a oni ho 4 museli držet. Co vyváděl s každou kontrolou to byl taky děs a běs. Již doma začal ječet, že nejde a spíš vyl než brečel. V čekárně jsem do něj nejdřív hustila, že mu dnes sundají jen obvaz a půjdeme domů, ale to bylo ještě horší. A tak jsem po chvíli udělala něco co asi pak před ostatními vyopadá dost blbě, ale prostě jsme se na něj nedívala, nic jsem neříkala a dělala jsem jako když tam kluk není. Po chvíli přestal výt. U paní doktorky to teda byla zase hrůza.

gerdo - hrát si na paní doktorku??? Ty nemravo

To bych taky nevěděla, co s tím. Moje děti byly neotřesitelně zdravé, uši jim nikdy nikdo nepíchal, v podstatě jediný důvod, proč se chodilo k doktorům, bylo očkování a povinné prohlídky. Teprve kolem puberty začali být různě "nemocní", především proto, aby se ulili ze školy. To už ale chodili k doktorům sami.

a nemohli byste si doma hrát na paní doktorku? Že by třeba ona dostala bílý oblek a mohla si to zkusit. Ty bys zase dělala pacientku. Ta rada, zajít občas nakouknout do čekárny jen tak se mi zdá výborná. Aby to neměla spojené jenom s tou bolestí a strachem. A tak malé dítě je dobré odměnit za hrdinství nějakým úplatkem, třeba i jít se kouknout do Zverimexu na rybičky...

Fiona: mladej se u doktora chová tak nějak normálně, zato malá exhibuje a všude je jí plno. Nebojí se, potvora malá, absolutně ničeho Ale pravda je, že jim oběma od malička vysvětluju, co se u paní doktorky bude dít a proč je to potřeba

Snad jít občas procházkou kolem ordinace a podívat se do čekárny, pochválit před dcerkou ostatní děti, které nebrečí. Aby tam nechodila jen s bolístkama. A i tu odměnu bych schvalovala.
Dcera, když byla malá, chodila k lékařce velice ráda. Znamenalo to, že se nejde do školky.
Jednou při píchání uší neječela a nebránila se, ale křičela na celou nemocnici: "Paní doktorko, nedělejte mi bolest!"

To je mi tě moc líto, můj tříletý Vojtík je u doktorky v poho, ale taky kromě očkování žádné bolestivé vyšetření nezažil. Akorát jsem v roce byli na takové operaci, a asi 5 dní zůstali v nemocnici, ale nijak ho to nepoznamenalo.
I když je to nevýchovné, být tebou, asi bych s ní šla po návštěvě doktorky koupit něco dobrého. Třeba by ji to trochu motivovalo. Každopádně přeju pevné nervy