Zkrátka Růžena Zátková (1885-1923) se uměla narodit! Tatínkem této mimořádně pohledné ženy se stal Vlastimil Zátka, majitel mlýna, sodovkárny a jeden ze zakladatelů vyhlášené firmy Bratři Zátkové, největší továrny na výrobu těstovin v Rakousku-Uhersku. Po něm zdědila holčička malířský talent. Po mamince Karle, klavírní virtuózce a neteři Karla Havlíčka Borovského, získala zase Růženka nadání hudební.

Ona i její sourozenci tak odmala žili ve velmi podnětném rodinném prostředí. Rodiče kladli velký důraz na vzdělání, a tak se rozhodli v roce 1901 přestěhovat z jižních Čech, odkud pocházeli, do Prahy. Tady umožnili svým dítkám nejen kvalitní středoškolské vzdělání, ale i rozvoj jejich nadání. Do soukromého kurzu malování chodila například Růžena i se svou starší sestrou Slávou (1884 – 1969) k Antonínu Slavíčkovi. Hudebně ji zase vzdělával skladatel Vítězslav Novák, který se do ní dokonce zamiloval a kterému se stala inspirací k několika skladbám, i když ona jeho city neopětovala.

Zpočátku to vypadalo, že ji čeká kariéra úspěšné pianistky, pak se ale v roce 1908 Růžena rozhodla, že bude následovat svou sestru Slávu, která nebyla v Praze spokojená s výukou Antonína Slavíčka, na dámskou malířskou akademii do Mnichova. Sláva pak odjela studovat ještě do Paříže na soukromou Académie de la Grande Chaumière. Tato škola vznikla v roce 1904 jako určitá protiváha příliš akademické a strnulé École des Beaux Arts a je pozoruhodné, že existuje dodnes! Sláva se pak z Paříže vrátila do Prahy, kde se v roce 1912 provdala za právníka Ferdinanda Tondera, s nímž měla dva syny. Uplatnila se jako krajinářka a portrétistka a jako členka spolku Mánes vystavovala svá díla až do roku 1959, kdy měla poslední výstavu.

Foto rodiny Zátkových: Zleva - Růžena, Jaroslav Ferdinand, Oldřich, Miloslava, Zdenka, otec Vlastimil Zátka, strýc František Havlíček, matka Karla Havlíčková-Zátková

To životní osudy Růženy se vyvíjely trochu jinak. V Mnichově se bezhlavě zamilovala do pohledného pruského poručíka barona Karla Christiana von Loesche. A přes odpor rodiny se s ním zasnoubila! Jenže v Praze z toho byl poprask stejně velký, jako když si před půlstoletím dovolila procházet se ve vší počestnosti maminčina sestřenice - „dcera národa“ Zdeňka Havlíčková s rakouským důstojníkem polského původu baronem Quidem Battagliou. I Růženě se všichni montují do jejího vztahu a pobouřená „vlastenecká společnost“ jde ještě dál. Začíná bojkotovat továrnu Zátkových! A tak Růžena „dostane rozum“, zasnoubení ruší a vrací se do Prahy. Dalšího nápadníka si už ale vymluvit nenechá, a tak se v roce 1910 vdává za ruského šlechtice a diplomata Vasilije Chvoščinského. Už jejich svatební cesta otevírá Růženě dosud nepoznané obzory. Novomanželé spolu navštíví Paříž, Petrohrad a také Krym, kde má manželova rodina letní sídlo. Pak Růžena následuje manžela do jeho působiště v Římě, kde je Vasilij Chvoščinský tajemníkem ruského velvyslanectví. V následujícím roce se manželům narodí dcerka Marie, jejich jediné dítě.

Růženin manžel je velkým znalcem a milovníkem umění. Vlastní rozsáhlou sbírku obrazů a díky jeho kontaktům jeho žena proniká do uměleckého prostředí, o jakém se jí v Praze ani nesnilo. V Itálii se právě rodí nové umělecké směry, zejména futurismus, jeho hlavním představitelem je Filippo Tommaso Marinetti, o němž je známo, že neuznává ženy a umělkyně už vůbec ne. Tedy až na jednu a tou je právě Růžena.

V Itálii se Růžena také spřátelí s chorvatským sochařem Ivanem Meštrovičem, ruskými avantgardními malíři Natálií Gončarovovou a Michailem Larionovem či zakladatelem ruského baletu Sergejem Ďagilevem a skladateli Igorem Stravinským a Sergejem Prokofjevem. Všichni jí skládají poklony, a to nejen za její tvorbu.


A Růžena nejen maluje, vytváří z netradičních materiálů i sochy. Nejspíš nejznámější je avantgardní Beranidlo, k němuž ji inspiroval velký kravál ze stavby pod jejich okny. Socha z papíru, skla, kůže a dalších materiálů se dodneška nedochovala, ale nedávno byla podle dochovaných fotografií vytvořená dokonalá replika z dílny Michala Gabriela.

Slibný začátek výtvarné kariéry je ale náhle přerušen nemocí. Růžena má tuberkulózu. Odjíždí tedy do sanatoria ve švýcarském Leysinu, kde stráví dlouhé tři roky, daleko od manžela a dcerky, daleko od uměleckého světa. Ani tam ale nezahálí. Jako by tušila blížící se smrt, obrací se k víře a volí k malbě duchovní témata. Téměř nic se z toho ovšem nedochovalo.

Po třech letech se Růžena vrací a dělá ve svém životě velké změny. Rozvádí se s Vasilijem Chvoščinským a brzy se znovu vdává. Tentokrát za italského advokáta a redaktora Artura Cappu. Maluje a miluje…Protože jí římské prostředí zdravotně neprospívá, stěhuje se s manželem do malé vesničky Pegli v Ligurii. Tam v domečku u moře má ideální prostředí pro svou tvorbu. Jenže brzy se nemoc znovu vrací, a tak Růžena znovu odjíždí do sanatoria v Leysinu, kde pro ni ale tentokrát už není pomoci. Na tuberkulózu tu umírá ve věku pouhých 38 let.

Na díla Růženy Zátkové běžně v evropských galeriích nenarazíte, jsou v soukromých sbírkách rodiny Zátkových nebo Marionetti (Růžena se přes svého druhého manžela stala švagrovou Filippa Marionettiho). Naše veřejnost se mohla s dílem této umělkyně seznámit zatím na jediné výstavě, která se konala v roce 2011 v Císařské konírně v Praze. Neviděli jste ji také náhodou vy?


Foto: Wikipedie, youtube
 
Na našem webu si můžete také přečíst: 

Reklama