Krásný letní den Tobě Meryl i všem čtenářkám!
 
Opět mi to nedá a při přečtení Tvého článku a při vyhlášení dnešního tématu jsem si vzpomněla na svůj příběh, tedy já jsem na něj upřímně řečeno nezapomněla a "krmím" s ním kde koho:-)!
 
Manžel a dcery vášnivě lyžují, já ne. Pokud byly děti menší, dělala jsem technické zázemí a jezdila s nimi. Dnes už jezdí sami. Doslova jsem visela v okně chaty umístěné na sjezdovce a kdykoliv projel někdo kolem, podala jsem tu sušenku, tu grog, čaj, suché rukavice a při tom si četla. Pokud bylo hezké počasí, svítilo sluníčko a podpořili mě "bavorákem", sjížděla jsem za halasného veselí sjezdovku i já. Nebylo to tragické, ale ani nic moc. Na podnikové chatě bylo vždycky několik rodin a tady začíná můj příběh...........
 
Jednoho večera mě začal kamarád přemlovat, ať s ním, jeho manželkou a devítiletým synem vyrazím na tůru po hřebenech Krkonoš, na běžkách. "Uvidíš, stojí to za to, ta panoramata, to je nádhera!" Nechala jsem se bláhově zlákat. Manželka stála na běžkách dvakrát, syn byl dítě, no uznejte? Tušili byste, že vám něco hrozí? Ráno bylo slunečno a v 10 jsme vyjeli autobusem na Špindlerovku. Tam už tak slunečno nebylo. Kamarád nás hnal stále do kopce a povzbuzoval celkem lacinými sliby. "Dostanete čaj, sušenku, rum a razítko!" Byla jsem veselá, pyšná sama na sebe, statečná a sápala se do kopce. Úplně zplavená jsem stanula před Petrovou boudou. Dala si čaj, dostala rum, razítko na účtenku, převlékla si tričko zmáčené potem a jelo se dál.
 
Podotýkám, že naše běžkařské vybavení bylo předpotopní a směšné. Nám to nevadilo. Míjeli nás běžečtí přeborníci s bezvadnou výsbrojí a divili se, co jsme za dobrodruhy. Nicmémě jsem se prodírala  lesem a těšila se až konečně narazíme na upravené bežkařské trasy. Viděla jsem část panoramat, poprvé a naposledy. Dorazili jsme na Martinovu boudu. Byla jsem vysílená a měla naprosto vážné zaječí úmysly. Nenápadně jsem sondovala, kam která cesta vede. Pro mne byla nejlepší ta zpět. "Tak kam teď?" zeptala jsem se rozverně. Kamarád ukázal na nějakou naprosto příkrou stráň vedoucí do nebe a na ní mravenci, ne bože, to byli lidi. Vykuli jasem oči a zasípala.."rum!" Dostala jsem rum, razítko a ujištění jeho manželky, že TO, je to nejhorší co nás čeká a PAK, pak už to bude hračka. Asi tomu chuděra sama věřila. No věřila, jsem o tom přesvědčená, jinak by nemohla jet dál. Posílila jsem se nejdražším obědem co tak měli a hurá vstříc bílým pláním třpytícím se sluncem!
 
Vysápala jsem se na ten kopec, jela několik kilometrů po pláních a chtěla vidět cíl. Byla jsem zmrzlá a měla jsem mokré běžecké boty. Viděla jsem pramen Labe a mrzly mi prsty. Kamarád mě povzbuzoval, ale už jsem mu kašlala na razítka i rum. Tři metry přede mnou, ve vánici se objevila Labská bouda. Pustá, prázdná betonová, obrovská...tam otevřený stánek. Zase razítko a čaj, už to nějak nefungovalo. Museli jsme dál, bílá mlha, zima, stále vichřice. Bylo stěží vidět od kolíku ke kolíku, vítr nás hnal spíš zpátky než dopředu. Sundala jsem si běžky, pěšky to bylo rychlejší. Visely mi přimrzlé k zápěstí a já si držela hlavu, aby mi tím větrem nezmrzla i přes čepici. Kdyby byl ten kamarád můj manžel, propíchla bych ho bez váhání hůlkou. Nechápala jsem, jak může manželku (ta byla bez čepice jen  s čelenkou) a syna vystavit takovému nebezpečí a být tak nezodpovědý. Zmohla jsem se jen na tichou výhružku, že jestliže ještě jednou jedinkrát cekne něco o rumu nebo razítku, tak ho utluču. Podařilo se mu v té bílé mlze najít cestu a nezahynuli jsme. Ovšem k zcela zachumelené Vrbatově boudě jsme dorazili už po zavírací hodině. A TO mě tedy naštvalo, rozlítostnilo a hluboce zklamalo. Nebudete tomu věřit, ale chtěla jsem to poslední razítro.
 
No pak už jsme jeli jen po hezkých a upravených trasách, přežili jsme to, na chatu jsme dojeli v 7 večer. Člověk vydrží hrozně moc, víc než si umí představit. A je zvláštní, že mu v hlavně zůstanou spíš ty hezké chvíle. S odstupem času se mu prožité jeví lepší, než se zdálo. Ten lístek s razítky mám dodnes schovaný, je na něm i věnování praštěného kamaráda, je to něco jako diplom. A víte co? Nikdo na chatě se o nás nebál, chápete to? Už nikdy, mě nikdo nenachytá na běžeckou tůru za panoramaty Krkonoš. Ale že bych se poučila se říct nedá. Nedávno jsem málem zahynula při výstupu na Sněžku, ale to už by byl jiný příběh.........
 
Vaše Hanice
 
Milá Hanice...jsi statečná žena! Máš můj obdiv...opravdu! Díky za Tvůj příspěvek.
 
 
Reklama