Kdo z vás nikdy nelovil bobříky nebo se nepotil u známé blý-ska-vi-ce? Snad jen ten, kdo nikdy nebyl na žádném táboře…

Jezdila jsem ráda, a to i přesto, že jsem nebyla právě typ na táborovou olympiádu. Moje muší váha a výška vzrostlejšího patníku mi při nejrůznějších zkouškách zdatnosti poněkud překážely, ale bylo mnoho jiných věcí, pro které jsem na Podřezaném u Třeboně ráda každý rok pobyla. Například mě lákala spousta borůvek a hlavní vedoucí.

Bylo mi osm, takže to bylo naštěstí jednostranné.

Nemám k dobru mnoho bobrů

Vzpomínáte? Byla to taková dřevěná kolečka, která si hrdé děti umísťovaly na košili nebo triko po té, co uspěly v nějaké disciplíně. Bobříky.

Určitě si nepamatuji všechny, ale měli jsme třeba:

bBobřík mrštnosti: Jednou z disciplín byla vybíjená. Jeden se musel vyhnout letícímu míči. To mi šlo. Jednak jsem se vcelku úspěšně zvládla schovat za vlastní stín, a jednak, i kdybych žádný nevytvořila, což také při mých proporcích nebylo nemožné, se do mě stejně nikdo netrefil. Bohužel se vše potom v rámci pravidel muselo otočit, což už nebo ono. Míčem jsem nikoho neohrozila – vyjma sebe.

Bobřík plavce: Z loďky umístěné cca 20 metrů od břehu bylo nutno se dostat ke břehu. Plavat jsem se naučila až v sedmnácti, což jsem cudně zamlčela, nevědouc o plánované disciplíně. Ono by se prakticky nic nestalo, protože v místech u loďky všichni stačili. Všichni, jen já ne.
I vydala jsem se směrem ku břehu po dně. Způsobila jsem ovšem jen šok hlavnímu vedoucímu, protože o mé statečné improvizaci nevěděl, a tak poté, co se za mnou zavřela voda a já se neobjevila, skočil do vody a vyvláčel mě na břeh.

Bobřík odvahy: Ne, toho taky nemám. Má cesta k oběšenci, který tam nebyl, skončila za stanem, kde byl namaskovaný praktikant s baterkou pod bradou. Mělo to být vtipné. Jak pro koho. Stižena šokem jsem mu poškrábala obličej a baterkou mu způsobila vyjmutí čtvrtky předního zubu.

Bobřík velkého mlčení: Bohužel – přistihli mě, spíš napráskali, jak se ve stanu ze zoufalství bavím se škvorem.

Bobřík síly: Odnést kládu z bodu „A“ do bodu „B“ jsem také nezvládla a tehdy se projevila má zasunutá Lví hrdost i smysl pro fair play, neb jsem odmítla lehčí kládu.

Bobřík hladu: TAK TOHO MÁM!!! Vydržet 12 hodin bez jídla jen s pitím: Moje reakce:  „Jenom 12 hodin?“

Bobřík signálů: Přijmout a odeslat v morseovce 12 znaků za minutu. Přestože jsem uměla brilantně hovořit na téma A-kát, Blý-ska-vi-ce a podobně, do praxe se mi tento model nikdy nepodařilo uvést, a přestože jsem mlátila do dřívek vskutku srdnatě, nerozuměl by to mu ani specialista na šifry od FBI.

Ale když jsme u těch šifer…

Také jste měli svůj jazyk?

„Bučudeče prčršet. Zmočokneče načám pračádločo.“ Tak tohle umím dodnes a navíc v různých obměnách. Bylo to jeden čas alespoň u nás hrozně moderní a nebylo party, která by neměla svůj vlastní zašifrovaný jazyk. Znáte?

Rukama se také domluvím

Kdo z vás si ještě pamatuje „ruční abecedu?“ Výborně se hodí například při hodině, když je potřeba sousedce přes uličku něco sdělit. Něco, co nepočká do přestávky.

Trochu problém je, že si toho určitě všimnou i spolužáci, na které se právě „nemluví“. No, hlavně že to není učitelka.

Nedávno jsem ku své radosti zjistila, že tento prastarý dorozumívací způsob se dochoval dodnes. Malá Johanka se domluví z prstů a jednoduchými cviky vytvořenými písmenky doslova perfektně.

Minulý týden se oddávala významnému mlčení, a tak mi došlo, že ani bobříci nejsou minulostí a že i v době nanotechnologií a turistických výletů do vesmíru se stále ještě udržely. I povyprávěla jsem jí u oběda, kterak jsem  úspěšně lovila bobříky kdysi já, a bylo po bobříkovi.

Nééé, nechtěla jsem jí to zkazit. :-))

Jak jste na tom s bobry vy? Umíte morseovku? Měli jste vlastní jazyk a domluvíte se ještě „ruční abecedou“?

Reklama