Foto: Shutterstock
Cestování za socialismu
Pokud se Češi chtěli podívat za hranice, museli si často zdlouhavě vyřizovat takzvané výjezdní doložky. Možnosti, kam vyrazit, byly omezené, nejčastějšími destinacemi byla NDR, zejména ostrov Rujána, Bulharsko, Jugoslávie nebo Maďarsko, kam lidé mířili hlavně k Balatonu. Cestovalo se většinou vlastním autem, vlakem či v případě hromadných zájezdů autobusem.
Omezené finanční prostředky byly dané nejen tristním stavem české ekonomiky, ale také velmi jasným nařízením, kolik na dovolené tehdejší čeští turisté směli utratit. „Dnešní mladé generaci jistě přijde naprosto samozřejmé, že si na zahraniční dovolenou mohli vzít tolik peněz, kolik sami chtějí. To ovšem bylo před rokem 1989 nemyslitelné. Lidé si pro cestování do zahraničí museli vyřídit takzvaný devizový příslib vydávaný Státní bankou československou, který jim určil, kolik zahraniční měny si mohou nakoupit. Nešlo samozřejmě o nijak vysoké částky, takže bylo poměrně běžné, že se lidé snažili přes hranice propašovat větší obnos korun a doufali, že peníze někde po cestě smění,“ popisuje tisková mluvčí cestovní agentury Invia Andrea Řezníčková. Většina lidí ovšem dovolenou trávila v tuzemsku, obvykle na chatě nebo chalupě.
Věčně populární Chorvatsko
Po revoluci se podmínky pro růst cestovního ruchu významně zlepšily. S většinou turistických destinací byl brzy dojednán bezvízový styk, v roce 1997 vzlétly první charterové lety, přičemž v roce 2000 byl z Prahy vypraven historicky první přímý charterový let do exotiky, konkrétně do Thajska. Letecká doprava během let nabývala na oblibě a dnes v typech dopravy na dovolenou s přehledem vede: v roce 2019 zvolilo leteckou přepravu 83 procent klientů cestovní agentury Invia. Velkým milníkem v tuzemském cestování bylo i porevoluční zavedení volně směnitelné české koruny.
Dnešní dovolená je kratší, ale častější
Dovolenou si kupujeme on-line s naprostou samozřejmostí – už v roce 2014 se prodalo 52 procent zájezdů přes internet. A co víc, než přišel koronavirus, spousta rodin či párů jezdila na dovolenou dokonce několikrát ročně: k moři v létě, v zimě do exotiky nebo do Alp, během roku prodloužené víkendy. Jak Češi bohatnou, vzrůstá jejich zcestovalost i jejich požadavky na kvalitu nabídky a služeb. Roste také jejich reputace jakožto turistů. „Dnešní Češi platí v destinacích za vážené klienty, kteří oceňují kvalitu a nebojí se připlatit si za ni. Zároveň jsou oblíbení, umějí se ve střediscích chovat, nedělají nepořádek a nejsou hluční. Utrácejí také více peněz, hlavně za komfort, výlety, různé doplňkové aktivity, ale také suvenýry či zapůjčení automobilu,“ popisuje Andrea Řezníčková.
Česko na světové úrovni
Jak ovšem rostla obliba cestování do zahraničí, začala naopak pustnout některá místa v Česku. Do kempů, k českým přehradám nebo do místních hor najednou nikdo moc nechtěl. Dodnes tu narazíte na opuštěné bývalé hotely či ubytovny. Na druhou stranu od té velké změny už uplynula dostatečně dlouhá doba, a tak je i lokální cestovatelský byznys na velmi vysoké úrovni.
V Česku vznikla spousta krásných hotelů, které mají světovou úroveň, některé dokonce světová ocenění. Navázali jsme na tradici lázeňství, kterou si i nadále hýčkáme, a posouváme ji dál prostřednictvím wellness hotelů. Kromě toho jsme se zase naučili starat o přírodu, roste také úroveň gastronomie. Jezdit na dovolenou do Česka už naštěstí zase není ostuda.
Nový komentář
Komentáře
Ti, co se narodili po revoluci vzpomínají na to, jaké to bylo před revolucí? To je nějaký nešikovný obrat. Poprvé jsem byla za hranicemi a u moře v patnácti letech. Na nějakém mládežnickém táboře v NDR ve Warnemünde někde u Rostocku. Mně se tam líbilo. Pak jsem si, v dospělosti, udělala zkoušky průvodce a průvodcovala jsem v Jugoslávii, v Bulharsku a v tehdejším SSSR, konkrétně v Moskvě a okolí. Cestovali jsme většinou letadlem, jednou do Splitu jsme jeli z Brna vlakem v lůžkových vozech. Jednou, v roce 1977 jsme si vyřídili devizový příslib a vyjeli s manželem sami dva do Julských Alp. Vlakem, autobusem, pěšky. Tajně jsme si sebou vezli západoněmecké marky. Všechno je dobré poznat. V roce 1983 mne pozvala k návštěvě do NSR, do Bavorska, teta mého manžela. Ano, musela jsem si vyřídit devizový příslib, výjezdní doložku a pak vstupní vízum na německé ambasádě v Praze. Nebyla jsem žádná vyvolená, ty dva devizové přísliby mi vyřídil tatínek mé kamarádky, který pracoval v Čs.státní bance, za poplatek, samozřejmě. Po revoluci jsem nemohla jezdit nikam, protože jsem měla malé dítě a neměla jsem peníze. Až mnohem později se mi splnil sen a jela jsem do Norska, na nejkrásnější fjordy, pak do Norska do hor obrů a pak na Island. Něco nádherného. Pak chtěl vnuk poznat moře, tak jsem s ním byla dvakrát v Černé Hoře, jednou letecky, jednou autobusem. Autobusem nikdy více.
Česko na světové úrovni ???? jedině v kradení a podvádění...tohle o sobě píší jen Češi, jinak nikdo, spocení špinavci služby žádné ....
Letecká doprava pro mě byla dosud drahá, velmi pochybuji, že by se to teď zlepšilo, po zavedení "opatření".
A vlaky k moři moc nejezdí... Autobusy jo, ale za jakou cenu. Mnoho hodin v poloze skrčence a s nějakým nepříjemným spolucestujícím na vedlejší sedačce, navíc v rámci nějakého hromadného zájezdu, kdy člověk postrádá soukromí a nemůže se podívat, kam by sám chtěl, jen kam ho průvodce pustí. 
Jak člověk nemá auto, má značně omezené cestovací možnosti. Nicméně na Rujaně jsem nikdy nebyla, třeba je nějaká šance se tam dostat... se světovou úrovní Česka jděte do háje, ty hotely, které jsou na světové úrovni, taky mají podle toho ty světové ceny. To nepodporuju, protože poměr cena/výkon je dost žalostný, a personál přitom nosí nos nahoru, jako by obsluhoval anglického krále a kdokoli jiný je mu pod úroveň. 
Ráda bych ještě jednou jela k Balatonu.
Na Rujáně bylo hezky, ale hrozně foukalo a docela studená voda, ale bylo to první moře, které jsem viděla. V Bulharsku bylo nádherně, teplé moře, skály, výborná zmrzlina, na pláži prodejci rybiček a krabů, ty jejich soky taky dobré, horší to bylo s jídlem, měli jsme tam bohužel večeře. Ale paní domácí nám udělala večer na přivítání a na rozloučení a jak jsem byla zvyklá z domu pomáhat, tak jsem tam krájela rajčata a bavily jsme se česko - rusky a moc jsme se smály. Zatím mě naši hledali, málem jsem dostala pár facek, že jsem neřekla kam jdu a cítila jsem se dotčená, protože jsem byla doma a nikam nešla.
Na Rujánu bych se cca po 50 letech ráda znovu vydala....