„Rugby je více než sport, je to druhá rodina,“ říká Zuzana Steppanová.

Zuzana Steppanová měla ke sportu velice blízko již od útlého dětství. Už jako malá si našla vztah k plavání, moderní gymnastice, tenisu, lyžování a jízdě na kole. V rané dospělosti si při studijním pobytu ve Spojených státech mimo jiné našla cestu k běhu na dlouhé tratě. Poté se ve východní Africe zamilovala do sedmičkového rugby. To jí k srdci přirostlo natolik, že u něj zůstala i při návratu do Česka. V roce 2012 se stala aktivní členkou ženského ragbyového týmu Slavie. Nyní působí jako týmová manažerka ženské sedmičkové reprezentace. V rozhovoru mimo jiné prozradila, proč je rugby ideálním sportem pro děti.

Měla jste již od dětství blízko ke sportu? Co vás v útlém věku nejvíce bavilo?

Já byla velice aktivní dítě, ve škole jsem se nahlásila na všechny sportovní aktivity, které byly k mání – plavání, moderní gymnastika, všeobecné sportovní hry, tenis…Vždycky přišel někdo do třídy, že dělají nábor a už mě mamka doprovázela na zápis do toho či onoho klubu.  Navíc s rodiči jsme v zimě hodně lyžovali a v létě chodili po horách nebo jezdili na kole. Sport mi šel přirozeně, asi mě nejvíc bavilo si zkoušet stále nové aktivity a sledovat, zda mi to jde líp než ostatním.  To mě myslím hodně motivovalo.  

Jaký sport pak u vás vítězil později v dospívání?

Až do dospělosti jsem vlastně nezakotvila u jednoho konkrétního sportu, všestrannost mi vydržela dlouho. Akorát tenis se na nějaký čas stal mojí pravidelnou náplní, ale dlouhodobě to z finančních důvodů nešlo. Potom na hodinách tělocviku na gymnáziu jsem si začala všímat, že jsem asi jediná holka, která má ráda Cooperův běh, nebo jiné běhací a poměřovací aktivity a začala jsem běhat u nás v Krčském lese. Dodnes mě mrzí, že jsem se hned nezašla zapsat do atletického klubu někde v Praze a nezačala dřív, než až pak na střední škole v Americe.

Jak vzpomínáte na svou sportovní kariéru v Americe?

Ve Spojených státech jsem studovala na střední škole, poté na univerzitě a ohromila mě hlavně dostupnost sportu při školách. V Americe stačí pouze chtít a vše je z hlediska sportování zařízeno.  Byla jsem absolutně v sedmém nebi, že můžu po škole hned jít na trénink, který byl v areálu školy a nikam nemusím dojíždět. Sportovní program byl na celý rok; na podzim se běhaly přespolní běhy, v zimě jsme byli v hale a na jaře a v létě na oválu.  Kdo chtěl hrát týmové sporty, byl tam americký fotbal, fotbal a lakros, opět rozdělený podle ročního období. Byla to ale také velká dřina, tréninky každý den kromě víkendu, v sezóně závody občas i několikrát v týdnu. Je naprosto pochopitelné, že Spojené státy mají tak vysokou sportovní úspěšnost, vše se odvíjí od rané sportovní výchovy, která je spjata se vzdělávací institucí, do které dítě chodí. Krom obrovské logistické výhody pro rodiče (vše je obslouženo školním autobusem), je také důležitý status sportovce, který má respekt a individuální přístup, pokud je potřeba. Jedná se opravdu o komplexní výchovu, něco, o co se například snaží i rugby jako sport.

Jak jste se dostala k rugby?

To je trochu nevšední historka. Kombinace osobního a pracovního života mě zavedla do britského prostředí, kde se rugby nevyhnete. Samotná hra mě na první pohled až tak nezaujala, přeci jen jsem odmala individuální sportovec a kouzlo týmového sportu jsem neznala. Fascinovala mě ale kombinace vášně, soudržnosti a disciplinovanosti, která čišela z hráčů i fanoušků. Jako kdyby tento sport vytvářel mezi lidmi výjimečnou spojitost, sounáležitost a okamžitá přátelství. Navíc jsem na prvním tréninku zjistila, že je to pěkná (nejen) běhací dřina, což mi vyhovovalo a netrvalo dlouho, abych tomuto sportu naprosto propadla. Paradoxně se to stalo ne v Británii, ale ve východní Africe, v Etiopii, kde jsem zrovna žila a kde parta britských nadšenců učila Etiopany, známé svými atletickými kvalitami, sedmičkové ragby.  Bylo mi ale už 27 let.

Co považujete za svůj největší úspěch v rugby?

Jako hráčka asi jedno podzimní kolo soutěže tady v Česku, kdy se mi podařilo skórovat dohromady přes 100 bodů ve čtyřech nebo pěti turnajích a pak že jsem měla možnost se účastnit širších srazů v reprezentaci a poměřovat se s mladšími hráčkami. Jako tým, myslím, že by se mnou všechny spoluhráčky souhlasily, když se nám podařilo se prokousat z úplně nejnižší třetí ligy do první, během 2 let. Nejkrásnější na tom bylo, že kádr se nám moc nezměnil, nepřišly atletky ani jiné zkušené hráčky; změnil se trenérský přístup, my jsme víc makaly a začaly lépe hrát.

Jak se vám líbilo v ragbyovém týmu Slavie?

Ženský tým Slavie, to je takzvaně srdeční záležitost. Od prvního tréninku jsem se tam cítila jako doma. Dodnes si ho pamatuju, probíhal na sněhu na umělce, protože jsem do Slavie přišla v lednu 2012. Naše kapitánka Květa Kottková, která se ještě po pětačtyřicítce suverénně proháněla po hřišti, se postarala o to, aby byl každý vítaný. Náš tým byl svým způsobem zvláštní, minimálně vyšším věkovým průměrem jsme poutaly pozornost. Měly jsme několik mladých hráček, ale minimálně čtyři z nás měly už v té době děti, a přesto jsme se scházely třikrát v týdnu na trénink. Víte, rugby je víc než sport, je to druhá rodina, je to pouto sahající za čáry hřiště a ve Slavii jsme to neměli jinak. Mnoho z nás už teď aktivně nehraje, ale na "soustředění" jezdíme pravidelně 2x do roka, taky na běžky a v létě do hor, nebo na festivaly, koncerty, či pochody Praha-Prčice. Zrovna tento měsíc mě se "Slávistkami" čeká přechod Šumavy.

Blíží se začátek školního roku a spoustu rodičů právě teď přemýšlí nad kroužkem svých potomků. Poradila byste jim právě rugby?

Poradila bych jim rugby, pokud očekávají od sportu víc, než jen občasnou účast na trénincích. Pokud hledají prostředí, kde se jejich dítě, ale i oni budou cítit součástí aktivní přátelské komunity, kde bude tendence děti i hodnotově vychovávat. Rugby jako týmový sport je spojen s mnoha rituály a hrami, které každý tým pěstuje, ale i disciplínou a děti se kromě sportování učí i samostatnosti, zodpovědnosti a odvaze. Pokud hledají prostor zapojit se do společných akcí, do dobrovolnictví, pak se jim naše rugby rodina bude zamlouvat.

V čem spatřujete hlavní výhody rugby?

Rugby je sport opravdu úplně pro každého, stačí jen se chtít hýbat. Malé děti prochází na hřišti komplexní pohybovou přípravou, hrají hry kde se učí být stabilní i bezpečně padat, házet, skákat, dělat kotrmelce.  Najdou tam partu. Navíc v porovnání s jinými sporty není finančně vůbec náročný. Skvělé na tom je, že nejsme zas tak zatížení výkonností, jako jiné české top sporty, tudíž každé dítě hraje. V neposlední řadě, děti stráví většinu roku venku, i v zimě v rámci možností, což například pro mě bylo velice důležité.

Přijde mi, že v Česku je rugby stále zažité spíše jako mužský sport. Je vhodné i pro holčičky?
Rozhodně!  Z mojí zkušenosti holky vůbec nijak za kluky nezaostávají, ba naopak. Dohromady můžou hrát až do 14 let. Ženy a dívky do rugby patří a klade na to důraz i světová rugbyová unie World rugby. Ano, většina předsudků pochází z vědomí, že rugby je kontaktní sport, ale hned k tomu je třeba dodat, že bezpečnost hráče je vždy na prvním místě. Proto, aby byl sport bezpečný máme velice propracovaná pravidla, která se neustále vyvíjejí na základě rozvoje hry samotné. Navíc každá mládežnická kategorie má lehce upravená pravidla, aby se děti učily bezpečnosti, správnému pohybu po hřišti a základním principům hry. Existuje i nekontaktní forma, která se hojně využívá v tréninku.

Může se z rugby stát zábava pro celou rodinu?

Rugby je sport založený na komunitě. Okolo našeho sportu, klubu i týmu se děje mnoho akcí a širší rodiny plní (nejen) hřiště a užívají si spirit, který rugby obklopuje. Jsou to plesy, drakyády, maškarní, nebo třeba výjezdy na zahraniční turnaje. Vzpomínám si na příhody z dob, kdy jsem pomáhala s dětmi u nás v klubu. Když se náhodou dítko rozhodlo, že už rugby nechce hrát, rodiče byli zdrceni. V každém klubu je komunita rodičů ta nejaktivnější a vím, že se tam vytváří opravdová přátelství. Rugbyové rodiny jezdí společně na hory či pod stan, ale pomáhají si i v nouzi. 

Jak by rodiče měli postupovat, když se rozhodnou své potomky přihlásit na rugby? Máte tip i na konkrétní klub?

Podívat se na stránky České rugbyové unie, pokud nevědí o klubu ve svém okolí. Nábory probíhají celoročně ve většině klubů, září je samozřejmě ideální, protože se rozbíhají i podzimní turnaje. Pro mě osobně je RC Slavia domácí klub a pro obyvatele Prahy 10, 2, 3, či 4 je ideálně umístěn. V Praze existuje ale dalších 5 klubů a pro celé republice mnoho dalších.