Přečtěte si příběh manželů, kteří se ocitli bez pasů na letišti na dalekém ostrově a hrozilo, že nebudou moct odletět domů. A jak to dopadlo?

Přiznávám, tento příběh je můj a mé ženy. Je s podivem, že jsem přežil. Tak tedy…

„Miláčku, vem kufry a pojď k autobusu, už je dole!“ zavolala na mne moje žena Klára na konci týdenního pobytu na Madeiře. A já čapnul kufry a rozjel jsem se k výtahům. Naložil je, nasedl do autobusu a uvelebil se na sedadle.

Ve dveřích autobusu se objevila hlava recepčního, a ten angličtinou se silným portugalským přízvukem volal číslo pokoje. Asi po půl minutě mi došlo, že našeho. Zapomněl jsem vrátit klíč na recepci. Moje žena se na mne podívala se zájmem.

Napadlo mne, že tahle ostuda již dnes stačila, ale nevěděl jsem, jak moc jsem se mýlil.

Náš hotel byl na začátku kolečka, vyzvedávali jsme hosty z celého města. Asi po půl hodině, stále ve Funchalu, se mne Klára zeptala: „Kde máš bundu?“

Zezelenal jsem. Bunda i s penězi a mými doklady zůstala v našem hotelovém pokoji na věšáku. Když jsem bral kufry, zapomněl jsem na ni a nechal ji tam.

Uf, letěl jsem za řidičem a naší průvodkyní. Autobus se otočil a pelášil k našemu hotelu. Recepční říkal, že v pokoji je už uklízečka, a já se tam rozběhl s náhradním klíčem. V pokoji už nebyla a bunda také ne. Naštěstí jsem uviděl o patro níže uklízecí vozík. Doběhl jsem k němu po schodech, a ta milá duše mi moji bundu dala se vším, co v ní bylo. Tímto se jí omlouvám, protože když jsem běžel hotelovými chodbami, měl jsem před očima loupeživou služebnou, která zapře bundu i nos mezi svýma očima.

Uhnaný s bundou jsem se vrátil do autobusu a doufal, že všem malérům je konec. Chvíli to vypadalo, že ano…

Na letiště jsme dorazili o půl hodiny později, než jsme měli, ale i tak bylo dost času. Moje žena viděla, že nejsem ve formě, vzala si ode mne pas a šla vyřešit letenky k odbavovací přepážce, já s kufry zevloval okolo ní.

Vystáli jsme frontu, přišli jsme na řadu, položil jsem kufry na váhu a poslal je do útrob letadla.  Přitočil se ke své ženě a sledoval její komunikaci s obsluhou přepážky.

Dostali jsme letenky a odcházeli k pasové kontrole, abychom prošli do mezinárodního prostoru letiště.

„Dej mi prosím letenku a pas,“ požádal jsem Kláru. Dala mi letenky a pasy nemohla najít. Prošacovala kapsy, kabelku i tašku.

Díval jsem se na ni se vzrůstající nervozitou.

„Kam jsi je dala? Vzpomínej!“ A ona přemýšlela a přemítala nahlas. „Dala jsem je té ženské, ta mi je vrátila, položila jsem je na tu desku, pak mi dala letenky a šli jsme pryč.“

Tak jsem si to pamatoval i já. Vrátili jsme se k odbavovací přepážce, a tam stála naše delegátka. Svěřili jsme se jí. Rozjela se mašinérie. Nejdříve odbavovací přepážka, tam pasy nebyly. Pak jsme si oba prohlédli kapsy. Prošacoval jsem se, prohlédl jsem kabelku Kláry. Pasy stále nebyly. Dorazila letištní policie. Začala zjišťovat, kdo byl u přepážky po nás a kde je teď.

passportDíval jsem se úkosem na svou ženu a polykal tiše výčitky. Viděl jsem, jak je zdrcená. Jediné, co ze mne občas vypadlo: „Zkus přemýšlet, kam jsi je mohla dát!“

Krom toho mi hlavou šrotovalo, jak se dostaneme domů. Budeme muset lodí do Lisabonu, tam na náš konzulát pro náhradní doklady a pak nějak domů. Ještě že mám aspoň kartu a řidičák.

Policie usoudila, že poslední možností je, že naše pasy sbalili lidé, co přišli k přepážce po nás. A ideální bude, když se jich půjdeme zeptat. Dva policisté se zbraněmi u pasu nás přivedli k pasové kontrole a provedli nás bez pasů dovnitř. Jako všichni jsme však museli projít skenovací bránou.

Jako už kolikrát před tím jsem vyndal kovové věci z kapes, položil do misky mobil, drobné, rozepnul pásek a uviděl ledvinku.

A z ní čouhaly dva naše české pasy.

V ten okamžik mi to došlo.

Odevzdal jsem zavazadla na pás. Přitočil se z druhé strany ke Klárce. Když ženská za přepážkou položila pasy na desku pultu, vzal jsem je do ruky a strčil do ledvinky. A hned na to zapomněl. Klára i ta ženská se přitom dívaly do počítače.

Jeden kámen mi spadl ze srdce, ale druhý obrovský mi padal na hlavu.

Otočil jsem se k policistům a lámanou angličtinou jim řekl. „I´m sorry! I´m crazy! Our passports are here…“ a ukázal jsem na ledvinku položenou v misce…

Zachovali klidnou hlavu, byli rádi, že se vše vyřešilo, odvedli nás k pasovému odbavení…

Letadlo jsme stihli.

Klára na mne poprvé promluvila až po přestupu ve Frankfurtu nad Mohanem při nástupu do letadla, které nás neslo už do Prahy. To, co řekla, je nepublikovatelné.

Později, když mi odpustila, jsem se dověděl, že k tomu, aby naše děti skončily v dětském domově, moc nechybělo. Já měl být mrtvý a má žena odsouzena za vraždu!

Reklama