Posílám příběh svého seznámení s manželem, je dost neobvyklý, ale o to hezčí. :))

 

Bylo mi 19 a žila jsem jako spousta dalších holek v tomhle věku. Na jedno odpoledne jsem měla domluvené něco s kamarádem, ale nějak jsem nestíhala, tak jsem se rozhodla, že to budu muset odvolat.

Posílala jsem sms.ku s omluvou, ale v tom spěchu jsem  při odesílání prohodila poslední dvě čísla, vůbec jsem si toho nevšimla. Během chvilky mi zvonil telefon a mužský hlas se vyptával, proč to vlastně nestíhám a na kdy se tedy domluvíme.... Zdál se mi nějak zvláštní, tak jsem se pro jistotu zeptala, s kým to mluvím, kamaráda jsem neměla uloženého v seznamu, a když jsem zvedla telefon, nijak moc jsem si číslo neprohlížela. "Tady Honza," odpověděl hlas v telefonu a vzhledem k tomu, že se tak jmenoval i ten, komu jsem původně psala, říkala jsem si, že už asi blbnu :-)) Začala jsem proto vysvětlovat proč nestíhám, kdy budu mít čas... No nakonec jsem zjistila, že mluvím s někým, koho ani neznám a kdo mi v tu chvilku připadal drzej jako lázeňská veverka. V rychlosti jsem ukončila hovor, ale pak mi to nějak nešlo z hlavy, a přece jen jsem poslala zprávu v tom smyslu, že se omlouvám za svůj omyl... bla, bla, bla.

 

Trvalo chvilku, než mi od neznámého přišla moc milá odpověď, ve které vyzvídal kolik mi je, odkud jsem, bylo to něco ve stylu: kůzlátka děťátka, otevřete vrátka... a to jsem mu také hned napsala. Když mě ale ujistil, že není ani tak zlý, ani tak chlupatý jako pohádkový vlk, začali jsme si psát. Nejdřív se jen tak oťukávali, pak začali diskutovat o svých názorech na různé věci, byl milý, měl smysl pro humor a dobře se mi s ním povídalo.

 

Zprávičky jsme si psali asi měsíc a půl, pak jsme si telefonovali, často i tři hodiny denně a postupně se do sebe zamilovali, aniž jsme věděli, jak ten druhý vlastně vypadá, měli jsme jen takový všeobecný popis, výška, barva očí a podobně.

Bydleli jsme od sebe asi 50 km a po třech měsících jsme si dali první rande v ZOO v Praze, na neutrální půdě. V tu dobu už jsme jeden druhého znali úplně dokonale, sice ne podobu, ale svoje názory, co se nám líbí a co ne...

Domluvila jsem se, že se potkáme u jezírka s tučňáky. Kdo to tam zná, ví o podchodu, kterým se dá výběh obejít spodem a na to jsem právě spoléhala. Sice pro mě není vzhled nijak moc důležitý, ale i tak jsem se dost bála, připadal mi tak ideální, že jsem čekala, co se z něj nekonec vyklube. Byla jsem tam první a říkala si, že v nejhorším ho uvidím dřív než on mě, když to bude katastrofa, podběhnu to, zmizím a telefonem už se nějak vymluvím. :))

 

Nakonec vůbec nebyl špatný, spíš naopak a oba jsme po překonání prvních rozpaků měli pocit, že se známe léta. Začal za mnou častěji jezdit, zamilovaní jsme byli čím dál víc a po půl roce jsme spolu  bydleli. Dneska jsme spolu už tři roky, dva jsme manželé, máme půlročního chlapečka a už se moc těšíme, jak s ním letos v létě vyrazíme do ZOO, ukázat mu, kde měli tatínek s maminkou první rande. Je to vlastně bezva, malej se zabaví a já s miláčkem můžeme vzpomínat.

 

Zuzana

 

 

Děkujeme Zuzaně a posíláme romantický dáreček.

 

A pro ty z vás, co ještě nic nenapsaly výzva: Pište, copak už jste zapomněly, jak chutná láska a první polibek? A možná dostanete dáreček.

Reklama