Neodolatelná fenka bišonka, která se díky svému populárnímu blogu stala „hvězdou“ internetu, potěšila nedávno i knižní fanoušky. V nakladatelství TeMi CZ vychází její prvotina plná kouzelných fotek s názvem Já a moje smečka.
Život je plný překvapení a nečekaných zvratů, a tak se stalo, že do bytu jedné celkem poklidně žijící rodiny náhle a nečekaně přibyl nový člen - malý chomáček bílých chlupů, který si jediným pohledem získal jejich srdce a nehynoucí lásku.
Z chomáčku se postupně vyklubalo štěňátko bišonka a dostalo hrdé jméno Adélka. A protože se v Adélce už od malička projevily vrozené sklony k fotomodelingu, začala její panička podrobně dokumentovat všechny její zážitky, hry, lumpačiny i trampoty a přidávala k nim veselá povídání plná dojímavého humoru.
A tak vznikl blog Bišonek v mém životě
Jeho autorka Ivana Syručková v něm dopodrobna a velmi zábavně referuje o Adélčiných výletech, seznamování se se zvířátky v zoo i o jejích prvních láskách a zklamáních. Blog je plný krásných fotek a milých příběhů, takže netrvalo moc dlouho a získal si velký okruh věrných fanoušků, kteří vždy netrpělivě očekávají další příspěvek.
A snad tento nečekaný ohlas, či inspirace Julií Powellovou (autorkou bestselleru Julie & Julia) vnukl Ivaně myšlenku napsat o Adélce knížku. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak, knížku totiž napsala přímo Adélka.
- Blog najdete zde: mimosa68.blogspot.cz
Zrodila se kniha. A jaká!
Ačkoli je knížka primárně určena dětským čtenářům, zajisté učaruje i každému dospělému pejsokmilovi. Přímo z ní totiž čiší naprostá a všeobjímající láska k roztomilé psí slečně s nebezpečně uhrančivýma očkama.
Zatímco Čapkova Dášeňka sází na krásu a bohatost českého jazyka povzbuzujících u čtenářů obrazotvornost, Adélčino povídání je založeno na dokumentárních fotografických momentkách, které snad ani nepotřebují komentář.
A tak s Adélkou můžete prožít nejen těžkou operaci, když byla ještě štěňátko, ale i její hojné výlety či třeba seznamování se složitostmi světa pomocí - hádejte čeho - zubů. Protože kam nemůžeš strčit čenich silou, strč čenich ještě větší silou.
Jednu vadu ale kniha přeci jenom má - dospělý čtenář ji má přečtenou během půl hodiny a je mu líto, že už končí. Takže Adélko, koukej rychle napsat pokračování!
Pár slov autorky
Umět psát a navíc rovnou celou knihu, to rozhodně není obvyklá psí dovednost. Jak jsi k ní přišla?
To je jednoduché. Nenaučila jsem se sice ťukat na počítači, na ty klávesy jsou moje pacičky příliš velké a nemotorné, ale své myšlenky a pocity jsem diktovala mé paničce a ona je už vyťukala. Nemyslete si však, že když nemám pacičky na psaní, nemám také svůj rozum. Se svými pacičkami se dorozumím prakticky o všem. Vím třeba, že když panička sedí u toho počítače a cosi tam pořád ťuká, nesmím jí rušit a tak raději někde spím v koutku, v jednom ze svých pelíšků, a nabírám sílu. Jakmile si však přesedne do křesla a pustí si televizi, kde poslouchá ty pro mne nepochopitelné (a možná i pro ní) řeči různých lidiček, tak nepracuje, ale klidně se přitom může věnovat i mně. Přinesu nějakou svou hračku, poškrábu ji párkrát pacičkou po koleni a zaskučím a ona už ví, že mi má tu hračku házet a já ji nosit. Řekne-li „Adélko, míček“, vím, že to je ta červená kulatá koule, když řekne „myš“, je to naopak ten plyšáček, s nímž se můžu dokonce o něj s paničkou rvát. Chci se jít vyčůrat, také si o to řeknu. Nezapomeňte, že kromě sluchu máme víc než lidé vyvinutý čich, hmat v pacičkách i zrak. Už podle pohledu poznáme, co páničky trápí, a já je naučila, aby pochopili, co chci. Stačí vyslat prosebný pohled, postavit se předními tlapičkami na postel, zakňourat a zavrtět prdkou a už vědí, že chci do jejich postele, která je v tom okamžiku mou postelí. Nemáme hlasivky vyvinuté pro lidský hlas, ale známe dost prostředků, jak vyjádřit to, co chceme a co cítíme. A kdo by se při psaní trápil vašimi měkkými a tvrdými „i“ a „y“, gramatikou a dalšími pravidly, když pro nás platí jiná pravidla: mimikou a kňouráním si vydobýt, co chceme, a nepřestat, dokud to nedostaneme.
A co bys vzkázala čtenářkám Ženy-in?
My nevzkazujeme, my žádáme nebo prosíme. Nic nepředstíráme, ani svou upřímnou lásku k páníčkům. Jakmile přijdou domů, vítáme je s obrovskou radostí, vrtíme se, mazlíme, skáčeme na ně, chytáme za bačkory a vůbec projevujeme svou radost nad tím, že se odněkud vrátili a teď zase budou s námi. Žádáme je, aby nám opláceli stejně, vždyť musí cítit, že jsme jejich nejupřímnějšími přáteli. Lehnu-li si vedle páníčků na záda, nožky dám vzhůru a jemně je zoubkami chytám za ruku, chci, aby mě mazlili, a při tomto mazlení zapomněli na všechny problémy, které mají. Prosíme je o trochu laskání, protože víme, že i oni či ony, ti páníčkové a ty paničky, také potřebují se s někým laskat. A kdo jiný jim může posloužit co nejvěrněji než my, psíci? Kočky většinou milují dům, byt, v němž žijí, my ty lidi, kteří v tom domě či bytě žijí s námi. Lidský přítel vás může opustit, pes to nikdy neudělá, ten s vámi půjde i do hrobu. Bude vás strážit a chránit podle svých možností a bude vás těšit vždy, když vás zabolí vaše srdíčko. To naše je pro vás jako na dlani - neodmítejte ho, věrnější nenajdete.
Nový komentář
Komentáře
Trefa:mam doma dobrmanku Enny,je to muj velky milacek.
Taky máme doma bišonka, je to naprostý miláček náš všech
Naprosto souhlasím,je to živá hračka
také jednoho mám doma
Takový plyšáček
To je zlatíčko, ta by se hodila k naší čivavce.
Ta je sladká!
já ji chci

Adélka je miloučká
