Neodolatelná fenka bišonka, která se díky svému populárnímu blogu stala „hvězdou“ internetu, potěšila nedávno i knižní fanoušky. V nakladatelství TeMi CZ vychází její prvotina plná kouzelných fotek s názvem Já a moje smečka.

Život je plný překvapení a nečekaných zvratů, a tak se stalo, že do bytu jedné celkem poklidně žijící rodiny náhle a nečekaně přibyl nový člen - malý chomáček bílých chlupů, který si jediným pohledem získal jejich srdce a nehynoucí lásku.

Z chomáčku se postupně vyklubalo štěňátko bišonka a dostalo hrdé jméno Adélka. A protože se v Adélce už od malička projevily vrozené sklony k fotomodelingu, začala její panička podrobně dokumentovat všechny její zážitky, hry, lumpačiny i trampoty a přidávala k nim veselá povídání plná dojímavého humoru.

A tak vznikl blog Bišonek v mém životě

Jeho autorka Ivana Syručková v něm dopodrobna a velmi zábavně referuje o Adélčiných výletech, seznamování se se zvířátky v zoo i o jejích prvních láskách a zklamáních. Blog je plný krásných fotek a milých příběhů, takže netrvalo moc dlouho a získal si velký okruh věrných fanoušků, kteří vždy netrpělivě očekávají další příspěvek.

A snad tento nečekaný ohlas, či inspirace Julií Powellovou (autorkou bestselleru Julie & Julia) vnukl Ivaně myšlenku napsat o Adélce knížku. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak, knížku totiž napsala přímo Adélka.

Zrodila se kniha. A jaká!

Ačkoli je knížka primárně určena dětským čtenářům, zajisté učaruje i každému dospělému pejsokmilovi. Přímo z ní totiž čiší naprostá a všeobjímající láska k roztomilé psí slečně s nebezpečně uhrančivýma očkama.

Zatímco Čapkova Dášeňka sází na krásu a bohatost českého jazyka povzbuzujících u čtenářů obrazotvornost, Adélčino povídání je založeno na dokumentárních fotografických momentkách, které snad ani nepotřebují komentář.

A tak s Adélkou můžete prožít nejen těžkou operaci, když byla ještě štěňátko, ale i její hojné výlety či třeba seznamování se složitostmi světa pomocí - hádejte čeho - zubů. Protože kam nemůžeš strčit čenich silou, strč čenich ještě větší silou.

Jednu vadu ale kniha přeci jenom má - dospělý čtenář ji má přečtenou během půl hodiny a je mu líto, že už končí. Takže Adélko, koukej rychle napsat pokračování!

Pár slov autorky

moje smeckaUmět psát a navíc rovnou celou knihu, to rozhodně není obvyklá psí dovednost. Jak jsi k ní přišla?
To je jednoduché. Nenaučila jsem se sice ťukat na počítači, na ty klávesy jsou moje pacičky příliš velké a nemotorné, ale své myšlenky a pocity jsem diktovala mé paničce a ona je už vyťukala. Nemyslete si však, že když nemám pacičky na psaní, nemám také svůj rozum. Se svými pacičkami se dorozumím prakticky o všem. Vím třeba, že když panička sedí u toho počítače a cosi tam pořád ťuká, nesmím jí rušit a tak raději někde spím v koutku, v jednom ze svých pelíšků, a nabírám sílu. Jakmile si však přesedne do křesla a pustí si televizi, kde poslouchá ty pro mne nepochopitelné (a možná i pro ní) řeči různých lidiček, tak nepracuje, ale klidně se přitom může věnovat i mně. Přinesu nějakou svou hračku, poškrábu ji párkrát pacičkou po koleni a zaskučím a ona už ví, že mi má tu hračku házet a já ji nosit. Řekne-li „Adélko, míček“, vím, že to je ta červená kulatá koule, když řekne „myš“, je to naopak ten plyšáček, s nímž se můžu dokonce o něj s paničkou rvát. Chci se jít vyčůrat, také si o to řeknu. Nezapomeňte, že kromě sluchu máme víc než lidé vyvinutý čich, hmat v pacičkách i zrak. Už podle pohledu poznáme, co páničky trápí, a já je naučila, aby pochopili, co chci. Stačí vyslat prosebný pohled, postavit se předními tlapičkami na postel, zakňourat a zavrtět prdkou a už vědí, že chci do jejich postele, která je v tom okamžiku mou postelí. Nemáme hlasivky vyvinuté pro lidský hlas, ale známe dost prostředků, jak vyjádřit to, co chceme a co cítíme. A kdo by se při psaní trápil vašimi měkkými a tvrdými „i“ a „y“, gramatikou a dalšími pravidly, když pro nás platí jiná pravidla: mimikou a kňouráním si vydobýt, co chceme, a nepřestat, dokud to nedostaneme.

A co bys vzkázala čtenářkám Ženy-in?
My nevzkazujeme, my žádáme nebo prosíme. Nic nepředstíráme, ani svou upřímnou lásku k páníčkům. Jakmile přijdou domů, vítáme je s obrovskou radostí, vrtíme se, mazlíme, skáčeme na ně, chytáme za bačkory a vůbec projevujeme svou radost nad tím, že se odněkud vrátili a teď zase budou s námi. Žádáme je, aby nám opláceli stejně, vždyť musí cítit, že jsme jejich nejupřímnějšími přáteli. Lehnu-li si vedle páníčků na záda, nožky dám vzhůru a jemně je zoubkami chytám za ruku, chci, aby mě mazlili, a při tomto mazlení zapomněli na všechny problémy, které mají. Prosíme je o trochu laskání, protože víme, že i oni či ony, ti páníčkové a ty paničky, také potřebují se s někým laskat. A kdo jiný jim může posloužit co nejvěrněji než my, psíci? Kočky většinou milují dům, byt, v němž žijí, my ty lidi, kteří v tom domě či bytě žijí s námi. Lidský přítel vás může opustit, pes to nikdy neudělá, ten s vámi půjde i do hrobu. Bude vás strážit a chránit podle svých možností a bude vás těšit vždy, když vás zabolí vaše srdíčko. To naše je pro vás jako na dlani - neodmítejte ho, věrnější nenajdete.

Čtěte také...

Reklama