V květnu roku 2007 potkala vaši rodinu smutná událost. Porodila jste mrtvé miminko. Jak často na svou dceru myslíte?
V podvědomí ji mám pořád. S mladší dcerou a synem máme takový rituál, kdy si o Amálce před spaním povídáme. V běžném životě se neustále setkávám s něčím, co mi ji připomene.

Člověk si to asi nese po zbytek života.
Ano, každá traumatická zkušenost a ztráta udělá nějakou ránu. Potom je na nás, jestli ji dokážeme zacelit, ale jizva stejně zůstane. Je to stejné jako s jizvami na těle. Když se na ně podíváme, připomenou nám, co se stalo. Stejně tak je mnoho životních okamžiků, které člověku připomenou ztrátu. Bolest tam pořád je, musíme s ní vědomě pracovat v přítomném okamžiku. I když se to stalo v minulosti.

Měla jste příležitost se s dcerou rozloučit?
Ano a jsem za to moc vděčná svému manželovi a jeho povaze. Nenechal se odbít a prosadil si, že se s ní rozloučíme. Svou rozhodností přesvědčil hlavního lékaře, i když to v té době nebylo vůbec standardní. Nedoporučovalo se dítě vidět a loučit se s ním. Znám mnoho maminek, které tuto možnost neměly, a strádají kvůli tomu. Rozloučení s dítětem je podstatná věc.

Teď už je situace lepší?
Nastolili jsme kooperaci s porodnicemi v České republice. Jsou tomu teď velice otevřené. Spolupracujeme i s porodními asistentkami. Chceme společně najít co nejideálnější přístup, který ženě i muži udělá ty nejlepší podmínky pro to, aby se se ztrátou vyrovnali.

Co vám v nejtěžších chvílích nejvíc pomohlo?
Mělo to několik rovin. Jednou je pomoc zvenčí, kterou byl manžel. Druhou je vnitřní opora. Dovolila jsem si být sama se sebou. Zalezla jsem si do pokoje a několik dní vůbec nevylezla. Nejbližší příbuzní o mě měli strach, báli se, abych si něco neudělala nebo se nezbláznila, ale pro mě to bylo hrozně důležité. Šla jsem do hloubky sebe samé a uvědomila si, že potřebuju nějak využít nahromaděnou energii. Když čekáte dítě, máte pro něj připravenou láskyplnou náruč, ale i energii. Když tu potom není, jedna z možností, jak ji využít, je smysluplné tvoření. Začala jsem se angažovat v Dlouhé cestě, psala jsem články, dělala rozhovory, otevřela taneční a seberozvojové kroužky pro děti i dospělé apod.

Dlouhá cesta pomáhá rodičům i příbuzným vyrovnat se se ztrátou dítěte. Navštívila jste ji nejdřív jako klientka?
Ano, ale během několika setkání jsem se stala součástí týmu. Moje přirozená potřeba poléčit mou bolavou duši, mne vedla k vymýšlení projektů, jak být skrze svůj příběh užitečná. A tak vznikly např. Láskyplné vzpomínky nebo Prázdná kolébka.

Foto: Lucie Burdová (druhá zprava) nazkoušela spolu s ženami, které přišly o dítě, divadelní představení. 

Co dalšího v rámci Dlouhé cesty děláte?
Máme několik projektů. Je to například Barevný anděl. V rámci něj se pozůstalým sourozencům mění pokojíček, aby tam zůstal kousek jejich zemřelého sourozence, ale zároveň získal novou energii. Navíc je rodina nucena spolupracovat a komunikovat, což mohlo být do té doby těžké. Potom máme například Láskyplné vzpomínky, kam může maminka napsat příběh, dát fotku apod. Pořádáme svépomocná setkání nebo máme roční program Vědomý zármutek (financovaný z ESF), kam se mohou zapojit nejen rodiče, ale i sourozenci a prarodiče. V dubnu uspořádáme promítání dokumentu organizace, která se zabývá podobnou tématikou v Anglii. Součástí bude i povídání s autory a pozůstalými rodiči. Pozvánku najdete na našich stránkách. Ve stejném termínu proběhne i naše divadelní představení Budu všude kolem tebe, kde hraji společně s dalšími třemi maminkami. Režíruje nás Iveta Dušková v divadle Kampa. Další celosvětovou akcí je vzpomínková první neděle v prosinci „Zapalme svíčku“. Letos se uskuteční 8.12.

Jaký vliv měla bolestná ztráta na vaše manželství?
Podobná zkušenost partnery stmelí nebo odcizí. Nás naštěstí posílila, prohloubila náš vztah. Máme radost, když můžeme pracovat s celou rodinou. V poslední době jsme zaznamenali větší účast tatínků v našich projektech.

Co byste párům poradila? Jak se k sobě vzájemně chovat?
Je důležité, aby si žena i muž uvědomili, že každý je individualita. Ženský i mužský přístup je od přírody jiný i truchlení muže a ženy bývá jiné. Neznamená to, že jeden je lepší a druhý horší. Je třeba se vzájemně respektovat. Někdo o tom potřebuje mluvit od rána do večera, ale partner to může mít přesně naopak. V takovém případě je dobré najít si někoho, kdo si se mnou bude chtít povídat, popřípadě terapeuta, který zastane roli prostředníka, a pomůže najít cestu komunikace. Jakmile komunikace vázne, vztah se zapouzdří a cesta k harmonii je mnohem těžší. Je to o vzájemném respektu, porozumění, empatii i o tom, aby každý z nás dokázal ctít své potřeby, věděl o nich a dokázal si i najít cesty, jak je opečovat.

Jak jste se vyrovnávala s reakcemi okolí?
Manžel napsal otevřený e-mail všem známým a příbuzným. Popsal, co se nám stalo a že nemáme problém o tom mluvit, že není potřeba z toho dělat tabu. Zároveň napsal, aby respektovali, když se nějakou dobu rozhodneme tolik nevyhledávat společnost.

Je něco, co žena nechce od svého okolí v podobné situaci slyšet. Nějaké fráze, které ji mají utěšit, ale dělají to ještě horší?
Můžu mluvit ze své zkušenosti. Jednu velkou ránu jsem dostala hned na porodním sále, když mi lékař řekl, že se s tím snad dvacet let nesetkal. Měla jsem pocit, že jsem jediná na světě, že jsem nějak prokletá. Potom mě hodně zasáhlo, když mi na sále potom, co jsem porodila mrtvou dceru, řekli, že je klidně můžu žalovat. To byla další ťafka. Nepříjemné jsou věty typu: Buď ráda, že se to stalo, třeba by nebyla zdravá nebo už jedno dítě máš, to bude v pohodě. Nebude, jiné dítě není a nemělo by být náhradou za někoho, kdo odešel. To není zdravý způsob nahlížení. Potom taky fráze Půjdeme cvičit a bude to dobré. Ale chápu, že ti lidé nevědí, co mají říct.

Co byste jim poradila?
Někdy stačí říct jen moc mě to mrzí, zasáhlo mě to a nevím, jak bych ti mohla pomoc. Jsem tady pro tebe a kdyby tě napadlo, co konkrétně můžu udělat, ráda to udělám. I kdybych měla jen sedět a poslouchat. Často stačí jen beze slov obejmout. Potom je také fajn, když si například zapamatují jméno dítěte a třeba prohodí, že dneska má svátek. Dají najevo, že ho berou jako člena rodiny.

Foto: Lucie se nezastaví a stále něco podniká a pomáhá. 

Jak ztrátu vnímala vaše malá prvorozená dcera?
Hodně, byla mentálně napřed a naprosto chápala, o co jde, proč brečím apod. Kontrolovala si nás, jak na tom jsme, byla hodně nápomocná a snažila se nám dát prostor pro truchlení.
 
Nepotřebovala pomoc psychologa?
Radila jsem se s odborníkem, abych něco nezkazila, ale v podstatě se mi potvrdilo, co jsem cítila. Nejvíc, co jsem pro ni mohla udělat, bylo být autentická, nezastírat, že jsem smutná. Vysvětlit dětským jazykem, co se ve mne odehrává a proč. Dítě pozná, když máma něco jiného říká a něco jiného cítí a potom je zbytečně rozpolcené.

Co byste poradila ženě s podobnou zkušeností, jakou máte vy?
Řekla bych jí, aby se podívala sama do sebe, co tady a teď potřebuje. Jaký jeden malý krůček by jí mohl pomoci k tomu, aby jí bylo lépe. A ať je to cokoli, jakákoli blbost, ať si to dopřeje. Sebepéče je nesmírně důležitá a člověk v sobě může skrze bolest objevit i dar.

Jaký jste objevila vy?
Propojila jsem se se svým vnitřním světem. Pochopila jsem a uchopila něco, k čemu se člověk snaží celý život dostat tím, že na sobě pracuje např. formou meditace, chodí na semináře, čte knihy apod. Dostala jsem se do čistého spojení sama se sebou a zároveň s něčím, co nás přesahuje. Jsou to takové moje cesty k sobě.

Věříte v převtělení?
Možná jsem v jeden čas věřila, že ještě nebyl Amálky čas, ale byla to jen taková berlička. Spíš věřím, že její duchovní esence/energie žije dál ve světle, v nás i kolem nás.

Budu všude kolem tebe:
Abych si dotvořila kompletní obrázek, pozvala mě Lucie Burdová na představení Budu všude kolem tebe, v němž se se svými příběhy svěřují čtyři ženy včetně Lucie. Na komorní scénu Divadla Kampa se hodilo dokonale. V hledišti převládaly ženy, ale sem tam se našel i nějaký ten muž. Při pozorování okolí jsme se neubránila přemítání, co sem jednotlivé návštěvníky přivedlo. Náhoda? Nebo osobní zkušenost se ztrátou dítěte? Představení mi udělilo velkou lekci a můj obdiv k rodinám, které se musí vypořádat s tragickou událostí, ještě vzorstl. A přestože se v některých okamžicích hlediště otřásalo potlačovanými vzlyky a všude šustily kapesníky, na konci jsme všichni odcházeli s úsměvem na tváři. I zde nelze nepoužít přídavné jméno z úvodu rozhovoru. Slůvko hořkosladké totiž můj zážitek dokonale vystihuje. 

Více informací o možnostech pomoci se můžete dozvědět na stránce Dlouhé cesty nebo Prázdné kolébky. Lucie píše i vlastní blog

Čtěte také: