Teorií o tom, co a v jakém rozsahu má vliv na školní výsledky dětí, existuje celá řada. Zatímco někteří se přiklánějí pouze k biologickým faktorům, jiní jsou přesvědčeni, že nejvýznamněji schopnosti jedince ovlivňují především rodina, prostředí a kultura, v níž se první léta svého života pohybuje, a které také hrají největší roli v tom, jak se dítěti podaří osvojit si mateřský jazyk.

mum

Inteligence se podle všeobecného názoru dědí po rodičích. Pravdou však je, že s vrozenou inteligencí jsou často spojovány také schopnosti, které rozhodně nejsou jen otázkou genů. Stačí se zamyslet nad tím, jak velkou úlohu hraje způsob našeho vyjadřování a celkové ovládání jazyka. Právě na něm je totiž postavena jedna z nejkontroverznějších světových teorií objasňující, proč děti z nižších sociálních vrstev ve školách většinou dosahují horších výsledků a nižších stupňů vzdělání než jejich zvýhodnění vrstevníci.

Bernsteinovy jazykové kódy

Když v sedmdesátých letech minulého století přišel britský psycholog Basil Bernstein s teorií jazykových kódů, nikdo jej nebral příliš vážně. Později se ale ukázalo, že jeho poznatky podložené mnoha empirickými výzkumy rozhodně nemohou být přehlíženy. A přestože byla jeho teorie šitá na míru především tradiční Anglii své doby, je s podivem, že sociologové a psychologové se k ní vracejí i dnes.

Berntein totiž u dětí rozlišil dva typy takzvaných jazykových kódů: omezený a rozvinutý. První z nich přisuzuje dětem, které pocházejí z nižších sociálních vrstev. Co to znamená? Komunikace těchto dětí podle Bernsteina spočívá na nevyslovených předpokladech. Jejich znalost je totiž považována za samozřejmou a není nutné je verbalizovat. Druh takového vyjadřování Bernstein přisuzoval především prostředí a rodině, která potomky vychovává formou odměn a trestů. Omezené kódy pak Bernstein označil za daleko vhodnější pro sdělování praktických zkušeností než popisování abstraktních pojmů a procesů. Důvod, proč právě omezené kódy přisuzoval dětem z rodin s nižšími příjmy (tehdy se to týkalo především dělnických rodin), byl ten, že jejich komunikace byla sice orientovaná na skupinové normy, ale nedokázala vždy přesně vysvětlit a zdůvodnit, proč se právě těmito normami řídí.
Děti ze sociálně vyšších vrstev či s rodiči, kteří mají vyšší vzdělání, si naopak podle jeho teorie velmi rychle osvojují rozvinuté jazykové kódy. Ty jim umožňují přesně vyjádřit smysl jednotlivých slov a konkrétní situace. Dokážou snáze vysvětlovat a popisovat své abstraktní představy. Je to tím, že jejich rodiče při výchově často zdůvodňují a vysvětlují, proč jim něco zakazují. Typickým příkladem, který Bernstein uvádí, je například dítě dožadující se příliš mnoho sladkostí. „Tak dost!“ řekne jedna matka, a tím pro ni veškerá debata končí. Dítě ví, že sladkosti nedostane a že by mělo přestat brečet, ale neví tak úplně proč. Může si to domyslet… Na svou otázku totiž od málokdy od svých rodičů dostane odpověď a zřídka mu někdo objasní důvody, proč k něčemu došlo. Jiná matka dítěti vysvětlí, že „sladkosti kazí zuby a jsou nezdravé, protože obsahují mnoho cukru“. Děti, které jsou na takový způsob komunikace zvyklé, si postupně rozvíjí jazykové kódy a verbální schopnosti, což také znamená, že mají později větší předpoklady k lepším školním i studijním výsledkům. Daleko lépe totiž zvládají akademické požadavky a abstraktní úkoly. Děti ze slabších sociálních vrstev, ač mohou být jinak velmi inteligentní, se naopak s akademickou půdou a kulturou, díky své omezené schopnosti vyjadřování, dostávají do sporu. Jednoduše řečeno, do školy přicházejí děti s rozdílnou jazykovou výbavou a okolí mnohdy z typu jazyka posuzuje jejich inteligenci, což se bohužel často promítá i do hodnocení jejich školních výsledků. Jisté je, že ani dnes by rodiče „inteligentní“ komunikaci s dětmi neměli podceňovat.

Přestože je Bernsteinova teorie pro mnohé stále nepřijatelná, faktem zůstává, že se může opřít o mnoho důkazů a empirických výzkumů. Také poslední výzkumy mezi pedagogy potvrzují, že děti, které se umí lépe vyjádřit, jsou považovány za inteligentnější a předvídají jim větší studijní potenciál. Důkazem toho jsou také děti z romských rodin. Pro ty je většinou čeština druhým jazykem, který si ve škole teprve osvojují. To byl také velmi často důvod, proč záhy končili ve zvláštních školách. Tady se kromě jazykových kódů dá hovořit i o jazykové bariéře mezi učitelem a žákem. V zahraničí se to týká například dětí přistěhovalců, kterým v nové zemi dělají problémy především předměty jako je literatura, sloh a dějiny. Podle toho pak také školní výsledky vypadají.

Charakteristiky omezených jazykových kódů:

  • Dítě obtížně reaguje na neemotivní a abstraktní verbální projevy učitelů a na zásady školní kázně
  • Nemusí mít problém s mechanickým učením a biflováním. Velmi nesnadno ale chápe rozdíly v pojmech vyžadujících schopnost zobecnění a abstrakce.
  • Pokud se komunikace učitele velmi liší od toho, kterou dítě zná z domova, může mu takováto řeč připadat nesrozumitelná. Pomáhá si tím, že si ji překládá do jazyka, kterému rozumí. Tím mu ale mohou uniknout klíčová sdělení.
  • Od rodičů nedostává plnou odpověď na otázky. Je méně zvědavé než ostatní děti a také má méně všeobecných informací o světě.
  • Jejich stavby vět a volených slov v mluveném projevu jsou vysoce předvídatelné.

zdroj: A. Giddens, Sociology

Reklama