Rozhovor: „Všechny tři porody byly diametrálně odlišné, vede ten domácí,“ říká moderátorka Lejla Abbasová

Kolik měsíců bylo vaší dcerce, když jste se dověděla, že jste znovu těhotná?
Nějakých pět měsíců. Otěhotněla jsem v prosinci a hned jsem to na sobě poznala, stejně jako u předchozích dvou těhotenství. Jen mi nikdo nevěřil.

Zdroj foto: Profimedia

Plánovala jste děti takhle rychle po sobě, nebo to byl tak trochu šok?
Přiznávám, že byl, a docela velký. My jsme sice chtěli ještě jedno dítě, ale rozhodně ne v takovém kalupu.

Jde vůbec užívat si další těhotenství, když se musíte strat o miminko, které vyžaduje nepřetržitou pozornost?
Přiznám se, že jsem neměla ani jedno těhotenství problematické. Když tedy nemluvím o klasických potížích jako je pálení žáhy a podobně. Mohla jsem zůstat aktivní, neomezená v tom, co dělám normálně, v tomhle směru jsem si těhotenství skutečně užívala. Nejsem typ, který si lehne do postele, nechá se obskakovat a láduje se jídlem.

Vy jste i cestovala do Afriky.
Ano. Ale to při každém svém těhotenství. S Iman jsem v Keni s bříškem strávila celkem nějaké čtyři měsíce, naposledy jsem s ní jela na projekty v osmém a půl měsíci těhotenství. S Davidem jsem v Keni byla asi měsíc a teď s dvojčátky asi tři měsíce.

^{Zdroj foto: soukromý archiv Lejly Abbasové}

Neměla jste strach?
Když onu krajinu znáte, máte k ní jiný přístup. Kdybych měla najednou vyrazit na Aljašku, taky se k tomu budu stavět jinak. Afrika je pro mě ale něco jako druhá chata, druhý domov. Navíc vždycky říkám - také tam žijí běloši, rodí a vychovávají děti. Samozřejmě, člověk se musí umět vyvarovat možným rizikům. Třeba do slamů nebudu brát děti a nepůjdu tam ve vysokém stadiu těhotenství.

Děti s vámi ale letos do Keni cestovaly.
Ano, nebyl problém je vzít s sebou, ale jen díky tomu, že můj partner Volkan má na keňském pobřeží zázemí srovnatelné s životem v Evropě. Tam je to pro ně dovolená. Je ale pravda, že jsem si letos poprvé v uvozovkách lajsla vzít s sebou za Masaji i Davida. Jenže jsme zrovna jeli v období dešťů, kdy osmihodinová cesta trvala hodin osmnáct a ještě jsme zapadli. Cestu ale zvládl skvěle a na místě se z něj stal Masaj. (smích)

Byl v Africe poprvé? Jaký k ní má vztah? A ví, že tam i on, modrooký blonďák, má své kořeny?
Davida jsem odmalička vychovávala v tom, že je ze čtvrtiny Afričan, i když tak nevypadá. O Africe mluvíme často. Poprvé se mnou byl ve třinácti měsících v Súdánu. To si samozřejmě nepamatuje, ale ukazuji mu fotky. Když mu byly asi čtyři, mluvil po telefonu s dědou, a to už si vybavuje. Mimochodem děda, můj táta, je míšenec černocha a Araba. David je zkrátka ke svým kořenům vedený, navíc má Abbas i ve jméně. Afrika je u nás doma všudypřítomná, a to i kvůli mé práci pro nadační fond Asante Kenya. Odmala mu říkám, když zrovna usedám k práci pro neziskovku, že právě pomáhám dětem v Africe. Dokonce pro ně už třikrát vybíral některé své hračky, se kterými si už nehrál, a sám je dětem předával.

^{Zdroj foto: soukromý archiv Lejly Abbasové}

Teď jsme trochu odběhly od vašich dvojčátek. Říkala jste, že těhotenství bylo stejně pohodové, jako ta dvě předchozí. Co porod?
Všechny tři moje porody byly naopak diametrálně odlišné. Porod s Davidem byl v pohodě a dobrý, na prvorodičku i relativně normální. Ale až porod s Iman mi ukázal, jak neuvěřitelně jiný mohl být, kdybych rodila doma, ve svém prostředí. To jsou dva zážitky, které jsou tak strašně rozdílné! A mám pocit, že domácí prostředí mělo pozitivní vliv i na Iman. Už během prvních měsíců byla neuvěřitelně klidné a usměvavé dítě. Takový vřelý, bezelstný a nebojácný typ, který každému důvěřuje. Třetí extrém byl teď, kdy děti skončily v inkubátoru, a já je už pět týdnů nemám doma. To je pro mě úplná tragédie. Celé šestinedělí jsem od nich separovaná. Nechci se ale v žádném případě rouhat! Jsem neskutečně vděčná, že děti jsou tam, kde jsou, protože jim je pomoženo. Ale je to fakt těžké. I díky tomu, že kvůli každodenním návštěvám Podolí trávím málo času jak s Iman, tak s Davidem.

Zvažovala jste porod doma i u dvojčátek?
Věděla jsem jistě jen jedno – že udělám vše pro to, abych nemusela rodit císařem. Ten je v České republice bohužel skoro až indikací mnohačetných těhotenství. Spontánně se u nás rodí jen jedna poloha dětí v děloze. Je však pravdou, a proto jsem absolutně pokorná, že u dvojčat se může do posledního okamžiku cokoli změnit, je to hodně nevypočitatelné. Porod doma by pro mě tedy byl absolutní bonus. Ale čekala bych s takovým rozhodnutím do posledních dnů před porodem samotným, a to jen za předpokladu, že by bylo vše v naprostém pořádku.

Porodit přirozenou cestou se vám nakonec podařilo. Musela jste k tomu lékaře hodně přemlouvat?
Dvojčátka byla naštěstí ve správné poloze „hlava, hlava“, takže tam to bylo dané. Navíc jsem při svém příjezdu do porodnice už rodila, takže nebylo moc co řešit. I když jsem sestřičce tvrdila, že určitě ještě nerodím, že se mýlí. A za tři čtvrtě hodiny byly děti venku.

To byla vážně rychlovka.
To ano. V půl osmé mi praskla voda, to jsem byla u Davida na táboře, a v deset deset jsem porodila první dítě. Ovšem o 130 km dál. Cesta do porodnice byla jak z akčního filmu, páteční odpoledne, všude samá bouračka a zúžení.

Takže jste asi ani nestihla vyplnit do papírů jména dětí.
Nestihla, ale ani bych to nedělala. Dopředu jsem věděla, že mám na pojmenování dítěte celý měsíc. Nehledě na to, že jsme si nenechali říct, co budeme mít. Ale dle statistik jsme čekali dvě holky, a přáli si páreček. Proto jsme měli vymyšlené jen jedno klučičí jméno – Teo. Druhé jméno jsme pak s kámoškama vymýšlely na WhatsAppu. Ale šlo to rychle – druhé dítě – béčko – Ben. Je to mezinárodní a hezky znělé jméno.

Lejla Abbasová při výběru výbavičky

Připravovali vás lékaři na to, že může přijít předčasný porod?
Ano, zhruba tři týdny před porodem mi doporučovali, abych si šla lehnout do porodnice, protože se mi zkracovalo děložní hrdlo. Já jim ale nevěřila, že bych rodila až takhle brzo. A navíc jsem se chtěla věnovat dětem. Dala jsem si ovšem klidový režim – týden před porodem jsme s dcerou strávily u kamarádky, která mě nenechala ani uvařit oběd. Ale klukům se i tak chtělo ven. Asi se není čemu divit, byla jsem teprve rok po posledním porodu, nejsem nejmladší a šlo o dvojčata, navíc hodně velká, takže tělo si pravděpodobně řeklo, že už je čas to všechno ukončit.

Kolik kluci vážili?
Ben měl 1 860 g a Teo 1 640 g, takže jsou na oddělení obří oproti ostatním nedonošeným dětem narozeným v tom samém týdnu.

A jak na tom teď jsou?
První týden byli v inkubátoru na resuscitačním oddělení, pak je přemístili do inkubátoru na takzvané intermediární oddělení a teď už jsou normálně v postýlkách. Jen mají ještě sondičku do žaludku. Čekáme jen na to, až budou tři dny po sobě pít samostatně z lahve. Až se to povede, půjdu si tam s nimi na pár dní lehnout, abych se naučila správnou techniku kojení. Starat se o ně ale chodím každý den.

Jak to teď zvládáte skloubit s péčí o dvě starší děti? A jak to budete zvládat po příchodu domů?
Ohromně mi pomáhá moje máma a Volkan. Poprvé v životě jsem ale srazila paty, jak se říká, a sehnala si pomoc. Od září tak u nás nastupuje holčina, která k nám bude chodit třikrát, čtyřikrát do týdne na šest, osm hodin denně. Pomoc budu potřebovat o to víc, že David jde do první třídy, Iman začíná chodit a já si aktuálně nedokážu sama přiložit obě miminka naráz k prsu, každé zvlášť kojit nechci. 

Když se ještě vrátím k těm domácím porodům, hodně lidí, včetně lékařů, je odsuzuje jako nebezpečné.
V mnoha případech je chápu. Musím říct, že Česká republika v současné chvíli není vhodným prostředím pro porody doma. Současné právní nastavení nahrává některým výrazně nezodpovědným porodním asistentkám i matkám. Porodní péče takových asistentek je nedostatečná, a kdyby se cokoli stalo, záchranný systém nefunguje tak, jako třeba v Holandsku. Nemáme na telefonu doktora ani sanitku. Musím říct, že tyto výtky beru.
Já jsem ale vše věděla a počítala s tím, protože jsem doslova celé těhotenství s Iman proležela ve všemožných studiích, výzkumech a statistikách. Udělala jsem maximum pro to, abych se do krizové situace nedostala. Samozřejmě, kdyby se ze sekundy na sekundu cokoli stalo, těžko se toho můžete vyvarovat. Ale měla jsem jednu z nejlepších českých porodních asistentek, byla jsem tři minuty autem od porodnice.
Ovšem v obecné rovině je teď Česká republika v šedé zóně. Společnost na porody v domácím prostředí musí být připravená, ale to ta naše není. Hysterické jsou obě dvě strany, jak odborná tak i laická obec. Navíc pro spoustu matek je často důležitější místo porodu než zdraví dítěte, což je extrémně sobecké. Přitom by celou situaci kompromisně řešily porodní domy.

Nemůžu náš rozhovor uzavřít jinak - máte časem v plánu ještě další dítě?
Za mě určitě ne! Děti mám fakt ráda, ale mám splněno. Je pravda, že říkám čím víc dětí, tím větší pohoda, protože se od určitého věku samy zabaví… Ale ne, já předávám štafetu mladším. Volkan si tedy zrovna nedávno dělal srandu, že když už jsme se tak pěkně rozjeli, mohli bychom pokračovat, ale já mu řekla, že zase pěkně zabrzdíme.

Čtěte také:

• Rozhovor: „Resuscitace malých dětí po telefonu je hrozná," líčí operátorka tísňové linky
• Rozhovor: Nelinka je veselá a kamarádská holčička. Bolí mě, když přijde se slovy: Mami, oni se mě bojí

Uložit

Uložit