Zatímco někteří nastávající tatínkové doprovázejí své těhotné ženy na ultrazvuková vyšetření a zajímají se, jak v daném týdnu plod jejich lásky vypadá, jiní to mají přesně naopak. Těhotenství s partnerkou nijak významně neprožívají. Je to důkaz, že ji nemilují, nebo že se na potomka netěší?
Malý zájem o ženino těhotenství nemusí vždy znamenat nezájem o rodinu a špatný vztah. Tohle je ryze ženské téma, které bychom měly sdílet spíše s dalšími ženami. Když je vztah funkční, tak to s námi muž prožívá, aniž bychom se na tom dohodli. Naše nevolnosti po ránu, nálady, věci, které těhotenství provázejí, takže on v tom zapojený je. Muž by nám měl samozřejmě hladit těhotenské bříško, nějakým způsobem se zajímat, třeba chtít slyšet srdíčko a vidět miminko na ultrazvuku. Ale žena by toho neměla chtít po muži moc, aby s ní těhotenství beze zbytku sdílel. Pro chlapa začíná být dítě zajímavé ve chvíli, kdy si s ním může hrát a komunikovat. Ano, jsou i citliví muži, kteří prožívají partnerčino těhotenství i malé miminko. Ale v těhotenství je dítě pro muže většinou abstraktní téma. Někdy po nich chceme, aby prožívali věci jako my, ale to je absolutní nesmysl.

A co když muž nechce vyslyšet přání ženy, aby s ní byl u porodu? Není to od něho sobecké, že ji v takové chvíli nepodpoří?
Vůbec ne. Neúčast partnera u porodu nemusí vypovídat nic o hloubce vztahu. Muži by vždy měli mít možnost svobodné volby. Tuší, na co mají, a na co ne. Jsou muži citliví, jak už jsem řekla, kteří chtějí vidět zázrak zrození, a ženu za to budou adorovat, mnohem víc si jí vážit. Nicméně je tu ještě druhý typ mužů, a ti u porodu být nechtějí, nepřejí si ho vidět. Vědí například, že sebou na porodním sále praští.

Existuje i jiný důvod?
Muži si nás také často chtějí zachovat jako erotický symbol. To se ale může po porodu někdy změnit a sexualita začne pokulhávat. Takovou mám alespoň zkušenost z poradny. To, co my ženy bereme při porodu za úplně normální, může být pro muže trauma. Navíc, co si budeme povídat, my ženy při porodu jako hvězdy nevypadáme. A dokonce znám i případ, kdy porod ženu tak moc bolel, až dostala hysterický záchvat a muže ze sálu vyhodila, protože jí lezl na nervy. Jde tedy o to, jestli žena chce, aby ji partner viděl takto, nebo už klidnou a čistou, miminko umyté. Každopádně je tedy na pečlivém zvážení ženy i muže, k čemu přítomnost tatínka u porodu může vést. 

Copak v opravdovém vztahu může partnerovi vadit, že vidí ženu v takové situaci zpocenou a třeba i hysterickou?
Typy mužů jsou různé. Berme to naprosto pragmaticky a surově. Dnes je spousta vztahů, kdy mají ženu jako takový exkluzivní, zářivý doplněk. Jejím úkolem je hlavně reprezentovat.

Setkala jste se ve své poradně s tím, že by účast muže u porodu negativně ovlivnila sexuální vztah daného páru?
Bohužel ano. Není to doslova o tom, že by muž se ženou už nechtěl spát. Jde o to, že takový zážitek ve vztahu někdy vytěsní funkci ženy jako sexuální bohyně a partnerův erotický přístup k ní. Dál si ženy váží jako matky, ale ubyde prostor pro ženský idol. Není to samozřejmě pravidlem, ale může se to stát. Naopak u jiných párů, kde mají oba pohled na porod nastavený jinak, to může vztah významně zkvalitnit. Nedá se to paušalizovat.

Co ještě může tatínky od účasti u porodu odrazovat?
Většinou, co jsem slyšela reakce mužů, tak si připadali u porodu dost bezradní. Pro představu. Pracuji s lidmi s roztroušenou sklerózou, a když mám konzultace s manžely pacientek, tak je nejvíc ubíjí, že vidí, jak manželky trpí, ale nemohou zasáhnout, pomoci jim. Na vážné diagnózy proto často reagují chováním, jako by se nic nedělo. Jednoduše proto, že si s tím nevědí rady. Potřebují naprosto jasné úkoly. Udělej, zařiď, přines, podej. Jinak se v tom většinou hrozně plácají.

Je fakt, že z historického hlediska muži k porodu nikdy nepatřili.
Přesně tak. Chlap neměl v místnosti, kde žena rodila, co dělat. Tam byla porodní bába a sousedky, které měly za úkol, když začal porod váznout, otvírat skříně, šuplíky, rozvazovat všechny uzle v domácnosti. To mělo porod usnadnit. Zní to možná trochu jako tmářství, ale mělo to obrovský význam na psychiku rodící ženy. Takový placebo efekt. Chlap musel jít naštípat dříví a ohřát vodu. Dítě pak viděl až vykoupané.

Co se stalo, že naše společnost změnila na tatínky u porodu názor, a ženy po tom touží?
To je strašně široká otázka. Vztahy se mění. Tak jako se mění výchovné přístupy k dětem, mění se i pohled na tenhle proces. Nepovažujte to za bernou minci, ale může v tom hrát roli i určitá snaha o genderovou vyrovnanost. Alespoň u některých typů žen. V dnešní době, kdy my ženy všechno dokážeme samy, muže skoro k ničemu nepotřebujeme, možná chceme partnery oslovit víc jako ženy. Ukázat jim, že tohle je naše ženská role, kterou nám příroda nadělila. I to může mít nějaký vliv.

Za zdravý považuji důvod, že žena chce u sebe v takové chvíli nejbližšího člověka, který ji miluje, a je pro ni bezpečím a oporou. Pokud je to ale přání hlavně té ženy, ne dohoda obou, může se za tím trošičku schovávat i lehká manipulace z ženiny strany. Třeba i jen podvědomá. Zkrátka aby chlap viděl, co všechno musela vydržet, aby se narodilo jejich dítě. Ale to je normální. My ho k sobě přece chceme připoutat. Chceme, aby měl k dítěti co nejbližší vztah. Někteří muži takový zážitek ocení. Problém ale nastává, když jde jen o přání ženy.

Když muž jde k porodu z donucení?
Ano, v poradenské činnosti se často dovídám, že byl muž k přítomnosti u porodu partnerkou donucen, zmanipulován. Kdyby bylo na jeho svobodném rozhodnutí, neúčastnil by se toho. Z obavy, že to bude žena vnímat jako nedostatek lásky k ní, tak do toho jde. A zase! Může být mile překvapen, jaký to byl úžasný zážitek, ale také nemusí. Žena by na muže neměla v žádném případě tlačit.

Takže nechat rozhodnutí čistě na něm, nenaléhat.
Jistě, muž se svobodně rozhodne, jestli tohle chce absolvovat. Nevím, kolik žen by si přálo být u toho, když budou muži operovat žlučník. Zrození je samozřejmě naprostý zázrak. V některých případech může velmi upevnit pouto k ženě i dítěti. Ale každý jsme jiný a máme také jiný práh frustrační tolerance. Vždyť se mohou domluvit na kompromisu. Partner například může být s ženou do té doby, než začne rodit. A pak počkat na chodbě. On tam je, prožívá porod za dveřmi, kde je v bezpečí, a až když je po všem, může být první z rodiny, kdo dítě uvidí. Muž by si měl zkrátka sám nastavit hranice. A pokud možno, měla by mu žena dát šanci odmítnout bez pocitu viny. Ne že to bude mít celý život na talíři! Prostě jeho přání respektovat.

Bc. Karin Řeháková, speciální pedagog, psychoterapeut, arteterapeut

Ve své soukromé praxi se specializuje na interpersonální (mezilidskou) komunikaci a řešení partnerských a rodinných vztahů. Jako lektorka tvoří a vede semináře zaměřené na dovednosti partnerské komunikace, posilování ženského potenciálu a jeho využití v pracovní, osobní, partnerské a rodinné oblasti.
Více ZDE.

Čtěte také:

Reklama