Spousta Češek bohužel nechodí na preventivní gynekologické prohlídky. Co je k tomu vede?
Prevence jsou lidmi často považovány za nadbytečnou péči, na kterou musejí mít čas. A ten většinou nemají. Dle dat VZP chodí na gynekologickou prevenci 46 % žen. Doba je uspěchaná, člověk honí peníze, kariéru. Tento důvod převažuje častěji u mladých žen. S přibývajícím věkem, kdy ženy mají děti, které postupně odrůstají a opouštějí rodinu, nabudou dojmu, že gynekologa už ani nepotřebují. Však také z kategorie 50+ absolvuje prevenci jen 30 % žen. Nemenstruují, nepotřebují antikoncepci, neplánují další děti… Některé gynekologické potíže navíc nejsou na první pohled vidět, nebolí, takže ženy ani nemají potřebu si čas pro tuto prevenci ukrajovat. A občas se setkávám i s názorem, že když se někdo dostane doktorům do spárů, už z nich jen těžko uniká. Tak k nim ty ženy pro jistotu ani nechodí. To vídám hlavně u starších ročníků.

Co takové ženě, která má z lékaře obavy, nebo na preventivní prohlídky prostě nechce chodit, říci, aby změnila názor?
Pokud člověk sám nedojde k rozhodnutí navštěvovat preventivní prohlídky, nedonutíte ho. Můžete položit jasné argumenty, ale někdy jsou vnitřní důvody dotyčného tak silné, že není možné ho přesvědčit. Ženy by si měly uvědomit, že nejsou zodpovědné jen za rodinu. Nestane se, že by například nechodily na prevence s dětmi. Ale ženy by měly být úplně stejně zodpovědné samy k sobě. Protože když ony tu nebudou, nebo budou těžce nemocné, nebude dobře fungovat ani rodina, o kterou nyní tak pečují.

Co bývá pro ženy nejtěžší, když si vyslechnou diagnózu rakovina děložního čípku?
Nejtěžší je pro ně fakt, že ony nic nezanedbaly. Chodily na preventivní prohlídky, měly negativní výsledky cytologie, ale bohužel se to prostě stalo. Někdy mají vztek na sebe, že při svých potížích nebyly důraznější, a nechaly se lékařem odbýt. Nebo se naopak zlobí na lékaře, když se domnívají, že lékař jejich nález přehlédl.

Ženy, které onemocní, ale nechodily na preventivní prohlídky, musí asi hryzat svědomí.
Patrně každý člověk si musí projít fází „proč já, nakolik si za to můžu sama“. Vždy ale každé pacientce radím opustit minulost, kterou již stejně nelze změnit, a sledovat přítomnost. Co mohu udělat teď, abych se s nemocí srovnala, a mohla přistoupit k léčbě.

Někdy testy u žen objeví, že jsou nositelkami nebezpečného viru HPV, ale zatím se u nich žádné onemocnění neprojevilo. Tím pádem lékaři nemohou dělat nic jiného, než čekat, zda propukne. HPV virus jako takový léčit nelze. To musí být asi náročné na psychiku, ta nevědomost.
Když žena o možném riziku ví, je to z počátku velmi těžká situace na zpracování. Víme, že máme dispozici k něčemu, na co můžeme zemřít. Ale zároveň víme, že v tuhle chvíli se s tím nedá nic dělat. S postupem času si ale na tento stav zvykáme a snažíme se, aby se nemoc neprojevila, nebo aspoň byla včas zachycena. Tedy chodíme na prevence. 

Na druhou stranu, mezi veřejností zatím není příliš vysoké povědomí o HPV viru typu 16 a 18, tedy nositelích rakoviny. V tomto směru chybí osvěta. Více toho veřejnost ví třeba o viru ptačí chřipky a podobně, bohužel. Spousta žen s HPV virem si proto nebezpečí ani tak moc neuvědomuje.

HPV virus je sexuálně přenosná choroba. Cítí se ženy s touto diagnózou nějak stigmatizovány, stydí se za ni?
Ani to, že jde o sexuálně přenosnou chorobu, zatím není mezi veřejností příliš známo. Není to tedy jako například u kapavky nebo syfilis. To jsou skutečně nemoci, za které se lidé stydí. U viru HPV typu 16 a 18 ta povědomost není.

Pokud už HPV virus spustí rakovinu děložního čípku, kdy by měla pacientka vyhledat pomoc psychologa?
Ideálně hned poté, co si vyslechne diagnózu. Žena nemusí nutně docházet na dlouhodobější terapii. Často stačí jediná návštěva, po které si řekne, že to zvládne. Mám ale i takové pacientky, které mě navštíví jen kvůli doporučení onkologa, ale nakonec s nimi pracuji třeba půl roku, rok.  A profitujeme z toho všichni. Když je totiž o člověka pečováno nejen po fyzické stránce, ale i po té psychické, přispívá to k léčbě.

Psychologa bychom ale každopádně měli navštívit ve chvíli, kdy nás něco zúzkostňuje natolik, že nás to omezuje v běžném životě.

Onkolog doporučuje všem pacientkám návštěvu psychologa?
Návštěva psychologa před operací onkogynekologického nálezu se na naší klinice stalo běžnou součástí indikace k výkonu. Psychologická péče je doporučovaná i v rámci onkologické ambulance či stacionáře.

Bohužel u nás ještě není úplně zvykem, nechat si pomoci od psychologa. Ženy s onkogynekologickým onemocněním, se kterými se setkáváme, mívají pocit, že to zvládnou samy. To je ale možná paradoxně to, co je do té nemoci mohlo dostat. Ten celoživotní dojem, že si musí se vším poradit samy. Někdo se skutečně zvládne vyrovnat s diagnózou sám, ale jiný potřebuje pomoc zvenčí. Často stačí, že pacientku někdo vyslechne, nabídne jí jiný pohled na problematiku, situaci. Už to ji může posunout.

Ženy obecně na své potřeby často zapomínají, nepřijde vám?
Ano, často bývá společnou linií mých pacientek to, že pečují o ostatní, o chod rodiny, práci, ale ne samy o sebe. Až nemoc je pak tím momentem, který je zastaví, a začnou se dívat i na své potřeby.

V tu chvíli by asi měla převzít otěže běžných starostí o domácnost právě rodina pacientky. Jenže i pro tu to musí být těžké. Blízcí často bojují s tím, jak se k nemocné ženě chovat.
S touto problematikou se setkávám. Rodina má vůli co nejvíc pomoci, ale naráží někdy na to, že tato pomoc není nemocnou ženou přijímána. Proto pacientkám vždy říkám, že si musejí umět o pomoc říct. Nikdo totiž nedokáže předpokládat, jak by se měl k pacientce právě chovat. Některé ženy potřebují péči jako o princezny, ale jiné to mají přesně naopak. Přehnaná starost jim připomíná, že jsou nemocné. Pacientky se tedy musí naučit komunikovat s rodinou tak, aby fungovala „pro ně“. Vyšla jim vstříc v takovém rozsahu, v jakém ony chtějí.

Rakovinou děložního čípku mohou onemocnět i velmi mladé ženy, které ještě nemají děti. Setkáváte se i s pacientkami, které řeší, zda se vůbec budou moci stát matkami?
Ano a je to hodně těžká problematika. Je přirozené, že většina žen vidí smysl života v tom stát se matkou, a o tento smysl nemocí přicházejí. V první řadě se snažím pacientku podpořit hlavně k ventilaci emocí. Postupně pak můžeme společně nacházet další možné životní cíle, které v té chvíli žena nejspíš sama nevidí, protože je zahlcena danou situací.

Asi na to nebude snadná odpověď, ale jak nejlépe s rakovinou bojovat?
Nemám ráda použití slova bojovat v této souvislosti. Mám totiž pocit, že v momentě, kdy do nějaké situace vstupujeme jako do boje, ztrácíme bez kontroly hodně energie. Náš úkol je naopak nemoc přijmout, pochopit ji a věnovat se léčbě. Pak máme mnohem větší šanci se s rakovinou vypořádat. Musíme nemoc akceptovat, ona tu prostě je. Klíčové ale je, jak k ní přistoupíme. To je to podstatné, o co se snažím. Najít zdroje, vyrovnat se se situací, ne se s ní prát.

Tip: Pro pacientky, které se necítí na návštěvu psychologa, může být přínosnou alternativou pacientská organizace. Ženy s karcinomem endometria, vulvy, vaječníků, děložního hrdla a ty s genetickou mutací BRCA sdružuje Pacientská organizace Veronica.

Zdroj fotografie:www.hpv-college.cz 

Čtěte také:

Reklama