Jak vzpomínáte na autoškolu? Zvládla jste ji levou zadní, nebo to pro vás bylo stresující?
Vzpomínám na ni v dobrém. Řidičský průkaz jsem si dělala těsně před tím, než mi bylo osmnáct a tehdy jsem měla přítele, jehož tatínek autoškolu provozoval. Můj tehdejší přítel byl navíc nadšenec do aut, což samozřejmě ovlivnilo i mě. Ještě, než jsem si dělala řidičák, tak jsem spoustu věcí uměla a znala. Vysvětlil mi vše, co bylo potřeba, jak se řadí apod. Takže absolvování samotné autoškoly pro mě potom bylo samozřejmě jednodušší.
Foto: DS Automobiles se souhlasem Lucie Borhyové
Měla jste potom příležitost jezdit? Často se stává, že si mladí lidé udělají řidičák a rodiče jim pak auto nechtějí půjčovat. A na vlastní třeba ještě nemají peníze?
Měla jsem štěstí, že mi přítel občas půjčoval svoje auto, abych to nezapomněla. A od devatenácti už jsem pak měla svoje vlastní.
Jaké bylo vaše první auto?
Renault Twingo, takové malé holčičí autíčko. Brázdily jsme spolu nejen v pražských ulicích.
Za volantem jste často. Dokážete si tipnout, kolik toho v průměru najezdíte?
Denně jezdím do práce na Barrandov a zpátky, což je zhruba pětadvacet kilometrů na jednu cestu. Potom schůzky, nákupy, vozím děti do školy ze školy, na kroužky. Dejme tomu, že v průměru je to nějakých 60 kilometrů denně. Do toho je potřeba započítat víkendové cesty na akce nebo na výlety apod. Každý měsíc je to v tomto ohledu trochu jiný. Léto je hodně intenzivní, to opravdu cestujeme velice hodně, jezdíme po výletech v Česku i do zahraničí. V zimě zase jezdíme na hory. Myslím, že ročně odřídím kolem pětadvaceti tisíc kilometrů.
Zmínila jste výlety. Tak od řízení na chvilku odbočíme. V září bude určitě ještě hezky, takže mě zajímá, jaké místo v ČR byste čtenářkám doporučila k návštěvě?
Mám moc ráda karlovarský kraj, odkud jsme se zrovna vrátili. Jako dítě jsem tam jezdila za babičkou a dědou na chalupu, u které měli velkou zahradu, pěstovali spoustu ovoce a zeleniny. Ráda vzpomínám na to, jak jsme třeba společně sbírali brambory, takže k této oblasti mám vřelý vztah a často se tam vracím. V okolí Karlových Varů je spousta hezkých výletních míst – třeba podél řeky Ohře, na hrad Loket, na Andělskou horu nebo na Klínovec. A samozřejmě samotné lázeňské Karlovy Vary jsou krásným místem k odpočinku. V létě jsou otevřené zahrádky, člověk si může dát zmrzlinu, ochutnávat termální prameny…
Děkuji za tip a teď zpět k tomu řízení. Je to něco, u čeho dokážete relaxovat a u čeho si vyčistíte hlavu?
Řízení mě baví a v autě jsem ráda, protože když zrovna nikoho nevezu, tak je to čas jenom pro mě. Můžu si během cesty popřemýšlet, sesumírovat myšlenky, vyřídit telefony, které během dne třeba nestíhám. Ale samozřejmě nemám ráda dopravní zácpy, kterých je v Praze poslední dobou čím dál víc. O prázdninách se toho hodně opravuje, což je logické, protože se očekává menší provoz. Ale když je rozkopaných víc míst najednou, tak to není nic příjemného. Ale chápu, že se to někdy udělat musí.
Stalo se vám někdy, že jste kvůli zácpě nestihla nebo skoro nestihla vysílání?
Málokdo to ví, ale do práce jezdíme opravdu s velkým předstihem, aby nás nemohlo skoro nic zaskočit. To by musel nastat opravdu velký dopravní kolaps, abych nedorazila včas. A to se zatím naštěstí nikdy nestalo. A i když jezdím moderovat akce mimo televizi, tak si dávám velkou časovou rezervu.
Jste typ, co si za volantem zanadává, nebo se vám daří udržet nervy na uzdě?
Když nastane nebezpečná situace, třeba že jiné auto někam vjede bez blinkrů nebo mi nedá přednost, tak si zanadávám. Jsem temperamentní beran, takže v takových situacích se neudržím. Asi se vlastně nejvíc rozčiluju v autě, jinak mě moc věcí nerozhodí.
Podle čeho si vybíráte auto, kterým jezdíte?
Primární je pro mě bezpečnost. Většinou dávám přednost SUV, protože je to větší a vyšší auto, díky čemuž mám lepší přehled a cítím se bezpečněji. Když jsem měla menší děti a jezdily v autosedačkách, bylo i velice praktické, že jsem se nemusela ohýbat dolů, a kolikrát jsem třeba i kufr využila jako přebalovací pultík apod.
V jakém autě momentálně brázdíte silnice?
Mám ráda neotřelá, originální a zajímavá auta. A právě proto jsem se stala ambasadorkou značky DS. Teď jezdím modelem DS 7. Jde o prostorné auto, se kterým může člověk vyrazit i na rodinnou dovolenou k moři nebo na hory. Vejdeme se do něj celá rodina včetně našeho pejska a každý má svoje pohodlí. A samozřejmě jako žena, co má ráda hezké věci, si auto vybírám také podle vzhledu. Jeden z předchozích modelů, které jsem měla, byl nádherně zlatý, měl barvu světel noční Paříže, a všichni ho obdivovali. Můj aktuální vůz má krásnou tmavě modrou metalickou barvu a interiér je v černé kůži a jsem opět moc spokojená. Je to klasická a elegantní kombinace.
Foto: DS Automobiles se souhlasem Lucie Borhyové
Řídíte i delší trasy? Máte za sebou třeba českou klasiku autem do Chorvatska?
Ano, byli jsme v Chorvatsku autem, ale v řízení jsme se střídali s partnerem a většinu cesty odřídil on. Delší čas za volantem mi ale problém nedělá. Klidně odřídím sedm, osm hodin, když jedeme na hory do Rakouska. Nevadí mi to.
Za pár let si bude řidičák dělat i váš syn, kterému je momentálně patnáct. Budete matka, co mu hned půjčí auto, nebo se budete bát a stresovat?
Jsem typ maminky, co se o svoje děti bojí a vždycky se o ně budu bát. Na druhou stranu se nic nemá přehánět. Uvidím, jak to synovi půjde, až si sedne do auta a vezme volant do ruky. Bude záležet i na tom, jak se vedle něj budu cítit. Ale obecně si myslím, že v těch klucích to řízení prostě je, když vidím, jak hraje různé hry na počítači. I to jsou zkušenosti, které se mu budou hodit.
Patříte k ženám, které se za volantem i nalíčí?
Když stojím v koloně, tak si někdy doladím rtěnku nebo se přepudruju, ale do auta většinou sedám už nalíčená. Ráno radši vstanu o půl hodiny dřív, abych se v klidu namalovala, vypila si kávu a začala den příjemně a pomalu. Nemám ráda stres.
Nemáte ráda stres…To asi není moc slučitelné s živým vysíláním Televizních novin. Nebo to pro vás už po těch letech stres není?
Živé vysílání je vždycky stresující, protože nikdy nevíte, co se stane a musíte být neustále ve střehu. Jak se říká, když se něco nepovede, pro diváka je to vteřina, ale pro nás ve studiu celá věčnost. Ale není stres jako stres a ten ze živého vysílání je takovým jiným typem stresu, na který jsem po letech už zvyklá. Je to jiné, než když jsem začínala a bála jsem se, že před kamerou nebudu schopná říct ani slovo.
Když se vrátím k tomu líčení za volantem. Má vůbec člověk šanci vás někde potkat neupravenou, nenalíčenou?
Jsou dvě místa, kde se nelíčím. Samozřejmě doma, když jsem s rodinou a užívám si, že si pleť může odpočinout a potom na dovolené u moře. Přijde mi, že když se člověk opálí, tak je pleť krásná sama o sobě a není potřeba ji líčit. Jen když někam vyrážíme večer, tak nanesu třeba trochu zdravíčka, lesku a nalíčím si řasy. Jinak jsem zvyklá se o sebe starat, už moje babička chodila krásně upravená a moje maminka zrovna tak.
Svěřujete se před vysíláním do rukou maskérek, nebo už přicházíte nalíčená z domova a ony to na místě jenom doladí?
Už jsem v televizi dlouho a mám to tak nacvičené, že už opravdu přicházím nalíčená a v maskérně mě třeba jen zapudrují, abych se neleskla. Šetří to čas a také ráda používám svůj make-up, svoje oblíbené barvy stínů, tvářenky apod. Už to mám opravdu v ruce a třeba velký večerní make-up jsem schopná stihnout za patnáct minut.
Takže kdybyste nebyla moderátorkou Televizních novin, byla byste vizážistkou?
Kdo ví. Moje maminka vede ochotnické divadlo a já jsem měla tu možnost jí vypomoct několikrát právě v maskérně a líčila jsem ji i česala herečky. Moc mě to bavilo.
Lucie Borhyová s maminkou Alenou
Foto: Profimedia
Vypadáte už řadu let stejně a vaší mamince to také sluší. Jaké je vaše rodinné tajemství? Všichni ho chceme slyšet.
Moc děkuju, ale asi vás zklamu. Nemám vyloženě nějaké tipy a triky pro krásu. Podle mě hraje roli i určitá vnitřní pohoda a nastavení mysli. To, co máme uvnitř, zkrátka vyzařujeme i navenek. A jediné, na čem si dávám opravdu záležet, je důkladné odlíčení před spaním. Roli samozřejmě hraje i zdravý jídelníček a dostatek pohybu, ale zase pozor na extrémy. Nemám problém si dát svíčkovou a kachnu a rozhodně netrávím denně hodiny ve fitku. Snažím se o zlatou střední cestu. Také je důležité, jak se kdo cítí. Někdo umí skvěle vynosit i kila navíc a nemusí je za každou cenu hubnout. Jen mě mrzí, že se v poslední době vytrácí přirozenost a originalita. Mnohé slečny a ženy mají svůj ideál krásy, kterému se snaží přiblížit a potom chodí s přehnaně velkými rty, i přesto, že se to k nim třeba vůbec nehodí. Ale každý si se svým obličejem a tělem může naložit, jak chce, rozhodně nikoho neodsuzuju.
Jaký máte tedy názor na estetické úpravy?
Je určitě dobré, že tyto možnosti existují. Třeba pro lidi, kteří mají zdravotní problémy nebo jiný nějaký vážnější problém a mohou ho takto řešit je to skvělé. Na druhou stranu si myslím, že se nic nemá přehánět a když vidím, že se někdo třeba snaží pomocí plastik přiblížit nějakému svému idolu a nechá se úplně předělávat, tak tomu moc nerozumím. Já sama preferuju spíš přirozenější cestu.
Zdroj: autorský rozhovor s Lucií Borhyovou
Nový komentář