Rozhovor s Míšou Maurerovou: „První porod byl euforický a hezký, teď se nechám překvapit“

Letos si k Vánocům nadělíte ten nejkrásnější dáreček – miminko. Víte už, jestli to bude chlapeček, nebo holčička?
No, to bude dáreček na celý život. Nepůjde reklamovat, vyměnit ani vrátit. (smích) Díky vyšetření, které jsem musela absolvovat, víme, co to bude. Ale úplně to nevytrubujeme, protože chceme, aby to pro ostatní bylo překvapení. A tím, že nakupuji vše unisex, nejsem růžová ani modrá maminka, tak to není poznat.

Začátek těhotenství pro vás nebyl úplně jednoduchý, jak jste přiznala na sociálních sítích.
To bylo trochu peklo. Měla jsem to u dvojčat i teď. Tři, čtyři měsíce jsem prozvracela. Je to něco jako když máte permanentně těžkou kocovinu nebo střevní chřipku. O tom nemůžete říct, že by šlo o nejkrásnější období v životě ženy. A protože jsem takový hubeňour, a nemám z čeho brát, tak mě musí kontrolovat doktoři. Paní doktorka Věra Pavlů, která se o mě v Hořovicích stará, a která mi porodila i dvojčátka, mi občas musí dát něco cucnout do žíly, když vidí, že je úplně nejhůř, a potřebuji vzpružit, aby nebyl průšvih.
Jak se cítíte teď?
Teď už je to paráda, i když se to tedy bojím říkat nahlas, abych něco nezakřikla. Samozřejmě funím, když vyjdu dvě patra, potřebuji si brát dvoudenní volno, a podobně. Ale cítím se dobře a mám strašnou chuť k jídlu. Hodně jsem také zvolnila v práci, tak si to docela užívám. Ale protože nejsem nezkušená rodička, vím, že je to takové to ticho před bouří, která brzy nastane. Trochu vím, do čeho jdu.

Takže obě dvě vaše těhotenství jsou v tomhle směru stejná. Přece jen, liší se v něčem?
Desetiletý posun v tom udělal jen to, že těhotenství s jedním dítětem mi teď dává zabrat jako předtím to s dvojčaty. Věkový rozdíl je znát. S tímhle vědomím, kdybych teď byla dvacetiletá holka, a měla nějakého fajn partnera, tak bych nečekala. Myslím, že všeobecný trend, kdy ženský mateřství odsouvají, není dobrý. Tedy pokud je důvodem jen práce a užívání si.  Se zkušenostmi ženské, která to zažila, bych jim proto doporučila s tím raději neotálet. Je lepší být máma plná síly a zdraví. Ale většinou tu zkušenost uděláte až pozdě. Neříkám, že bych teď nebyla v kondici, ale každý rok je hodně znát.

Kondici určitě mít musíte, ví se o vás, že milujete akrobatickou jógu. Cvičíte i v těhotenství?
Cvičím teď takzvanou ťógu, jak říká můj přítel. Těhotenskou jógu. Snažím se procvičovat už jen proto, že záda trpí. Najednou se těžiště přesune někam úplně jinam, povolí vazy, kyčle a tělo se jinak rozloží. Jsem toho názoru, že těhotné maminky by měly minimálně chodit na dlouhé procházky, pokud nemají zákaz od doktora. Být na vzduchu, přirozeně se hýbat a pak mít kompenzační cvičení pod kontrolou odborníka. To všechno zúročí i po porodu.

Jste s blížícím se porodem nervózní, nebo máte tu šťastnou povahu, že to neřešíte?
Jak kdy, ono se to střídá. Hormony jsou úžasné. Jednou vás přepadnou a propadáte totální beznaději. Pláčete i kvůli uschlému lístku kytky, kterou jste nezalila. Pak si zase připadáte euforicky, jak je všechno úžasný. Nervózní ale jsem. Já se takzvaně „bojotěším“. Bojím se i těším zároveň. Vím, že když to šlo dovnitř, musí to jít i ven. A navíc už jsem to jednou zažila.

Jaký byl váš první porod?
Dvojčata jsem rodila přirozeně a bylo to euforický a hezký. Vůbec ne tak strašný, jak jsem si to představovala. Teď se nechám překvapit, jak to všechno bude probíhat. Pomalu se na to připravuji.

Jaká jste vlastně nastávající maminka? Hledáte všemožné informace k porodu?
Určitě ano, ale už nejsem ta, která projíždí všechny servery, diskuzní fóra a tak, protože spousta věcí vás vyděsí. A pak si je zbytečně necháváte usazené někde v hlavě. Spíš jsem teď taková fatalistka, která to nechává osudu. Samozřejmě dělám to nejlepší, abych byla já i miminko v nejlepší kondici, ale už na ničem zbytečně nelpím. Čím dál víc chápu, jak moc je to přirozená součást života. Spoustu věcí nedokážete ovlivnit.

Takže nemáte ani porodní plán a necháváte to čistě na lékařích?
Já to nechávám čistě na miminku a na okolnostech. Znám spoustu historek o porodech od ženských, co už mají děti. Vy si něco naplánujete, ale ten nahoře, ať mu každý říká, jak chce, pak řekne, počkej, jestli si myslíš, že víš, jak to bude, tak ti ukážu. Nechávám to tedy plynout. A věci se udějou tak, jak se mají udát. Já jen udělám vše pro to, aby se v danou chvíli udály dobře a příjemně pro miminko i pro mě.

Bude s vámi u porodu přítel?
My tuhle věc diskutovali a já na tom úplně netrvám. Nechávám rozhodnutí na něm. Já už si to vyzkoušela, protože tatínek mých dětí se mnou u porodu byl. A přiznám se, že si moc dobře pamatuji, že ve fázi porodu je to opravdu záležitost pouze maminky, dítěte a Vesmíru. Všichni ostatní jsou vám tak nějak jedno. Neříkám před. To je dobré mít s sebou blízkou osobu, které důvěřujete. Uklidní vás, udělá domácí prostředí. Ale to, jestli dítě uvidí tři vteřiny poté, co vyjde z bříška, nebo za deset minut, opravdu neovlivní, zda bude muž dobrý táta.

Máte už pro miminko vše nachystané?
Jsem ten člověk, který třeba i vánoční dárky má všechny nakoupené už v listopadu. Proto jsem na miminko připravená už teď, kdyby, nedej Bože, nastala nějaká situace, kterou si nepřeju, tak aby s přípravami neměli starosti moji nejbližší.

Jméno miminka mi neprozradíte, to je jasné. Ale máte ho vůbec vybrané?
Já mám představu o jméně už od dětství, a to v obou variantách. Takže já jsem připravená. Partner s tím ale není ještě úplně ztotožněný. Tak uvidíme. (smích) Můžu jen říct, že nejsem příznivkyní exotiky, a razím heslo, že v jednoduchosti je síla. Tak se nechte překvapit.

Jak se těší na sourozence vaše dvojčátka?
Kupodivu velmi. Syn to dává najevo snad ještě víc než dcera, to mě překvapilo. Ale oni by si miminko nejraději hned po narození přestěhovali do pokojíčku. (smích) Těší se, že budou mít dalšího životního parťáka. A já na to, že budeme pěkná smečka. Jsou už starší, takže v nich budu mít i pomocníky, co třeba přinesou plínu, pohoupou. Ale na druhou stranu - kombinace puberta a kojenec bude taky zajímavá.

Nikdy jste se netajila tím, že byla dvojčátka počata při umělém oplodnění. Podstoupila jste ho i tentokrát?
Tentokrát to šlo přirozeně a velmi rychle. Až tak, že nás to překvapilo. My se tak nějak rozhodli, že spolu chceme dítě. Ale doktor mi řekl, ať počítám s tím, že to nebude rychlá záležitost. Tak jsem ho měsíc na to překvapila. Asi to tak mělo být.

To je tedy rychlost! Jak dlouho jste se snažila otěhotnět poprvé?
Skoro pěl let, z toho tři roky intenzivně. Znám ale spoustu příběhů z mého okolí, kde to měli podobně.

Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že to je hlavně o psychice. Ta hraje hlavní roli, pokud tedy není nějaká zdravotní překážka. I to, že jsem změnila životní styl. A někdy je to dáno i chemií partnerů. Těch důvodů může být spousta. Nejsem sice žádná „ezo“ matka, ale myslím si, že si nás děti nějakým způsobem vybírají. Třeba můj syn mi tvrdil, že ke mně sklouzl tobogánem do bříška.

Tak třeba si vás časem vybere ještě další potomek…
Jsem daleka tomu říkat nikdy, ale myslím si, že v tomhle případě už další dítě nebude. Přece jen ženy mají nějaký reprodukční cyklus. Myslím si, že tři děti je docela slušný počet. A navíc u mě těhotenství neprobíhají úplně příjemně. Nemá cenu tlačit něco na sílu. Pokud žena vyloženě není reprodukční typ, pro kterou je mateřství sto procent jejího zájmu a cíle, tak je to někdy i rouhání, chtít další a další dítě. Já jsem šťastná, že mám dvě zdravé děti, a budu šťastná, když budou tři. Ale dál už osud nechci pokoušet.

Co pro vás znamená být dobrou mámou?
Je to moje celoživotní snaha a zpětnou vazbou jsou pro mě spokojené děti. Každý si pod tím představí něco jiného. Někdo materiální zabezpečení, jiný třeba společně strávený čas. Já si to představuji jako spokojené soužití, kdy vidím, že se smějí, jsou spokojené a mají k vám důvěru. Možná to zní pateticky, ale nevím, jak jinak to pojmenovat.

Co je nejdůležitější při výchově dětí?
Důslednost. To platí úplně ve všem. Byť my mámy dost často vyměkneme.

Budete mít tři děti – nebude to už chtít chůvu?
Role chůvy je v této společnosti hrozně dehonestovaná tím, že jde o odkládání dětí. Ono to tak není. Žijeme ve společnosti, kdy babičky už nemají tolik volného času jako dřív, nejsou tak k dispozici. Přitom jejich funkce je strašně důležitá. Pomůže a navíc plní funkci dalšího vychovatele, který navíc i rozmazluje. Takže ano, pokud to nebudu zvládat, budu za každého důvěryhodného pomocníka, který by zapadl do naší rodiny, velmi ráda. Já už si vyzkoušela, co to je být hodně dlouho na mateřské. Pak je člověk tak vyhořelý, že už dětem ani nepřináší nějakou energii. Je dobré se loučit, aby se člověk mohl vracet a vítat. Neříkám, že teď budu jen pracovat, chci se věnovat dětem a trávit s nimi čas. Je to důležité. Ale na druhou stranu, občas si jít odpočinout nebo žít partnerským životem, to je taky potřeba. To jsou zkušenosti, které jsem nasbírala, a teď je můžu u dalšího dítěte zúročit. Ve všem musí být příjemný balanc.

Pracujete i teď, v těhotenství?
Spoustu věci jsem plynule dotočila a spoustu nových s těžkým srdcem odmítla. Ponechala jsem si jen to, co budu moci skloubit i s porodem, mateřskou a tak. Nechci se ale nechat zahltit prací a mít stres z toho, že nejsem s rodinou. Pak bych ochuzovala obě věci.

Sledují vás vaše dvojčátka v televizi, třeba v seriálech?
Oni mě sledují na Déčku, v seriálech ne. V tomhle jsem přísnější máma. Nechci, aby se dívali na večerní programy. Nejsou ve věku, kdy by to dokázaly pochopit a nějak zpracovat. Pokud to nejsou dokumenty o zvířátkách nebo pohádky, tak se od osmi na televizi nedívají. Ale chodí se mnou do práce na natáčení, nebo do divadla. Vnímají to jako samozřejmou součást života. A někdy i cítím, že jsou na mě pyšní, což mi samozřejmě dělá dobře. Ale nějak zbytečně to neprožívají.

Pozorujete na nich, že by se jim herectví taky líbilo?
Pozoruju, ale zatím to pro ně není tak moc atraktivní, že by už teď říkaly, že to chtějí dělat, což jsem ráda. Jak to tak bývá, většina herců a hereček nenavádí děti ve svých šlépějích. Pokud by si tedy herectví přece jen vybraly, bránit jim nebudu. Ale vzhledem k tomu, že mě občas doprovázejí, znají i úskalí této profese.

A ta jsou jaká?
Spousta lidí vidí jen to pozlátko. Nevidí, že když točíte film, celý den tam čekáte, a někdy na vás ani nedojde řada. Že je vám zima, máte hlad. Práce je nestálá. Buď točíte moc, takže mezi tím nestačíte ani žít a dýchat, nebo netočíte vůbec a propadáte skepsi a frustraci. Navíc je práce herce špatně měřitelná, je to otázka vkusu. Někdo vám řekne, že jste úžasný, jiný, že takového tragéda ještě nikdy neviděl. Člověk musí mít nějaké sebehodnocení, aby to vůbec mohl vykonávat. Je to zkrátka vrtkavé. Jednou jste strašně populární a během rodičovské jste zase postavena na startovací čáru. Má to tedy nejen spoustu pozitiv, ale také negativ, která nejsou vidět.

Zdroj fotografií: Profimedia a archiv M. Maurerové

Čtěte také:

• Rozhovor: „Všechny tři porody byly diametrálně odlišné, vede ten domácí,“ říká moderátorka Lejla Abbasová
• Rozhovor s herečkou Andreou Růžičkovou (Kerestešovou): „Život s dítětem mě uzemnil, naučil být tady a teď