Máme ji v podvědomí jako miss, která nejí maso a nenosí kožichy. No jo, to jí ale bylo devatenáct. A všechny malé holky nakonec vyrostou. V případě Heleny Houdové do vnitřní krásy.

 

 

Změnila jste se nějak vnitřně za těch posledních pět let, kdy jste se dostala do podvědomí veřejnosti nejprve jako miss a následně jako modelka? 

Určitě. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Je mi teď čtyřiadvacet, učím se objevovat v sobě víc a víc ženu a umět si s ní poradit. A zároveň neopustit dítě ve mně, ten základ, to odkud jsem a s čím jsem sem přišla. Konečně dospívám. A pak je tu faktor zvláštního života díky práci, kterou dělám. Hodně cestuju, a to vás taky určitým způsobem mění.

 

 

V čem konkrétně?

Denně se potkávám s lidmi, kteří mě učí, kteří mi předávají své zkušenosti, myšlenky. A protože  jsou to lidé odevšad a s různými příběhy, mají také odlišné pohledy na svět. To mě naučilo moc, jen jsem musela vidět a poslouchat.

 

Jako modelka pracujete hlavně v zahraničí, u nás se angažujete především v nadaci Slunečnice…

Když jsem mimo republiku, pracuji naplno, snažím se být profesionál, prostě dělat svou práci dobře. Modeling mi přináší uspokojení ega a exhibicionistických sklonů. Když jsem ale doma, věnuju se čistě Slunečnici. Ta má smysl, je teď náplní mého života.

 

Jak vás napadlo ji založit?

Od šestnácti se pohybuju v sociální oblasti. Učila jsem se znakovou řeč, navštěvovala dětské domovy, studovala antropologii. Slunečnice se pak stala logicky dalším krokem.

 

S čím se třeba nejvíce potýkáte?

Nejvíce potkáváme děti, které mají komplexy a pocity viny.

 

Pocity viny? Za co mohou cítit děti provinění?

Třeba za to, v jaké situaci se ocitly, ať už s těleseným handicapem nebo se sociálním, jako je dětský domov. Nemají proto vůči sobě žádný respekt, nemají rády sebe ani své okolí. Proto jsem Slunečnici postavila na pomoci najít jim tento ztracený respekt.

 

Jak ho mohou najít?

Když budou něco umět, v něčem vynikat. Budou moci světu ukázat, že i ony jsou potřebné.

 

Nediví se třeba děti, že  nejíte maso? Jak jim své vegetariánství zdůvodňujete?

Úplně stejně jako dospělým. Jsem člověk a mám právo si vybrat. A já si vybrala nebýt součástí něčeho, s čím nesouhlasím, což je chování člověka ke zvířeti.

 

Ještě stále jezdíte jako oddílová vedoucí na dětské tábory? Pokolikáté už?

Letos to bude počtvrté. Pokaždé se moc těším.

 

Máte nějaké stálé místo?

Dva roky nás hostila Železná u Rozvadova, od minulého roku však hledáme místo nové. V rámci poslání Slunečnice - vzdělávání, bych ráda získala pro děti prostor, který by fungoval celoročně.

 

Co jim takový tábor vyjma zábavy dá?

Mohli jsme dětem (kromě projektu, které již podporujeme) nabídnout víkendové pobyty třeba s angličtinou nebo kytarou, workshopy, rekvalifikace, ale i delší pobyty zaměřené na rozvoj osobnosti.

 

Říká se o Vás, že jste magnet na problémy.

Opravdu? Aha, asi myslíte mou přítomnost v okolí tragédií. Není to tak hrozné.

 

Pár strašidelných historek jsem slyšela…

Jen jsem měla objednanou letenku do New Yorku den po tragickém 11. září. Nakonec jsem samozřejmě neletěla. Taky jsem byla ve Španělsku, když byly útoky na madridské metro a ochromilo to celou zemi. No a třeba když jsem fotila v pražském salonu Richter, tak se přímo před mými zraky rozjela na frekventovanou cestu zaparkovaná dodávka. Naštěstí ji zabrzdil svým autem přijíždějící fotograf. O přepadení v Plzni, po kterém jsem si chvíli poležela v nemocnici, nemluvě. Taky jsem…

 

…dost, dost, zadržte! Jste prostě taková Kalamity Jane.

Ale prožívám i příjemnější chvilky.

 

Ta poslední asi tak příjemná nebyla. Nelze totiž nezmínit, že jste se s partnerem rozešli. Vím, že o tom nechcete mluvit. Jen by mě zajímalo, nakolik zafungovala ona pověstná sedmiletá krize?

O sedmileté krizi jsem slyšela, ale ve svém vztahu jsem ji nijak nevnímala. Začala jsem v posledních měsících hodně cestovat, téměř vůbec jsem nebyla doma. Myslím, že by tohle nevydržel skoro žádný vztah ani po roce, ani po sedmi.

         
Reklama