Rozhovor s herečkou Andreou Růžičkovou (Kerestešovou): „Život s dítětem mě uzemnil, naučil být tady a teď“

Váš syn oslavil první rok – byla velká oslava?
Oslava byla v rodinném kruhu, ale i tak nás bylo kolem dvaceti. Byli jsme na dvorku a slavili tak po domácku. Grilovali jsme, byli na dekách, děti si hrály na pískovišti… Nic organizovaného to nebylo.

A pekla jste dort?
Já na dorty teda moc nejsem, nikdy jsem žádný neupekla. A pro dvacet lidí bych to ani nezvládla. Upekla mi ho kamarádka, které se tomu věnuje profesionálně. Byl krásnej a chutnej. 

Když byste to měla za ten rok mateřství zhodnotit – je Tobiášek dítě takzvaně „za odměnu“, nebo vám někdy dává pořádně zabrat?
Tobiáš je dar. Vnímáme to tak od začátku. Nebudu vykládat, jaký je to andílek, protože někdy máme namále i my. Každé dítě dokáže chvílema svoje rodiče vytočit na maximum. A ani my nejsme výjimkou. Ale myslím, že to není potížista. Spíš si rád prosazuje své. 

Je něco, co vás na mateřství tak nějak nemile zaskočilo?
Přineslo mi to spíš pozitiva. Překvapilo mě, jak je to naplňující a motivující. Nikdy v životě jsem nebyla tam motivovaná k životu jako teď. Život s dítětem mě hodně uzemnil, naučil být tady a teď, prohloubil empatii. To, že už jsem se víc než rok nevyspala, je věc druhá. Zároveň mi to ukázalo, jak dokonalé je tělo matky. Je prostě neuvěřitelné, co vydrží. 

Zdroj fotografií: Profimedia

Studovala jste pedagogickou školu, dá se říct, že jste tím víc připravena i na výchovu vlastních dětí? Nebo je to jen teorie, která se od praxe značně liší?
Za pedagogické vzdělání jsem moc ráda. Myslím, že jsem obohacena o základní vědomosti o vývoji dítěte. Ale nikdo nás samozřejmě neučil vychovávat. Při pohledu na cizí dítě jsme všichni moudří, všichni přesně víme, jak bychom ho „převychovali“. Ale u toho vlastního jaksi tápeme. Myslím, že to mají všichni podobně. Ta láska je tak velká, že se někdy těžko hledá disciplína a řád.

A vy jste přísná maminka?
Patřím k rodičům, kteří svoje dítě vychovávat chtějí. Moc se nepřikláním k takzvané „volné výchově“. Myslím, že je důležité dát dítěti mantinely. Dát mu najevo, co je v naší společnosti přijatelné, a co ne. Jakási přirozená slušnost a podřízenost dítěte je žádoucí. Myslím tím ve smyslu, že dospělý je vzor, který následuje. 

A jaký jste typ maminky ve smyslu získávání informací? Dáte na rady kamarádek, studujete knihy, nebo se řídíte hlavně vlastní intuicí?
Ze všeho trochu. Ráda se bavím s kamarádkami, někdy si něco přečtu, ale upřímně, je toho čím dál míň. Ve výsledku vždy vyhrává moje intuice. Ta je totiž nejrychlejší a nejimpulzivnější. Intuicí konáte dřív, než si věci dokážete promyslet. Někdy je to dobře, někdy možná špatně. Ale neexistuje jeden klíč ke správné výchově. Každý z nás to dělá nejlíp, jak umí. 

S manželem jste oba umělci – už se vaše geny začínají nějak projevovat i na Tobiáškovi?
Vzhledem k tomu, že máme doma několik hudebních nástrojů, tak je rád poslouchá, rád hraje a bouchá do nich sám. Ale jestli je to projev talentu, nebo jen dětské zvědavosti, na to je ještě brzo. Asi bychom byli rádi, kdyby se věnoval nějakému uměleckému záměru, ale zároveň mu nikdy nebudeme bránit ani v oblastech, které jsou nám cizí. Třeba nás taky něčím novým obohatí.

Vy sama jste se na jaře vrátila k herectví. Kolik hodin týdně pracujete?
Je to různé, každý týden jiné. Někdy mám pracovní celý den, což znamená zhruba deset hodin, ale převážně jen půl dne. To znamená, že třeba ráno v sedm odejdu, a ve dvanáct jsem zpátky. Jsem moc ráda, že pracuju, asi bych nedokázala být jen doma. Jsem ráda, když jsem aktivní. A když je spokojená máma, tak celá rodina. S manželem se v pracovních aktivitách a hlídání střídáme a chvil, kdy jsme celá rodina pohromadě, si velmi vážíme a užíváme si je. 

Jak jste návrat k práci prožívala? Bylo to náročné, nebo vám ani nepřišlo, že jste byla tolik měsíců mimo plac?
Bylo to moc příjemné. Člověk vlastně zjistí, že za ten rok se vlastně vůbec nic nezměnilo, a že o nic nepřišel. Asi na začátku bylo náročnější zapojit znovu mozek, učit se texty, pamatovat si to, tvářit se normálně (smích) a neříkat papa, když odcházíte. 

A co odloučení od syna? Kolikrát jste první den telefonovala domů, jestli je vše v pořádku?
Píšeme a voláme si tak nějak přiměřeně. Mikoláš jako otec fungoval od prvního dne úplně plnohodnotně, takže jsem nešílela strachy. Zvládají to spolu skvěle. Já se můžu plně soustředit na práci. Odloučení jsem od začátku nastavila bez nějakých dramatických loučení, dodnes se tvářím, že jdu jen do krámu koupit rohlíky. (smích)

Takže i syn v tom případě odloučení zvládá. 
Tobiáš mi v okamžiku, kdy se obouvám a dávám si baťůžek, začne mávat papa. Ví, že se vrátím. Žádné hysterické scény se u nás nekonají. Dítě prožívá to, co jeho rodiče. Takže pokud matka nebude z toho, že jde pryč, vyschízovaná a vystresovaná, i dítě to bude brát přirozeně. Teda taková je moje zkušenost. 
foto zdroj: Buri Made 

Kromě herectví také ráda a dobře fotíte. Stíháte to ještě? Nebo je vám teď modelem výhradně vaše rodina?
Teď na to skutečně není čas. Občas někoho vyfotím, když mě někdo ze známých poprosí, ale je to spíš výjimečné. Fotím hlavně moje dítě a děti svých kamarádů. Věřím, že přijde čas, kdy si to budu zase užívat.

Tak schválně, kolik fotografií už má Tobiášek v rodinném albu?
To mi ani neříkejte. Dala jsem si závazek, že se začnu krotit. Tobiáš má tři alba. První je průběh těhotenství, pak jeho první dva měsíce a pak od 3 do 12 měsíců. A to tam ještě nejsou narozeniny. (smích) Do toho jsou naše zdi plné fotek... takže je to tady jak v rodinné galerii. 

V Africe jste fotila sirotky v rámci projektu „Bez mámy“. Prožíváte jejich osudy intenzivněji od té doby, co jste matkou?
Ano, od té doby, co jsem matkou, prožívám každý příběh jinak, mnohem intenzivněji. Empatie nabrala jiný rozměr. Utrpení ostatních rodin mi trhá srdce. 

Kde je výstava těchto fotografií aktuálně k vidění?
Výstava teď byla v Bílině a stěhuje se do Teplic. Jsem ráda, že pořád žije, a je o ni zájem. Informace o sirotčinci se tak šíří pořád dál. Tak je šance na podporu dětí v Mahangu mnohem vyšší. 

Zdroj fotografií: Profimedia

Milujete cestování. Chytáte se v blízké době někam a vezmete syna s sebou?
Jezdíme na Slovensko, byli jsme v Řecku. Zatím je cestování v pohodě. Všichni si to užíváme a dokážeme fungovat.

Jak to máte s názorem na cestování s malými dětmi do exotických krajin?
Exotiku budeme, myslím, přidávat rozumně a postupně, podle vnitřního pocitu. Každá rodina to má nějak. Každá rodina ví, co zvládá, a co ne. Takže nemám na to názor a nejsem oprávněna nikoho soudit, jestli to je dobře, nebo ne. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Jen by bylo dobré, aby to bylo v takové míře, aby tím neobtěžoval ostatní. 

Stíháte při tom všem relaxovat, najít si čas sama pro sebe?
Ano, je to důležité. Pokud chci být v pohodě, potřebuji si dopřát čas na regeneraci. Ráda si zajdu do Eco kadeřnictví Rolland, na kosmetiku, na masáž… Užívám si péče a samoty. Rozmazluju se přírodní kosmetikou, neustále něco nového objevuju a zkouším. Nedám dopustit na Weledu, ke které se vlastně po všech experimentech vždy vracím. V poslední době jsem se vrátila i k relaxačnímu běhu, kde není účelem nějaký převratný výkon, ale spíš vyčištění hlavy.

Čtěte také:

• Rozhovor: „Všechny tři porody byly diametrálně odlišné, vede ten domácí,“ říká moderátorka Lejla Abbasová
• Dominika Mesarošová: „Nejsem ta moderní žena, která si raději zvolí rychlý císařský řez!"