Ráda se setkávám s nadanými ženami a fotky Alžběty mám moc ráda. Jsou plné krásného světla, snění, ale i té přirozené opravdovosti a často i kruté reality. Bavilo mne povídat si s Bětkou o tom, co dělá, co je za jejími fotkami, co má v plánu a jak je fotka jejím životem.

Alžběta Jungrová (1978) začala fotografovat na základní škole a vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. Poté pracovala pro deník MF Dnes a pro redakce Hospodářských a Lidových novin. V letech 2000 až 2002 žila v USA a v Londýně.
Za základ své tvorby považuje žánry dokumentu a reportáže, neboť ji zajímají životy a osudy současníků. Za svými náměty cestovala do nejrůznějších koutů světa a často fotografovala v mezních situacích. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem na světově nejrozsáhlejším vrakovišti tankerů v bangladéšském Chittagongu, fotila ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, narkomany na afghánsko-pákistánské hranici nebo trávila dny s indiány kmene Nukak v kolumbijské džungli. Za reportáž o drogách na afghánsko-pákistánských hranicích obdržela čestné uznání Czech Press Photo, za sérii snímků o dětech pracujících v cihelně v pákistánském Péšáváru a za fotografie z barmského uprchlického tábora v Bangladéši obdržela cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

V současnosti působí ve svobodném povolání, zastupuje ji jedna z nejprestižnějších agentur v oboru komerční fotografie 4D Photo. Pracuje na několika dokumentárních projektech a vytváří na zakázku reportážní a dokumentární fotografie, reklamy, fashion story, portréty a je jednou ze zakládajících členů skupiny 400ASA.

Zdroj: http://www.alzbetajungrova.com/about


S Alžbětou se znám osobně, takže jsme si při povídání tykaly a popíjely drinky.

Jak dlouho ti trvá, když se dostaneš do místa, které chceš fotit, než vytáhneš foťák? Jak se dostaneš k lidem, kteří tě zajímají?

Pro mne je ten začátek vždycky těžký, nejsem ten typ fotografa, který umí vyskočit ze křoví a hned fotit. Já si musím k lidem, které fotím, vybudovat nejprve nějaký vztah, samozřejmě v rámci možností. Takže, když na takové místo přijedu, tak se tam první dva tři dny sžívám s okolím, seznamuju se, potřebuju, aby si „to sedlo“, aby si na mne trochu zvykli bez focení. Aby mne nebrali jako atrakci a aspoň nějakým způsobem mne brali a postupně se vrátili k tomu normálu. Taky se musím já srovnat se situací, kde se ocitnu, někdy jsou okolnosti dost napjaté, drsné, smutné. Stalo se mi, že jsem první dny probrečela. Na takovém místě, kdy se jedná o velkou reportáž, většinou jsem 7 až 10 dní, abych něco nafotila. Potřebuji mít na práci čas.

Byla nějaká chvíle, kdy jsi měla bezprostředně strach o život?

Bylo pár situací a vždycky to bylo spojené se střelbou. Bylo to v pásmu Gazy, kdy jsme se dostali do nějaké přestřelky mezi Izraelcemi a Palestinci. Jsou to vypjaté a krizové situace a v těch lidé fungují automaticky. Jako na autopilota. Někdo se schová a leží bez hnutí, jiný to nebezpečí nevnímá a dělá si co potřebuje. Já funguji tak, že z 50 % dokážu ještě fotit i když se mi klepou ruce a z 50 % si dokážu hlídat věci kolem. Ne každý reaguje stejně, každý to má jinak. Pak teprve přijde ta vlna adrenalinu, když se dostanu z krizové situace, když jsem z toho nebezpečí pryč. Klepou se mi nohy a ruce, pustím emoce, ale vím, že už jsem v pořádku.

Co na to rodiče, když se vydáváš na takové cesty?

Máma mne vždycky při těchto cestách vozila na letiště a pak pro mne jezdila. Mě mrzí, do jaké jsem je často dostala situace, ale i když věděli, do jakého jedu rizika, nikdy mi neřekli, abych nejezdila a nedělala to. Vědí, že tu práci mám ráda, miluju to a focení je pro mne vším. Já jsem za to mé mámě psala deníky, každý den dopoledne a večer, kde jsem, co se děje, kam se chystám, aby měla dobrý pocit, že ví, co se mnou děje a kde jsem.

Ty deníky jsou někde dostupné?

Máma je má v počítači.

To by možná stálo za knížku.

To teď zvažujeme, že bych udělala takový průřez 100 fotek a 100 stránek z toho deníku. Je to hodně osobní, jak jsem to psala mámě, ale myslím, že i to dává smysl, protože ti lidé najednou pochopí, nejen to, co je na té fotce, ale co je zatím, aby ta fotka vznikla, čím si člověk projde.


Teď si fotila Jakuba Štáfka, Libora Boučka, Jitku Schneiderovou, další osobnosti, celkem 9 fotek, portréty pro sérii s názvem My Pure Moments. Fotky byly k vidění na výstavě v Karlových Varech. Ty fotky zachycují okamžik, portrét osobnosti, je v nich tvůj rukopis?

Já se snažím všechny mé fotky stavět na nějaké náladě a na světle. Ať je to dokument, reportáž, móda, portrét, je to pro mne specifické a prolíná se to v mých fotkách a je poznat, že jsou moje.  

Čím to je, že dokážeš ty lidi, které portrétuješ vystihnout tak přirozeně? Jak to z nich dostaneš? Ty fotky jsou opravdu nádherné.

Největším kouzlem si myslím je, že chci, aby byli přirození, nenutím je do žádných póz, nestavím je někam strojeně. Myslím, že když ty lidi nechám normálně „dýchat“, tak se to projeví. Navíc když je umím nasvítit a pohrát si se světlem, tak jsou to oni.


Jak se ti s nimi fotilo?

Bylo to skvělé. Skoro se všemi jsem se znala, takže to naše setkání nebylo úplně neznámé. Oni věděli, do čeho jdou se mnou a já jsem věděla, jací jsou. Jedinou, koho jsem neznala, byla Veronika Arichteva. A ta byla taky skvělá.

Bavíme se spolu v Karlových Varech po skončení talk show Libora Boučka, kde jsi byla hostem, v IQOS Lounge. Libora jsi také fotila v rámci série My Pure Moments. Co ty a Iqos? Jsi kuřačka..

Já to zvažuji, už jsem to vyzkoušela.


Kde ještě můžeme vidět nějaké tvé fotky?

Teď probíhá výstava ve Veletržním paláci, v Národní galerii, tady máme společnou výstavu se skupinou 400ASA, kterou jsme založili před dvěma roky, jedná se o čistý dokument.

Více o výstavě najdete zde.

A kam teď pojedeš? Co budeš fotit?

Já bych teď ráda jela na dovolenou, dlouho jsem na žádné nebyla. Ráda bych si odpočinula. Do konce roku plánuji dvě knížky, editování a výběry fotek je velmi náročné. Jedna bude ten deník a druhá fotky z věznice.


Lákají tě pořád místa na světě, která bys chtěla fotit?

Já teď nikam nejezdím, fotím dlouhodobé dokumenty tady v Čechách. U toho dokumentu musíš pochopit mentalitu lidí, které fotíš, rozumět jim, což je pro mne tady doma jednodušší. Teď jsem dělala 6 týdnů dokument ze ženské věznice ze Světlé nad Sázavou, tato práce bude pokračovat, chci zachytit i to, co se stane s těmi ženami až vyjdou na svobodu, jedná se o takový časosběr, takže se dokážu zabavit i tady.


Díky moc za milý rozhovor.

Alžbětu můžete sledovat na sociálních sítích a na jich oficiálních stránkách:

Naše články:

Reklama