Rozhovor: „Resuscitace malých dětí po telefonu je hrozná," líčí operátorka tísňové linky

Každý den slyší na vlastní uši zoufalství, strach a bolest, nesmí se ale nechat rozhodit. Je to totiž její práce, Lada Nademlejnská (29 let) je ta, co může svým hlasem zachránit i lidský život. Práce operátorky tísňové linky Záchranné služby hl. m. Prahy není jednoduchá.

Proč jste se stala zrovna operátorkou tísňové linky? Přeci jen práce zdravotní sestry nebo lékařky jsou více atraktivní...
Chtěla jsem být záchranářkou, ale možnost jezdit v sanitce, v době, kdy jsem nastupovala, nebyla. V té době totiž ženy nejezdily. Teď už ta šance je, ale když člověk ze strany operátora vidí, co s čím vším se záchranáři potýkají, změní názor. Už není tak nadšený, jako když byl ze školy venku. Práce záchranáře je opravdu velmi psychicky i fyzicky náročná. Není to žádný med.

Ale i operátor je přeci každodenně vystavován velké psychické zátěži?
To sice ano, ale přeci jen nejsme bezprostředně v kontaktu s pacienty a dalšími lidmi na ulici, vyhýbají se nám tak případy, kdy třeba na zasahující záchranáře někdo fyzicky zaútočí, k čemuž bohužel může dojít.

Vzpomínáš si na svůj vůbec první hovor?
Samozřejmě. Byl první a hned zásadní, hodně mě poznamenal. Prvně, bez jakéhokoliv dohledu, jsem přijala hovor, kde byla potřeba resuscitace. Skočila jsem tedy do toho po hlavě.

Měla jsi v tu chvíli strach, že děláš něco špatně?
Nebála jsem se. My totiž máme v počítačích různé taháky, které nám pomáhají. Navíc jsme skvělý kolektiv, takže i kolegyně jsou po ruce. Je ale pravdou, že každý hovor je jiný, nikdy nevíte, co očekávat, jestli například volající bude spolupracovat. Ne vždy je to jednoduché. Občas se člověk musí podívat, co a jak. Já osobně už resuscitaci umím, ale na to, jak vést porod se do manuálu podívám.

Takže už si po telefonu „rodila“?
Už asi pětkrát.

Máš v paměti nějaký hovor, kdy sis říkala, jestli jsi náhodou nechybovala?
Každý máme pochybnosti. Zvláště u našeho povolání, zde není navíc na chyby prostor. U nás je výhoda, že máme zpětnou vazbu, můžeme si pak ověřit, jak daný případ dopadl.

Byl pacient, kdy sis zjišťovala, jak na tom je?
Už několikrát jsem pátrala, jak někteří dopadli. Byli to většinou lidé po těžkých nehodách nebo resuscitacích. Často ale máme i zpětnou vazbu, kdy pacienti, nebo jejich rodiny, se nám ozývají a děkují nám.

Jaký hovor tě nejvíce chytl u srdce?
Resuscitace maličkého dítěte. Bohužel, nedopadlo to dobře. Je to smutný, ale člověk se s tím musí poprat, vypustit to. Kdybychom si všechno brali moc osobně, tak se z toho zblázníme.

Denně slyšíš na vlastní uši utrpení a bolest, jaké to je pak, když zavíráš dveře od práce?
Zpočátku to bylo hodně těžké, ale člověk si zvykne. Já razím heslo, že co je v práci, si domů netahám a naopak.

Já jsem volala na tísňovou linku několikrát, jednou mi ale ujely nervy, což nebylo správné. Co ale ty, když jsi na druhé straně telefonu? Stalo se ti taky, že bys bouchla?
K vlastnostem profesionála patří udržet „nervy na uzdě“, i když někdy je to velmi těžké, to přiznávám. Ale občas je nutné být trochu důraznější, to ano. Na někoho to takhle funguje. U každého volajícího musíme postupovat individuálně, protože je velmi důležité, aby dotyčný spolupracoval, ale pokud se to nedaří, tak musíš zkusit vše. V první řadě totiž záleží na zdraví pacienta. Když pak máš osobu ve stresu, která není schopná poskytnout první pomoc, tak si musíš jít skutečně „za svým“ a postupovat velmi důrazně…

A neměla jsi kvůli tomu někdy problém? Že by třeba někdo zavolala a stěžoval si na tebe?
Ne. Vzpomínám si ale na paní, na kterou jsem musela být důrazná, protože ve tresu skutečně nebyla schopná rozumně komunikovat. Dotyčná mi pak ale znovu volala, omlouvala se a pochválila mě.