Rozhovor: O světě top manažerů, rodině i sportu s Markétou Šveda

Jak pracuje „lovec hlav“? Čím se liší od běžného personalisty?
Lovec hlav pracuje hlavně diskrétně, bez velkého „haló“, trpělivě a flexibilně. Musí mít dobře vyvinutý sluch, aby zaznamenal i to, co je řečeno mezi řádky, čich, aby správně „vyčmuchal“ toho správného kandidáta, a zrak, aby mu nic neuniklo.
Od běžného personalisty se lišíme hodně, máme vlastně společný jen kontakt s kandidátem a kontakt mezi sebou. Naše práce je hlavně „obchod“.

Jaký je svět top manažerů? Je to džungle, kde vyhrává silnější?
Svět top manažerů je rozdílný dle typu firmy, kterou top manažer vede sám nebo s jinými top manažery, a dle sektoru, ve kterém firma podniká. Jsou místa, kde jsou manažeři v klidu „zaparkovaní“, odpočívají po náročné kariéře a lidi kolem si přejí, aby už moc nerozhodovali. A pak jsou místa, kde top manažer stále maká, spí jen pár hodin denně, hodně sportuje, nebo naopak pije, aby se zbavil stresu, a opravdu bojuje v džungli plné konkurence, korporátního vedení a neposlušných podřízených.

Jaké jsou nejžádanější pozice na trhu? Všude se velebí IT profese, ale jistě nejsou jediné, o které je zájem.
IT je mediálně vyzdvihováno spíš z toho důvodu, že je na trhu IT specialistů, programátorů a vývojářů nedostatek, hodně pracují na volné noze a netouží po stálém zaměstnání. Jinak je však poptávka také po kvalitních obchodnících a účetních, nově jsou v kurzu digitální marketing, specialisté na sociální sítě a různé pozice do e-commerce. My hledáme kandidáty i do tradičních pozic, jako je třeba HR manažer, finanční manažer, šéf logistiky nebo výroby. Ačkoli to jsou tradiční pozice, profil vhodných kandidátů se mění s dobou, s používanými nástroji a hodně i s propojeností Česka se zahraničím.

Co přiměje špičkového manažera ke změně zaměstnání?
Nejčastěji výpověď. Ale může to být právě i telefonát od headhuntera, který mu nabídne zajímavou výzvu. V některých případech to bývá i ten smutnější důvod, a to je únava a vyčerpání.

Součástí české mentality bývá určitá opatrnost až skepse. To asi nejsou typické vlastnosti úspěšného top manažera, který by měl být hecíř, srdcař a strhávat lidi. Jsou Češi dobří lídři? Jak si stojí v porovnání třeba s Američany nebo Němci?
Český pracovní trh vyspěl a disponuje prima lídry, kteří kopou za svou značku a umí motivovat svěřený tým. I u jiných národností najdete cholerika nebo arogantního snoba. Spíš vidím rozdíl ve firemní kultuře jako takové - jiné zacházení s lidmi a vedení businessu má německá firma a jiné třeba korejská. Opatrnost a skepsi s sebou nemusí nést český manažer, ale naopak právě praktiky a zvyky zahraničního managementu, neporozumění si lokálního manažera s mezinárodní centrálou. Z vlastní praxe z práce s kandidáty vím, že nejnáročnější je sladit se s asijskou kulturou, s jejich – z našeho pohledu - předsudky, a extrémně systematickým až robotickým stylem práce.

Internet je plný rad typu „běžte za svým snem“, „dělejte to, co vás opravdu naplňuje“ a podobně. Často to říkají samozvaní konzultanti, ale můžeme to slyšet i od známých a úspěšných manažerů. Jak se k takovým doporučením staví zkušená headhunterka? Nemohou způsobit více škody než užitku? Co mám dělat, když je mi třeba čtyřicet, uvažuji o změně povolání a chci zkusit úplně nový obor?
Tyto rady jsou opravdu vzletné, ale uskutečnitelné velmi individuálně. Když živíte rodinu, na krku hypotéku a na kontě ne moc silné rezervy, tak asi těžko zapíchnete svou kariéru a začnete předcvičovat jógu. Hodně kandidátů za mnou chodí, abych jim pomohla ke změně oboru, k totální změně práce. Já osobně jsem hodně racionální, vždy spíš radím kandidátům, aby si uvědomili své přednosti, co mohou trhu nabídnout a kde najít uplatnění, a zda je neušlapou konkurenční kandidáti ještě před tím, než v tom novém oboru začnou. My nyní hodně pracujeme s tzv. transferable skills, což jsou „přenositelné“ zkušenosti a vlastnosti, které můžete uplatnit napříč obory. Patří sem třeba vůdčí schopnosti, schopnost řešit konflikty, tah na branku, vyšší počítačová gramotnost a řada dalších. Je dobré si tyto schopnosti uvědomit a pojmenovat, aby kandidát znal svou cenu. A hlavně rozpoznat a chytit příležitost. Je dobré si toto všechno spočítat, pak přidat odvahu a trochu risku.

Vy sama jste chtěla odjakživa pracovat v personalistice? Lovci hlav jsou přece relativně mladý obor…
Dá se říci, že si plním své sny z dětství, i když má cesta k hledání top manažerů byla místy hodně křivolaká. Jako malá holka jsem vyrostla s dědečkem na letišti, byl letecký konstruktér, a přála jsem si být letuškou. První veřejný konkurz po revoluci, hned jsem psala na inzerát v novinách, a do půl roku jsem byla v letadle! Zažila jsem zlatou éru ČSA a viděla kus světa. Pak jsem si přála víc. Obsluhovala jsem manažery v business třídě, přála jsem si chodit do práce v kostýmu a klidně za nějakým businessem letět. Když jsem nastoupila do korporátu, začala jsem od píky, objížděla prodejny, rovnala regály, makala jsem, šprtala, zdokonalovala jazyky, chodila na kurzy a zase létala. Když na mě na schůdkách do letadla mával kapitán, že mě poznal, potěšilo mě to. A pak přišel věk jen tak tak na rodinu, musela jsem omezit cestování a přišla nabídka do headhuntingu. Šla jsem do toho a dobře jsem udělala. Při práci a rodině jsem přišla na to, jak mě fascinuje také oblast public relations, dodělala jsem si další vzdělání a dnes se tomu věnuji při práci. Prolínám PR se svou prací i s prací pro klienty, je to tak mé pracovní „hobby“. Když to shrnu, tak je důležité být nohama na zemi, ale nebát se jít do nových věcí a občas riskovat.

Co mám dělat, abych se dostal do hledáčku headhunterů? Co mám studovat, jaké rekvalifikace si dodělat, jakému jazyku se věnovat, a jak se třeba chovat na sociálních sítích?
Rekvalifikace není určitě podmínkou pro zájem headhunterů, nás zajímá praxe kandidáta a případné reference. Znalost jakéhokoli cizího jazyka je dnes skutečně vstupenka do moderní firmy, nejen zahraniční, ale i české. Prezentace na sociálních sítích je každého věc, ale po té profesní stránce doporučuji mít dobře zpracovaný a vypovídající profil na LinkedIn, který samozřejmě musí odpovídat skutečnosti.

Jsou čeští zaměstnanci vůči šéfkám předpojatí, nebo je žena ve vedoucí pozici už něčím zcela normálním? Mění se poměr vrcholných manažerů a manažerek, nebo stále drtivě převládají muži?
Gender a ženy ve vedení firem či v politice je téma velmi staré, na podobná témata se mě lidé ptají vlastně už 20 let. Nejsem příznivec kvót, ale myslím, že hodně záleží na oboru, specializaci práce, a hlavně motivace ženy samotné. Ženy potkáváme naprosto běžně ve vrcholových pozicích, chtějí tam pracovat a umí si k tomu přizpůsobit své soukromé podmínky a rodinné zázemí. Neodsuzuji ženy, které se třeba kvůli práci vzdaly dětí nebo si brzy pořídily chůvu. Je to jen a jen jejich věc.
Na druhou stranu jsou obory, kde se ženy na vrcholných pozicích zatím neobjevují tak často, např. armáda, výroba, letectví, strojírenství, zemědělství.

Mají to manažerky-ženy u nás těžší než jejich mužské protějšky? Jak si získávají autoritu u podřízených a jak mezi sobě rovnými? Musí být úspěšná manažerka „trochu chlap“, nebo naopak více užívat „ženské zbraně“?
Žena by podle mě měla zůstat ženou. Pokud třeba nosíme šatičky a make-up a je to pro nás přirozené, proč se toho vzdávat? Ovšem pokud máte na mysli tzv. využívání ženských zbraní, třeba hluboký výstřih, krátká délka sukně, vyzývavý pohled, to prostě ve vysokém businessu neběží. Ženy manažerky, myslím, mají srovnatelné dispozice pro úspěch, autoritu získají praxí a rozhodováním, které přinese výsledek. Respekt si získáte svou kvalitní prací a je jedno, jestli jste muž nebo žena.

Jak lze skloubit roli podnikatelky, headhunterky a matky? O headhunterech se říká, že musejí být v permanenci 24 hodin denně…
Je to tak, provoz 24/7, permanentně ve střehu a na značkách. Headhunting je hlavně náročný v tom, že potkáváte opravdu hodně lidí, různé povahy, různá povolání, nese to s sebou vysokou náročnost na komunikaci. Vlastně neznám žádného headhuntera introverta. O to víc si vážím klidu v soukromí. Ale na druhou stranu, zůstala jsem u této práce tak dlouho, že mi dala flexibilitu pracovat na plný úvazek, vychovat u toho syna a ještě podnikat. Takže skloubit tyto role lze, ale nic není zadarmo. Hlavně člověk nesmí chtít sám po sobě být za každou cenu perfektní, to je běh na krátkou trať. Vždy jsem měla problém úkoly delegovat na jiné, vždy jsem si byla jistá, že „to“ udělám nejlépe, ale vytrestalo mě to. Naučila jsem se určovat si priority a některé věci prostě neřešit.

Vaším partnerem je hokejový trenér. Bude podle vás v budoucnu běžné, že třeba národní tým hokejistů či fotbalistů povede žena?
Je otázka, zda myslíte vedení těchto klubů manažersky, nebo trenérsky. V dnešní době už v zahraničí není ojedinělé, že je na manažerském postu v oblasti vrcholového mužského sportu žena. Máme výborný příklad i u nás. Úspěšnou manažerkou je Barbora Snopková, která je generální ředitelkou top extraligového klubu HC Sparta. Klobouk dolů! Je to vzdělaná žena, vystupuje skromně, a přitom budí respekt.
Jako trenérku mužského hokeje či fotbalu si ženu, upřímně, zatím představit neumím, převládá mínění, že trenér musí být někým, kdo tu hru přímo hrál, musí vidět do hlavy klukům v týmu, musí umět číst protivníky. Na druhou stranu, i ženské týmy trénují muži, takže uvidíme, co budoucnost přinese. Zatím si dovedu ženu představit spíš v roli kondiční trenérky. U nás takto působí Hana Bubníková, dcera slavného hokejisty Vlastimila Bubníka, která jako kondiční trenérka působila i u naší hokejové reprezentace. Další výjimkou a průkopnicí v této oblasti je Theresa Feaster, první členka realizačního amerického hokejového týmu, kdy jako video koučka na hokejovém mistrovství světa do dvaceti let v roce 2020 měla zásadní podíl na zlatu pro americký tým. Nyní působí jako koordinátorka mužského hokejového provozu USA.

Vašimi oblíbenými sporty jsou sjezdové lyžování a paddleboarding. To jsou sporty čistě individuální. Od headhunterky, která umí poskládat úspěšný tým, by člověk asi čekal spíše kolektivní disciplínu. Pomáhá vám sportování ve vaší profesi?
Já miluji pohyb, hlavně pohyb venku, lyže a paddleboard u mě opravdu vedou, ale jdu si ráda také zaběhat, jezdíme túry na kolech, chodím pravidelně na kondiční tréninky do fitka a protáhnout se na pilates. Pohyb mi pomáhá odreagovat se od práce, vyčistit si hlavu, udržovat se fit, abych zvládla i tu mentální nálož.
Kolektivnímu sportu jsem se nikdy moc nevěnovala, i když pár pokusů bylo. Ale jsem drobná, takže silná facka od balónu mě dokázala vždy vyřadit na dlouho hned na začátku tréninku a čelní srážka s větší soupeřkou mi zápas ani nedovolila dohrát. I to sjezdové lyžování na první pohled není pro mě. Když jsem na světovém poháru Masters stála na startu mezi soupeřkami v průměru o dvacet kilo těžšími, tak mi bylo ouvej. Ale jsem bojovník, v práci i ve sportu, umím zatnout zuby. Byl to můj sen a šla jsem si za tím.