Odvaha přeprat bulimii

Považujete se za odvážnou? A co byste z tohoto pohledu označila za svůj dosavadní životní úspěch?
Říct o sobě, že jsem odvážná, je samo o sobě celkem odvážné! V životě jsou však situace, kde je trocha odvahy potřeba, a pár takových situací jsem zvládla. Stejně ale i naopak. V některých situacích bych měla být odvážnější, a přitom mě musí hecovat. Za svůj dosavadní největší sportovní úspěch považuji 20. místo na MS v Dauhá, ale životním úspěchem je zejména to, že jsem se konečně zbavila „pout“, oprostila se od všech možných předsudků a začala se více soustřeďovat na sebe a své nejbližší. To mi umožnilo se najít a naplno si užívat života svým vlastním způsobem.

Tím nejhorším poutem myslíte třeba i bulimii? Několikrát jsem si poslechla váš rozhovor s Jaromírem Bosákem, kde mimo jiné hovoříte i o téhle etapě svého života. Musím říct, že rozhovor to je moc příjemný, a hlavně otevřený. Co byste o bulimii řekla čtenářkám webu Žena-in? Jak se s touhle nemocí co nejlépe poprat?
Nejsem si jistá, zda jsem v pozici někomu říkat, co by měl dělat. Snad jen něco o své zkušenosti. Podle ní bych řekla, že na začátku je nejdůležitější si přiznat, že nějaký problém s jídlem vůbec mám, a nebát se o tom svěřit blízké osobě, které důvěřuji. Pro mne to je můj přítel Filip Moravec. Není ostuda, že to „sama“ nezvládnu. A pak se obrátit na odborníka, který této problematice rozumí, nejlépe pak za ním zajít společně.

Co se konstruktivních věcí týká, pomáhá mi každodenní režim. Nejen v jídle, ale i ve všem ostatním. Pořádek v jídle je v tomto případě ale nejdůležitější. Stravovací režim, který se musí dodržovat, a rozhodně nic nevynechávat, ani svačiny, i kdyby to zpočátku měla být jen půlka jablka. Postupně se váš metabolismus znova nastartuje a začne fungovat tak, jak má. Myslela jsem si, že po tom, co jsem mu vyváděla, se nenastartuje nikdy. Ale po měsíci nebo po dvou to bylo jinak. Skoro jsem nechápala, jak je možné, že se vše tak zlepšuje. Porce jídla se zvětšovaly, ataky byly pryč, vypadala jsem zdravěji, a přitom jsem nepřibírala.

Musela jsem se hodně zamyslet, ve kterých chvílích, v jakých situacích na mě chodí černé myšlenky. Kdy nejčastěji, kdy jsou nejsilnější, a jak se jich vyvarovat. A klidně se i tou blízkou osobou, se kterou se cítím jistá, nechat „hlídat“. Vyrazit spolu na procházku ve správnou chvíli, aby ten atak přešel. Každý by ale k tomu měl mít ještě něco „svého“, jako já mám třeba běh. Ale nemusí to být jen sport – může to být hudba, umění, četba, procházky… Vlastně tím říkám, že je potřeba se naučit mít samu sebe ráda, začít se hýčkat, uvědomit si, že nikdo není dokonalý a pokud chci být hubená, mohu si například najít zálibu ve vzdělávání o jídle, připravovat zdravá jídla, ze kterých nebudu mít výčitky.

Za další je při léčbě potřeba trpělivost. Není to otázka týdne, ale týdnů, měsíců, a je potřeba vydržet. Je dobré začít malinkatými denními úkoly, které si postupně budu plnit a pomaloučku, krůček po krůčku si tím budu zvyšovat sebevědomí. Těmi malými cíli myslím skutečně malé, základní, které se postupně budou zvyšovat, až do obrovských a těžkých cílů. Ale vše má svůj čas a je potřeba začít klidně i tím, že nebudu spát do deseti, ale vstanu v osm, například. Nebo že si po ránu dám studenou sprchu, že se nasnídám. Dočtu knihu… Je jedno co, ale tyhle krůčky jsou moc důležité pro postupné získávání sebevědomí a sebedůvěry. Věřte mi, že dostat se na mistrovství světa v maratonu nebylo jako můj první cíl na seznamu, ale vytrvala jsem, a nakonec se k němu propracovala.

Odvaha vybojovat olympiádu

Jako zásadně odvážný se mi jeví váš sen o olympijském maratonu v Tokiu. Přizpůsobila jste mu velikou část svého života. Co muselo jít úplně stranou?
Jak jsem říkala, všechny mé cíle přicházely postupně a pozvolna, zvládnutelně. Ale na stranu druhou se bavíme o 7 minutách, které ještě musím stáhnout! A to by se za odvážné označit dalo. Odvážné, troufalé, ne však nereálné. Víceméně se u mě teď vše točí kolem běhu, jídla, regenerace, soustředění a stále dokola. Je to ovšem nezbytné, máme-li před sebou takový cíl. Ale než jsem se opřela do běhání naplno, věnovala jsem se mnoha sportům – míčovým hrám, lyžím, snowboardu, vodním sportům a vyhledávání nových dobrodružství, potřebovala jsem k životu adrenalin. Tedy férově přiznávám, že mi ta pestrost, akčnost a spontánnost chybí. Ale v životě to tak bývá, že je něco za něco. Na téhle nové cestě jsem ale potkala spoustu super lidí, kterých si vážím – a wow! – vždyť jsem letěla reprezentovat Českou republiku na mistrovství světa v atletice!! Jsem šťastná a těším se, co bude dál.

Na atletickém mistrovství světa v Dauhá jste o sobě dala vědět hodně hlasitě: V prakticky neudýchatelném horku a vlhku jste skončila v první dvacítce. Jaké to tam bylo?
Po chvilce chůze absolutně nedýchatelno. Ale tak nějak jsem tam šla s odhodláním, že to zvládnu, že závod nevzdám a doběhnu ho. Velkou roli určitě hrálo i to, že jsem na mistrovství jela jako outsider, nebyla na mě kladena nijak vysoká očekávání. A možná i to mi dodalo sílu. Je pravda, že tam to bylo zatím takové moje „vyvrcholení“ po fyzické i psychické stránce. Jako bych postoupila někam dál. Skutečně jsem během závodu měla čas přemýšlet nad vším možným. Možná jsem cítila jakousi odpovědnost závod doběhnout. Přetrpět to! Jak pro rodinu, na kterou jsem myslela, tak jako člen českého týmu. Ukázat, že nejsem žádná bábovka a jsem tady zaslouženě. Pak najednou pár holek odpadlo, některé jsem předběhla – to mi dodávalo sílu a sen se stal skutečností. Teprve po doběhu, když už jsem ležela na posteli (oči jsem nezamhouřila!), to na mě všechno dolehlo. Obrovsky moc emocí… Byl to krásný pocit!

Kromě mistrovství světa máte za sebou ale i další úspěchy. V červenci jste si vylepšila svůj osobní rekord na půlmaratonu časem 1:13,48, v červnu jste na mistrovství republiky skončila těsně druhá v běhu na deset kilometrů. Co vy sama považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Zatím musím za největší úspěch považovat právě Dauhá. Ale je pravda, že mi jde hlavně o čas, a tím pádem si vážím i MČR v Kostěnicích. Bylo to období, kdy jsem se při trénincích cítila velmi dobře. Vlastně jsem všechny těžší a kvalitnější tréninky běžela lépe, než bylo v plánu, a ani ne na doraz. I ten závod se mi běžel krásně. Upřímně mě mrzí, že jsem v té době neběžela žádný maraton, protože na ten jsem se cítila nejlépe připravená a zajímalo by mě, za kolik bych ho zaběhla. Ale to je jedno, koukáme dopředu, šanci snad dostanu ve Valencii.

Spolu s trenérem Pavlem Červinkou se v Dukle snažíte dostat na nominační olympijský čas 2:29,30 – jak jste od něj aktuálně daleko?
Žádný maraton jsem od Dauhá neběžela, a ani čas odtamtud se nedá moc hodnotit – kdoví, jak bych zaběhla v ideálních podmínkách. To je druhá nezbytná věc: ideální podmínky. Na maraton je potřeba, aby si dohromady sedla spousta věcí, jinak se celá dlouhá příprava může rychle zhroutit. I trénink jde ve vlnách. Někdy se cítím lépe, někdy hůře, jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Většinou je to na sebe napojené, a pokud vám nohy dobře slouží, odběháte tréninky dle plánu, tak získáte i potřebné sebevědomí. Ale i naopak. Netroufnu si teď říct, jak na tom jsem, nemám ráda házení čísly naprázdno. Nezbývá nám nic jiného než věřit, že si v prosinci ve Valencii vše sedne a zaběhnu krásný čas.

Odvaha proměnit se v modelku

Jste krásná žena, do povědomí vešly i vaše umělecké fotografie. Zabýváte se hodně módou?
Moc vám děkuji za lichotku. – Ano, za fotografie jsem moc ráda. Ondřej Pýcha je profesionál, přesně věděl, co chce fotit a jak na to.  Musím se přiznat, že jsem se zpočátku styděla a nechtělo se mi do toho. Ale vlastně jsem se i tímhle projektem zase o krůček posunula kupředu. Vidět pak ve finále dobře udělané fotky je moc příjemné! Takže pokud bude nějaké příště, věřím, že už se při tom budu cítit méně svázaná než poprvé. Bylo to prostě jiné, než když jsem třeba v minulosti fotila s Nikolou Bílkovou, což je taky perfektní fotografka. Ale tam to bylo více o sportu. A hlavně Nikču znám a nemám před ní žádné zábrany.

Samozřejmě móda se mi líbí a upoutají mě ženy, které se umí krásně, vkusně obléct i nalíčit. A ještě víc, když se jedná o úspěšnou sportovkyni. Jen proto, že sportujeme, přece neznamená, že nejsme ženy! Převážně se oblékám sportovně, protože by zabíralo příliš času se pořád převlékat a líčit. Běhám dvakrát denně, tréninky mám dlouhé, takže se u toho zapotím, občas přibude bazén. Na tréninky a sportovní akce chodím tedy většinou ve sportovním a jen decentně nalíčená či nenalíčená vůbec. Mám-li ale čas nebo jdeme s přítelem na večeři, ráda se obleču ženštěji a nalíčím se.

Jak řešíte svůj sportovní outfit, když třeba vyběhnete trénovat třeba do Stromovky? Popadnete, co máte po ruce, nebo dáváte přednost kvalitě, funkčnosti, barevnému sladění?
Když je opravdu ošklivé počasí nebo jsem hodně unavená, tak to neřeším do detailu. Ono stejně málokoho potkám, když třeba prší. Ale určitě se snažím, aby vše barevně ladilo, a jdu-li nějaký kvalitní trénink, většinou se i nalíčím. Tak nějak se pak cítím lépe, a když se cítím lépe, tak to i běží lépe. Co se kvality týče, je to samozřejmě důležité. Ale naštěstí tohle řešit nemusím, mám teď samé kvalitní oblečení. Obuv či bundy mám od švýcarské značky On Running a ponožky, podkolenky či všechny kompresní věci zase nosím od značky CEP, tedy v tradiční německé kvalitě.

I kvůli sportu jste se v životě živila různě. Platí u vás ono klasické „čím jsem byla, byla jsem ráda“?
A víte, že asi ano? Každé to zaměstnání nějak zapadalo do mého aktuálního života a dělala jsem ho z nějakého důvodu, ať už bylo jakékoliv. Některé mi dalo víc, některé míň. Nakonec jsem ale ráda, že teď je tím zaměstnáním běh, což byl vlastně celý život zároveň můj koníček!

Reklama