ivanek-do-textu.jpg
Foto: Profimedia

Ivane, přečetla jsem si o tobě, že jsi studoval střední školu výpočetní techniky. Což je tedy obor poměrně vzdálený od uměleckého odvětví. Jaká byla tvoje cesta k divadlu?
Moje cesta k divadlu byla náhlá, nečekaná a nepřekvapila jen mé okolí, ale v podstatě i mě samotného. Na ten moment samozřejmě nejde zapomenout, budu ho mít navždy v živé paměti. Ostatně, jak se to stalo, jsem už říkal v mnoha rozhovorech, tak se čtenářům, kteří už tohle někde četli, omlouvám. A pro ty, kteří to neví, se to stalo takhle - na konci třetího ročníku na střední škole jsme šli na dopolední představení do kladenského divadla na Richarda III. Hlavní roli hrál Hynek Čermák, a protože studenti v sále během představení strašně vyrušovali, rozhodl se ke konci představení Hynek hru ukončit s tím, že kdo bude chtít, ať přijde představení dokoukat na nějakou večerní reprízu. Už na tom dopoledním představení jsem začal v sobě cosi tušit, že jsem právě spatřil něco, co chci ve svém životě dělat, ačkoliv jsem k divadlu nebo k čemukoliv uměleckému doposavad neinklinoval. Bylo tedy jasný, že si zajdu na večerní reprízu Richarda III. Po zhlédnutí bylo definitivně jasno - chci k divadlu!

Jsi absolventem DAMU, probíhala u tebe speciální příprava?
Když jsem se rozhodl, že si podám přihlášky na divadelní školy, zatímco lidi kolem mě nevěřícně koukali a klepali si na čelo, já věděl, že chci-li uspět, musím napnout všechny síly a dohnat všechny ty dlouhé roky, které jsem mohl a měl věnovat divadlu. Začal jsem tedy téměř každý večer navštěvovat kladenské divadlo a celkem rychle jsem měl nakoukaný celý repertoár. V rámci tzv. školní praxe jsem se v divadle přihlásil na brigádu a začal jezdit s lidmi z obchodního oddělení a s některými herci nabízet do škol žákům a studentům předplatné. A na jednom takovém výjezdu se mě zeptala hvězda souboru Lenka Zbranková, co tam vlastně dělám. Vylíčil jsem jí mou situaci a ona mi doporučila kolegu Jardu Slánského, že právě on by mě mohl na přijímačky připravit, protože už s tím zkušenost měl. K tomu jsem začal navštěvovat dramaťák a přihlásil se do hereckého kurzu Pražské konzervatoře. Začal jsem chodit na doučování dějin umění, abych nepodcenil ani teoretickou část. Zkrátka nic jsem neponechal náhodě a vyplatilo se, přijímačky jsem udělal.

Vzpomeneš si ještě na svoje pocity z talentových zkoušek? Jaké monology sis tenkrát připravil?
Měl jsem samozřejmě obrovskou trému. Jedna celá učebna byla vyhrazena pro uchazeče a praskala ve švech. Každý se předváděl a byl tam hrozný hluk, nedalo se soustředit. A tak jsem učebnu opustil a šel do školní kavárny Disk. Tam seděla, tehdy ještě studentka posledního ročníku, Diana Šoltýsová a když mě viděla, zeptala se, jestli jsem na přijímačkách a když jsem jí odpověděl, že ano, řekla mi, že to nadšení mě na škole přejde. V duchu jsem si hrozně přál, aby se její slova naplnila a já na té škole byl. A že by mě ta škola mohla nebavit, to mi přišlo jako blbost. Jenže jakási souhra okolností, konstelace hvězd a monolog O myších a lidech, který jsem si na přijímačky připravil, zapříčinil, že jsem postoupil do dalšího kola, pak do dalšího a pak…mě vzali. Takže slova Diany se naplnila a to doslova.

Čtěte také: Když ženy hrají mužské role. Diana Šoltýsová – herečka a režisérka, průkopnice čistě ženského divadla

Pocházíš z opravdu velmi úspěšného ročníku DAMU, jak vzpomínáš na spolužáky i na dobu tvého studia?
Byla to krásná doba, i když s sebou nesla určité komplikace a těžkosti. Ta škola je časově a psychicky náročná a jak mi Diana Šoltýsová předpovídala, na té škole jsem v posledních ročnících skutečně nebyl příliš šťastný. Měl jsem ponorku, a ačkoliv jsem vůbec netušil, co po škole bude, těšil jsem se, až to skončí. Dnes, s odstupem času, na školu vzpomínám s láskou, ale vracet bych se do ní nechtěl, jsem rád tam, kde jsem.

Co se týká spolužáků, byli jsme skutečně silný ročník, všichni u divadla zůstali, to není zas tak úplně běžné. S Igorem Orozovičem a Jiřím Suchým z Tábora se pravidelně vídám na jevišti Ypsilonky, kde hrajeme už deset let Plejtváka, jejich autorskou hru. Ale nejvíc jsem v kontaktu s Májou Štípkovou, ta už bez nadsázky patří do mé rodiny.

Bylo během studia na DAMU něco, s čím jsi měl výrazný problém? Naopak na jakou absolventskou inscenaci rád vzpomínáš?
Kupodivu jsem měl rád i akrobacii s obávaným ale legendárním panem Pachlem, který učil snad každého herce. Navíc po zranění ramene, které jsem si způsobil ošklivým pádem při zkoušce na jevišti, jsem byl od třetího ročníku z akrobacie uvolněn. Horší to bylo se zpěvem, ten mi skutečně nešel a díky učiteli zpěvu, který mi příliš nepomohl, jsem si k němu vybudoval doslova odpor.

Jinak rád vzpomínám na všechny naše absolventské inscenace, každá měla něco do sebe. Ale Kazimíra a Karolínu od Ödöna von Horvátha jsem měl asi nejradši, protože v téhle hře jsme tvořili tandem s Tomášem Klusem a společné hraní jsme si užívali.

Viděla jsem, že ses zapojil do iniciativy NEMUSÍŠ TO VYDRŽET! Co přesně tě k tomu vedlo?
To právě souvisí s tím, jak jsem se na škole tenkrát jako student cítil. Hned od nástupu do prvního ročníku jsem ze strany pedagogů cítil jistý chlad, odstup a od některých neustálé výhružky, že ne všichni školu dokončí a že někteří budou jistě vyhozeni. Tohle do mě zaselo semínko strachu a já se dlouhou dobu na škole vlastně jenom bál. A proto, když přišli studenti s touhle iniciativou a já se v jejich mnohých výpovědích nacházel, otevřeně jsem je podpořil.

Čtěte také: Iniciativa „Nemusíš to vydržet“. Studenti DAMU se bouří proti sexismu a vojenskému drilu

Po absolvování DAMU jsi získal angažmá v divadle Na Zábradlí. Na kterou inscenaci rád vzpomínáš?
Nejraději vzpomínám na Ambrózii. Hra o osmi alkoholicích v hospodě u stolu. Moje první velká role v divadle. A já na jevišti s tak skvělými herci jako byl Jiří Ornest, Marie Spurná, Pavel Liška, Igor Chmela, Petr Čtvrtníček, Leoš Noha, Míla Mejzlík, Kristýnka Beranová a Natálka Řehořová. Krásná, leč náročná práce. Na to vzpomínám rád, na taktní a jemnou hereckou pomoc Jiřího Ornesta.

Jsi typem herce, který za svou kariéru hned několikrát vystoupil na jevišti odhalený. Jak se obecně díváš na nahotu na jevišti?
Když jsem nastoupil Na zábradlí, právě ve zmiňované Ambrózii po mě režisér David Czesany chtěl, abych se v závěru představení svléknul donaha a já s tím měl obrovský problém. A skutečně jsem to nakonec odmítl udělat, protože ten stud byl zkrátka silný. Ale pak jsem měl záskok v představení Ubu se baví, kde se na konci hry svlékli všichni herci a já tím pádem musel taky. A tam jsem pochopil, že strach je zbytečný, a tak jsem se začal dodatečně obnažovat i v Ambrózii. A pak už to šlo ráz na ráz, nahota v Hamletech a teď naposled nahý Rudolf Habsburský v inscenaci Sláva a pád krále Otakara v Komedii.

Na nahotu na jevišti nahlížím jako na součást inscenačního pojetí. Má-li nahota opodstatnění a není samoúčelná, nevadí mi. Stejně tak ve filmu.

Existuje nějaká tvoje vysněná role?
Nikdy jsem nesnil nad rolí Hamleta nebo Romea (to už vůbec ne), ale dneska bych si chtěl zahrát krásnou dramatickou roli v nějaké hezké hře. Nenapadá mě nic konkrétního, jen vysílám do vesmíru toto přání a věřím, že vesmír mi dříve nebo později toto přání splní.

Diváci a naši čtenáři tě mohou znát také v televizní obrazovky a teď nemyslím jen seriál Ordinace v růžové zahradě, ale také celou řadu filmů. Co z poslední doby tě výrazně zaujalo a doporučil bys tento snímek našim čtenářům?
Poslední věc, kterou jsem natočil je seriál Chlap, který teď běží v televizi. Na tomto projektu jsem se setkal se spoustou skvělých herců. Byla radost je při práci sledovat, byli inspirativní a já se z natáčení ohromně radoval. Tak tento seriál bych čtenářům vřele doporučil.

Dokážeš specifikovat, zda je ti bližší práce před kamerou či na jevišti?
Vzhledem k tomu, že jsem se v poslední sezóně od divadla odklonil, protože jsem měl víc práce před kamerou a taky proto, že mě v posledních letech nepotkávali role, které by mě činily šťastným, stále platí, že jsem divadelní herec a moc si přeju, aby ke mně doputovala role, která mě pro divadlo opět nadchne a já se do něj zase zamiluju.

Blíží se prázdniny – plánuješ něco?
Konkrétní plány ještě nemám. Hodně času budu trávit na chalupě a v druhé půlce léta, tedy v srpnu, kdy mám mít nejvíc volna, bych rád vyrazil k moři, ale kam, to nevím.
Jinak u nás v Doksech u Máchova jezera, kde mám chalupu, spoluzakládám letní divadelní festival Festival radosti. To je teď moje pracovní náplň. Letos v létě spouštíme nultý ročník v rámci něhož se 10. srpna odehraje na zámku v Doksech představení Vejšlap pražského divadla Ungelt. Budu moc rád, když se přijdete podívat.

Čtěte také: