Několik českých trampů emigrovalo ještě za socialismu, ale i v 90. letech do Ameriky, aby si tam žili svůj trampský sen. Založili i osady, žijí v souladu s přírodou… nelákalo vás taky někdy utéct?
Nelákalo. Mám svou zemi ráda. Čtvero roční období. Nemohu říci, že bych se ráda nepodívala do Kanady či Nevady. Znám i pár trampů, co se z USA vrátili zpět do vlasti. Viz Čochtan, zakladatel Modrého Orla. Nyní bydlí ve srubu v Posázaví a je spokojený.

K západní kultuře, ale vzhlížíte…
To je jednoznačné. Už jako děti jsme si hrály na indiány a kovboje. Rodiče nás za tmy hledali, domů jsme chodily samý šrám a s roztrhaným oblečením. Když nám byl ve škole vnucován východní blok, dělaly jsme ještě horší kousky. Každopádně v každém trampovi je kus kovboje, co žil svobodně na pláních daleké Ameriky. Většina trampských šikovných holek umí indiánské přívěsky z korálků a kluci zacházet s bičem. A stále více kamarádů se stěhuje z města do srubů a jejich kulturou žijí. Viz opět kamarád historik Tom.

Jak jste se k trampingu dostala?
Mám dojem, že tramping si našel mě. To je něco, co se nejde naučit. Jednou ve dvanácti letech jsem potkala na zřícenině Sion partu trampů. A bylo rozhodnuto… To už jsem se toulala po okolí chaty, naslouchala tichu, lesu a přírodě. Maminka to se mnou lehké neměla, kolikrát, co jsem sama matkou, se divím, že mě nezabila.

Láska k přírodě se tedy zrodila už v dětství…
Ano. Pobyt v přírodě pro mě znamená volnost, aktivní odpočinek, setkání s kamarády. Denní chození, večerní ohně. Líbí se mi, že se nerozlišuje žena/muž. Každý dělá, na co má síly. Nikdo nečeká, že něco bez zadostiučinění dostane. Jistě se pomáhá starším, teda pokud o to stojí. Jezdíme jako osada a každý má svou práci. I na jiných osadách pomůžeme, taky k pobytu v přírodě patří i přátelství, které snad už v dnešní době vymřelo. U jednoho ohně se sejde primář, doktor práv, profesor, historik i dělník a uklízečka. Všichni jsme si rovni. I o tom tramping je.


Foto: Hedvika

Zaujalo mě, že nerozlišujete, jestli je člověk žena nebo muž. V dnešní době se za rovnoprávnost pohlaví dost bojuje, přitom to vypadá, že u vás byla vždy…
Trampky jsou houževnaté ženy a jsou na to hrdé. Tramping je o kamarádství, cti, pohlaví se neřeší. Díky ženám z USA rovnoprávnost je. Nebo by měla být. Kde to není vidět, jsou výplatní pásky a domácnosti. Zatím, co žena z práce vyzvedne děti ze škol, nakoupí, uvaří, pomůže s domácím úkolem, muž se po příchodu z práce svalí na kavalec s pivem. Úplná rovnoprávnost v tomto smyslu není a nikdy nebude. To můj pohled.

A je podle vás stále nutné demonstrovat?
A jestli rovnoprávnost pohlaví nebo pochody duhových vlajek... ať si každý má rád koho chce, s kým je mu dobře. Jen proč na to upozorňovat pochody po městech? A v tomto směru se řídím přírodou. Dva muži nemohou zplodit potomka a naopak tak též.

Dalo by se říct, že je tramping koníček?
Tramping koníček není. Je to styl života. Přípravy ohně se probírají doma u stolu s osadníky, na plotně se vaří smůla na pochodně, výroba placek, camrátek… to vše trvá několik měsíců. Koníček může být turistika, jízda na koni, vodáctví nebo létání. Za sebe i mnoho kamarádů mohu říci, že tramping je životní filozofie. Hezká, čistá, bez pachtění se po moderních vymoženostech, kdy ke štěstí v životě stačí, že ráno vyjde slunce.

Jak často trávíte čas v přírodě?
Každý víkend. I když máme malou chajdu bez vody a elektřiny, tak i tam se stahuje dřevo z lesa na topení. Stále každý víkend v pohybu. Jiný život by mne nebavil a jsem ráda, že můj muž je stejný “blázen”. I díky lokalitě, kde bydlím, to mám do přírody kousek. K tomu dva psy, co mě vytáhnou za každého počasí.

Snažíte se trampingu uzpůsobit i módu, kterou nosíte? Myslím tím, jestli si potrpíte na kožené klobouky, maskáčové kalhoty nebo je to vlastně úplně jedno…
Preferuji pohodlnou sportovní módu. Já i pár kamarádů okolo mě jsme zakotvili v oblečení z války ve Vietnamu, ale v tom v civilu nechodím. Snad jen zelená jeepovka. Převládají “kecky” a džíny.



Foto: Hedvika

Dokázala byste zabít a uvařit zvíře?
Ne. Ale “nikdy neříkej nikdy”. Zatím jsem nebyla životem dotlačená do situace zabít zvíře. I když si myslím, že v poslední největší nouzi dokáže zabít každý z nás. Sežer, nebo budeš sežrán. Jinak maso na ohni upravit umím nebo si zatím nikdo nestěžoval. S vděkem přijímám moderní dobu, kdy kvůli guláši nemusím porazit krávu.

Je do trampingu zapojená i vaše rodina?
Již ne. I když si myslím, že v dětech tramping stopu zanechal. Dříve, když byly děti malé, tak s námi putovaly také. Dnes jsou velké, za námi do lesa jezdí pouze na výroční oheň naší osady. Syn se věnuje sportu, dcera jezdí s batohem po Evropě se svými přáteli. Oba se v lese v mládí hodně naučili, hlavně samostatnosti. Tak nám víkendy jdou každému jinak a v neděli večer si popovídáme, jak se kdo měl.

Říká se, že se trampové vyhýbají moderní společnosti, co vám na té současné nejvíce vadí?
Omyl. Tramp je velice společenský tvor. Jen si vyhledává společnost, ve které mu je dobře, se kterou si má co říci. V hospodách se v týdnu dělávaly hrané večery, při kterých se plánuje víkend. Snad se hospůdky brzy otevřou, pro hostinské jsou to výnosné večery. Tramp je i srandista, co si umí tropit legrácky sám ze sebe, z komunistů, Rusů. Jen to, že zvadla fungují stejně více jak sto let, byl tramp těžko polapitelný minulým režimem.

Nemyslíte si, že jsou lidé zbytečně zhýčkaní?
Dnešní společnost je pro mě jako trampa až nepochopitelně konzumní, stále se za něčím plachtící, uspěchaná tak, že nemá čas ani na úsměv a na pozdrav, toleranci, slušnost, že silnější pomůže slabšímu, mladší staršímu. Tento lidský základ z dnešní společnosti vymizel. Bohužel.

Jak nahlížíte na environmentální problémy? Myslíte si, že má naše planeta ještě šanci?
Na to nedovedu odpovědět. Každá doba si něco nesla a v každé době se říkalo „ženeme se do záhuby“. Planeta šanci má. Planeta je samoobnovitelná. Jen lidé šanci nemají a mít nebudou, dokud nepochopí, že jsou součástí, nikoli nadřazeni Zemi. Země bez lidí fungovat může, naopak to nikdy nepůjde.


Foto: Hedvika

Poslední dobou je pobyt v přírodě čím dál tím oblíbenější mezi mladými lidmi. Ty o víkendech utíkají do hor a předhání se, kdo déle vydrží v jakých podmínkách v útulně i pod širákem. Jste za tento nový trend ráda?
V přírodě nyní potkáváme „exempláře“, co vidět nebyly. Myslím, že to jsou lidé, co dávali přednost poznávacím zájezdům po jiných světadílech. Mrzí mne, že se neumí v lese chovat a ničí kempy, které trampové staví a opravují i desítky let. Mají je zaryté v srdci a pak přijedou tito hejskové a začíná se znova. To je bohužel i úděl naší osady. Ještě horší varianta je najít kemp i se souřadnicemi na stránkách útulen. Není měsíc, abych nepsala správci o smazání příspěvku, že naše osada (ryze trampská) není útulna. K tématu útulny. Ty se tu rozmohly na horách ve velkém. Tam mají využití dobré, díky horskému počasí, co se umí změnit z hodiny na hodinu. Mladí lidé mají adrenalin rádi a rádi ho vyhledávají. Nic proti, nebyli jsme jinačí, jen k horám si má člověk (zvláště nezkušený) chovat s pokorou. Zatím denně čtu o opaku. 

Myslíte třeba případ, kdy se mladý pár snaží ve sněhu chodit v teniskách?
(Smích) Ano, to je jeden ze zářných příkladů.

Myslíte si, že trampové jsou v Čechách pořád trampové s velkým T nebo už postupně vymírají?
Chtěla bych věřit, že tramping nevymře. Vždyť Československo je jedním státem na světě s trampským hnutím. Osada Ztracenka založena 1918 na Svatojánských proudech, Údolí děsu založeno 1919 na Berounce, to jsou odkazy, co by měly žít stále v nás a s nimi i kamarádství.

Bude vůbec nová generace trampů?
Přála bych si, aby ano. Jistě budou trochu jiní než my. I my jsme trochu jiní než ti před námi. Nemůže se koukat na to, jaký byl tramping před sto lety. Změnila se doprava, výbava, výstroj, komunikace a nové technologie. A bude se vše měnit dál. Jediné, co se nemění, a tak by to mělo zůstat, je nepsaný trampský zákon.

Reklama