Pořád se tu řeší chlapi.

Ale co kamarádky, přítelkyně a všechny ty spřízněné duše, které nám pomáhají se všemi ženskými a společnými problémy. Co všechny ty kámošky, které jsou čas od času na stejné lodi a pěkný pokec s nimi nám už tolikrát pomohl ve chvílích nejtěžších?

 

Jsem šťastná žena, mám takových přítelkyň více. Některé mám už od svého dětství, některé jsem zachytila někdy v pubertě a některé jsou ještě z dob, kdy jsem začala zjišťovat, že to s těmi chlapisky není vůbec lehké a princové vymřeli. Pravé kamarádky se neopouštějí, těm se musí umět promíjet a tolerovat jejich černé díry v nátuře, jelikož ty máme všechny, že… O těch ale psát dnes nebudu, napíšu vám svůj malý příběh o kamarádce zcela čerstvé, o takovém malém zázraku, který se mi v posledním roce přihodil.

 

To jsme jeli s partou na dovolenou.

Jela s námi pohledná tmavovlasá slečinka, která měla stejně staré dítě, jako i já mám. Byla rozesmátá na celé kolo a ukecaná ještě více. Energie z ní prýštila a všude ji bylo plno. Své nezbedné a neskonale roztomilé dítě zvládala silou veselé slonice a ve chvílích volna pro něj vymýšlela různé zábavičky. To všechno bez pomoci a podpory tatínka. Tatínek se nedávno rozloučil, prostě se na ně zbaběle vykašlal, stejně jako tolik dalších jiných tatínků na tom našem světě. Ani životní humor a neskutečná síla jeho partnerky mu nestačila. Musel jich mít víc…

 

První a potom všechny další dny jsme trávily spolu. Pořád jsme si něco vyprávěly a debaty neměly konce. Nestíhaly jsme to dokecat a chechtaly jsme se jako patnáctiletý rozjařený dívenky. A to už dívenky dávno nejsme, dokonce se právě mílovými kroky blížíme ke střednímu věku. Nestalo se mi nikdy nic podobného. Svá přátelství si většinou pečlivě a celé roky pěstuji a hýčkám. Tentokrát tomu bylo jinak.

 

Na této dovolené jsem našla přítelkyni, se kterou jsme nějak překročily několik stadií vztahu, kterému říkáme přátelství. Po návratu domů jsme si telefonovaly několikrát denně a řešily již jiné problémy, nežli kam jít na pláž a kde si dát nějaký koktejl. Podporovaly jsme jedna druhou a střídaly se jako chůvy u našich dětí. Náš vztah fungoval a dál funguje jako symbióza, ve které jedna podepře druhou, když se kácí. A kácíme se často, vždy to vy matky malých neposedů jistě znáte.

 

Je to taková moje rozesmátá opěrka, se kterou strašně ráda kamkoliv zajdu, se kterou je pokec o chlapech, dětech, penězích, alkoholových večírcích, nemocech, bývalých milencích a současných partnerech cestou z ošklivých duševních poklesků. Z takových těch stavů, kdy už to všechno šedne a ani to nejveselejší a nejrozmarnější mi  radost nedělá a mračna nerozežene.

 

Ale někdy stačí pár vět po telefonu nebo jeden email, někdy esemeska (někdy fotka! :)) 
Prostě to funguje a pro mě to je takový malý zázrak. Vždyť se známe tak krátce.

 

Máte také někoho, kdo vám pomáhá rozhánět mraky?

 

 

 

 

Poznámka: na fotografiích můžete vidět popisovanou kamarádku s jejím současným přítelem. Poslala mi je po požádání o ilustrační fotografie ke článku, na kterých vypadá nějak normálně...

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY