Chodil se Šárkou už čtvrtý měsíc, ale pokaždé se scházeli v jeho bytě. Ona žila v podnájmu s dalšími dvěma studentkami, takže by u ní beztak neměli potřebné soukromí. Až nedávno se naskytla skvělá příležitost, kdy ho poprvé pozvala k sobě. Obě spolubydlící odjížděly na celé svátky za rodinou, a tak měli byt celý jen pro sebe. Bylo to praktické. Nemusela brzy ráno odbíhat domů, aby vyvenčila svého psa.
Foto: Shutterstock
„Ke mně ho brát nemohla, protože majitel bytu tady nedovoluje chovat zvířata. Je na to dost háklivý a na chodbě má i kamery, takže jsem nechtěl riskovat. Ale zároveň mě štvalo, že kvůli tomu musí Šárka pořád pendlovat. Takže se skvěle hodilo, že tentokrát mělo být vše jinak. Pohodová válečka do oběda bez jakéhokoli spěchu. Těšil jsem se i na to, že konečně poznám její soukromí. Bydlení o člověku taky hodně napoví. Jenže co jsem viděl, to mě absolutně znechutilo,“ ušklíbá se Jan a hovoří o přítelčinu až příliš vřelém vítání se s jejím psem.
„Hned mezi dveřmi jí začal oblizovat obličej, a to včetně pusy! Fuj! Když si představím, co všechno ten pes olizoval předtím, je mi z toho blivno. Přesto jsem se neotočil a neodešel. Chtěl jsem jí dát ještě šanci. Ale zbytečně. Ani pak to nebylo lepší,“ stěžuje si Jan, který byl svědkem dalších pro něj nepřekousnutelných věcí. Kromě toho, že zvíře mohlo spát u jeho přítelkyně v posteli, mu vadil i fakt, že s ní jí.
„Po večeři jsme si dali zmrzlinu a pes začal žebrat. A co udělala? Normálně mu ten svůj kornout strčila před nos a nechala ho zmrzlinu olizovat. A pak ji, čuně, sama dojedla! To už jsem nedal. Omluvil jsem se, že se mi udělalo nevolno, což taky jo, a odešel jsem. Nemám nic proti zvířatům, ale tohle mi přijde fakt odporný. Už bych jí nedokázal dát pusu,“ uzavírá Jan, stejně jako uzavřel i veškeré kontakty se Šárkou. Po telefonu jí jen sdělil, že ve vztahu nechce dál pokračovat, protože mu vadí její až příliš blízký vztah se psem. Urazila se a ani ona už se od té doby Janovi neozvala.
K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Náš vztah k domácím mazlíčkům může mít na partnerství bud utužující vliv, nebo také – jak z příběhu Jana vyplývá, bývá zdrojem rozkolu a uvědoměním si výrazných rozdílů.
Šárku, dokud nebyl Jan konfrontován s jejím vztahem k pejskovi, hodnotil jako možnou adeptku na trvalejší vztah. Reálný vhled do jejího vztahu se psem, kde ho zaskočila jejich intimita a skutečnosti, které se zcela vymykají jeho hygienickým normám, vyvolalo znechucení.
Mnoho milovníků psů má různě nastavené hranice ve vztahu se svými miláčky. Co je pro jednoho nepřijatelné, bývá pro jiného běžnou součástí vzájemného fungování. Každý má právo na svůj názor ale i každý má právo na respekt vůči svým potřebám. Pokud je oboustranný zájem tyto dvě odlišné planety sjednotit, nezbývá než hledat kompromisní řešení. Vzhledem k Janově znechucení k tomuto kroku ani nedošlo.
Tak jak Jan přiznává, rozhodl jeho žaludek a tím se jasně vytýčila hranice jeho ochoty, přijmout fakt, že v životě Šárky má její pes zcela výjimečné postavení. A co se týká společného olizování zmrzliny, opravdu poněkud extrémní.
Stává se, že i partneři mohou na sebe žárlit, když nezrale vnímají u partnera vztah se zvířetem, který ubírá jejich polovičkám čas i stoprocentní pozornost a projevy lásky. Vztah y k domácím mazlíčkům a jejich způsoby a projevy jsou naší součástí a často definují naše vědomé i nevědomé potřeby.
Jan si uvědomil své hranice a Šárka jistě jednou najde spřízněnou duši s podobnou láskou k pejskům. Jejich vzájemná zkušenost jim pomůže lépe definovat co u partnerů hledají i to co nechtějí, a k tomu vztahy patří.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
No a proto se mají lidi poznávat, v různých situacích, aby věděli, co můžou vzájemně očekávat. Že to vede i k rozchodům, to je jenom dobře, včas se zjistí, že nejsou kompatibilní, dřív než mají k sobě nějaké závazky, které by se pak blbě řešily, takže shrnuto - v pořádku. Jen tak dál, Jene.
A řekl mu někdo, že někteří muži strkají ženám hlavu mezi nohy a klidně jim olizují genitálie? To je nechutný co? Ty ženský tatudy čůrají, menstruují a někdy i kus hovínka z nich odpadne a ty hovada u toho klidně ještě mlaskaj! Fuj....nejlepší řešení je spát jen s panici, tam má člověk jistotu, že od nich nic nechytne a tyhle nechutný věci ještě neměli v držce.
Přiznám, že ty hranice mám přibližně tam, co Jan. Tohle bych taky nedala, protože v případě spolubydlení by ho pes zrovna tak olizoval a chtěla ním jíst z talíře. Pes patří na dvůr, maximálně na noc do chodby, když jsou mrazy. Každý ať si žije, jak umí. Ale chtít po druhém, aby přijal zcela odlišnou filosofii toho prvního, to ne. Ani naopak.
Miluji psy a taky některé pejskaře nechápu. Když jsem se o tom kdysi zmínila, málem mě ukamenovali. Možná je to tím, že ti mí první byli Němečtí ovčáci ale i ti pozdější měli určité hranice. Prostě pes nesměl do postele a ani na gauč. Není přece problém si sednout na koberec a tam se pomazlit. Nedostal žádné jídlo ze stolu, takže nikdy neloudil u oběda, ale klidně si lehl pod stůl nejen doma ale i v restauraci. Po příchodu zvenčí počkal u dveří na umytí tlapek... to tak čekal jednou i několik hodin, když manžel zchvácený z běhu padl na gauč a usnul. To zvíře nepřemýšlí jak lidé a je šťastné v naší společnosti a vděčné za odměnu.
Proč z toho dělat problém? Když Jan nesnáší psy, najde si partnerku bez psa. Děti jednoho bývalého kolegy nesměly dát pusu babičce, protože je stará a plná bacilů, ale měly psa, se kterým jely v autobuse na výlet, pes se pozvracel, děti mu holou rukou otřely čumák a pak stejnou rukou si vzaly obložené chleby a klidně je snědly, bez ubrousku.
Tak si najdeš holku bez zvířat, možná rybičky v akváriu bys vydýchal. Kočky zase všude lezou a některý kocour v bytě i značkuje, papoušci vřeští a klovou záclony....
Já jsem se do rodiny se psy narodila a kolikrát mi olízli obličej nikdo neposčítá, ale že bychom někdo dávali jídlo líznout psovi a potom to jedli, to bych teda nemohla. Ale je od tebe hezké, že jsi neřekl buď já nebo pes, asi víš, že by vyhrál 
a ušetřil sis zklamání.