Pár měsíců po svatbě jsem s radostí zjistila, že jsem těhotná. Bylo mi tehdy 22, muž byl o rok starší. Měli jsme problém s bydlením (byla léta sedmdesátá) a nakonec jsme nenašli jiné řešení, než že jsem s malou dcerou bydlela v manželově rodišti nedaleko Hradce Králové. Vídali jsme se prakticky jen o víkendech a dovolených. Po dvou letech jsem měla další miminko – tentokrát kluka.

V té době jsme konečně získali byt v Praze. Následovalo velké stěhování, asi si to umíte představit, jak to jde se dvěma mrňaty, která pořád vyžadují pozornost. Ale byla jsem hrozně štasná, že budeme konečně fungovat jako pořádná rodina. Jenže můj manžel si mezitím zvykl na pohodlný život víkendové hlavy rodiny. Měl spoustu přátel, pořád byl někde v trapu a já seděla jak pecka doma s dětmi. Začali jsme se hádat.

Jenže situace se nelepšila. Naopak. Jednou se přišoural domů, že prý mi musí něco říct. Nějak podvědomě jsem tušila, že to bude tentokrát nějaký pořádný průšvih. “Ty někoho máš, viď?” vylétlo ze mě přiškrceně. Něco zasmušile zamumlal a pokýval hlavou na souhlas. No, nazdar, řekla jsem si v duchu, tak co teď? Optala jsem se ho, jak si to představuje do budoucna, jestli se chce rozvést nebo co… Tvrdil, že neví.

Silou vůle jsem se ovládla a řekla mu, že si tedy promluvíme za 2 dny. Během té doby jsem pořád přemýšlela, co dělat. Přiznám se, že první impuls byl: narvat jeho věci do nedávno vybalených krabic a vyrazit s ním futra. Když jsem malinko vychladla, vymyslela jsem  plán. A po dvou dnech jsem mu ho přednesla.

Sdělila jsem mu, že než si to tedy rozmyslí, zda být s onou úžasnou ženou, nebo se mnou, tak dva dny v týdnu a každý sudý víkend budu mít jen pro sebe. (Vím, že si asi klepete na čelo, ale já jsem byla tehdy děsná puťka). S tím, že se postará o děti, bude je v určené dny vyzvedávat ze školky a z jeslí, vymýšlet víkendový program, vařit apod. Měl černé svědomí, a tak bezvýhradně souhlasil.

Zpočátku jsem trochu nevěděla, co dělat v tom volném čase. Sídliště, kde jsme tehdy bydleli, nenabízelo příliš prostoru pro realizaci. Ale pak jsem objevila kroužek aerobiku, a tam jsem našla spoustu skvělých lidí (skoro se všemi se dodnes vídáme). I přesto, že mě trápilo, co bude s mým manželstvím, když jsem přišla mezi holky, dobře jsem se bavila.

Začala jsem se účastnit jejich akcí, občas jsme jeli o víkendu k někomu na chatu. Občas jsme zašli tančit atd. Můj muž mezitím pečoval o naše ratolesti. Zpočátku jsem měla černé svědomí, věděla jsem, že umí tak maximálně umíchat vejce. Ale když jsem si vzpomněla na jeho milenku, vždycky mě to zatvrdilo. Po víkendech s dětmi vypadal uhnaně, jak jsem si škodolibě všímala…

Takhle to šlo asi půl roku. Občas jsem se ho zeptala, jestli tedy už ví, ale nějakou jednoznačnou odpověď jsem nedostala. Bylo léto a s holkama z aerobiku jsme vyrazily do jedné vinárny v centru. Po dlouhé době jsem se výborně bavila. Najednou mě kamarádka Helča upozornila, že se na nás celou dobu dívá nějaký mladík od vedlejšího stolu. Prý ne na nás. Na mě.

Nenápadně jsem si ho prohlédla. Docela fešák. Za chvilku si k nám přisedl spolu s kamarády. Výborná zábava stále pokračovala a po chvíli jsme si začali povídat. Byl moc milý a z vinárny jsme vypadli akorát na poslední metro. Zdenda (tak se jmenoval) trval na tom, že mě doprovodí až domů. Jak už jsem byla rozjetá, tak jsem souhlasila. Cestou mi natrhal kytici růží (oškubal čerstvě osazený záhonek před nákupním střediskem). Připadla jsem si jak ve filmu.

Pak jsem vystřízlivěla, když jsem na našem balkoně zahlédla žhnoucí konec manželovi cigarety. Čekal na mě. Ale mně se k němu nechtělo, tak jsme si ještě se Zdendou na lavičce povídali. Nakonec jsem už musela jít. Hned jak jsem překročila práh, vystartoval mi manžílek vstříc jak rozzuřený býk. Vyrval mi z rukou tu kytku a rozdupal ji. Jak si to prý představuju, tahat se po nocích s cizím chlapem?

Chvíli jsem na něj zírala a pak jsem dostala záchvat smíchu. Tak on si najde ženskou, div se se mnou nerozvede bez ohledu na děti a bude mi vyčítat, že mě nějaký mužský ve vší počestnosti doprovodí domů? Zamkla jsem se do ložnice a suše mu sdělila, ať ty rozšlapané kytky uklidí a hlavně ať je ticho a nebudí děti. Druhý den jsem dělala jakoby nic.

Pokračovali jsme v zaběhnutém modelu. Po čtrnácti dnech manžel konečně přišel s tím, že se rozvádět nechce. Prý si leccos uvědomil, že my jsme jeho rodina apod. Nějak automaticky předpokládal, že já se zase vrátím do modelu hospodyňka - děvče pro všechno. Přepočítal se. Sice jsem mu odpustila (jsme spolu dodnes - už víc než 30 let), ale naučila jsem se jednu důležitou věc – že si musím udělat čas na sebe a pro sebe, že i maminka musí relaxovat jinak než nad žehlicím prknem a že velikost toho mého malého vesmíru záleží jen a jen na mně.

Olina  

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY