Na začátku byla obrovská láska. Teď ale přišly slzy a rozchod. Jak se s nepříjemnou událostí vyrovnat? Co dělat?

Jasné je jen jedno: nikdy se to neobejde bez bolesti!
Na nejčastější otázky týkající se ukončení vztahu odpovídá německý psycholog Wolfgang Holzmann.

Jakou odpovědnost mám vůči opouštěnému?

Pokud se rozcházím s partnerem, ruším jakousi abstraktní společnou dohodu, což znamená, že se vzdávám i odpovědnosti směrem k druhému.
Člověk by měl být ale fér, což může opouštěný samozřejmě vyžadovat. To znamená především nezmizet zničehonic a potichu a nebránit se vysvětlení, proč odcházím.

Mohu odejít, aniž bych toho druhého ranil?

Staré vztahy bychom všichni nejraději ukončili bez problémů, podobně jako když vynášíme odpadky – vyhodit z domu, vyhnat z mysli. Tak to ale ve skutečnosti nejde.

Opouštěnému, ale ani sobě, nemůžeme ušetřit bolest.
Nemusíme ji ale zbytečně zvětšovat, a tomu může pomoci pravda, proč jsem se vztah rozhodl ukončit.
Když řekneme skutečný důvod, nenasadíme tím tomu druhému zbytečně brouka do hlavy? Nebude se pak trápit například tím: „Měl jsem třeba…?“

Vždycky je třeba najít správnou míru otevřenosti, všechno si vysvětlit, ale zbytečně nezraňovat.
Pokaždé je to těžké.
Přesto bychom se měli pokusit podat vlastní motivy k rozchodu opravdu srozumitelně.
A to i přesto, že ve vypjaté situaci ukončování vztahu máme pocit, že vysvětlování nemá žádný smysl.

Nezapomeňte, že opuštěný je ve stejné situaci, jako když se topí: přestože umí plavat, nepoužívá žádný plavecký styl a zoufale kolem sebe máchá rukama.

Má cenu se po rozchodu ještě několikrát scházet a znovu vysvětlovat?

Ten, kdo na to přistoupí, to dělá většinou z pocitu viny. To ale opuštěnému nepomůže. Mnohem větší smysl má pouze jeden, důkladný rozhovor, po kterém si naordinujete vzájemný odstup. Jinak neustále živíte naděje toho druhého.

Poté, co jsem se s partnerem rozešla, začal vyhrožovat sebevraždou. Co si o tom mám myslet?

To je zapeklitá otázka. Milostné soužení je totiž jedním z hlavních důvodů sebevražd, a tak bychom vyhrožování neměli brát úplně na lehkou váhu.
Pozor ale na emocionální nátlak!
V prvé řadě bychom se měli spolehnout na to, jak svého bývalého partnera známe. Pokud víme, že měl vždycky sklony k depresím a negativnímu myšlení, měli bychom být opatrní, ptát se v jeho okolí a o našem rozchodu informovat jeho přátele, rodiče a v akutních případech i jeho psychologa.

Existuje typ opouštěného člověka?

Je pravda, že existují lidé, kteří ještě nikdy nebyli opuštěni a naopak ti, kteří jsou opouštěni neustále. Jak je to možné? Skrývají se zatím určité vzory chování, jak se dokážeme vyrovnat se strachem z rozchodu. Ten má každý z nás, záleží ale na tom, kdy se na nás začne projevovat.
Někteří začínají reagovat až v momentě, kdy jde skutečně do tuhého, jiní už sami vytvářejí problémy vedoucí k rozchodu v okamžiku, kdy ještě žádné vůbec nejsou. Sami se totiž bojí, že budou opuštěni, a tak raději útočí.

Je rozchod jednodušší pro toho, kdo odchází?

Ani náhodou: když se dva lidé rozcházejí, neexistuje rozdělení na ty dobré a na ty zlé. Rozchází se sice většinou ten, kdo i během vztahu hrál hlavní roli a na vztahu se snažil pracovat, ale příjemné to není. I ten, kdo odchází, se musí vyrovnat se ztrátou lásky, iluzí o krásném partnerském vztahu a zklamáním, že to nevyšlo.