Foto: Shutterstock
„Mám to tak, co si pamatuju a po těch letech už mě to opravdu neskutečně štve. Pokaždé, když se dostanu do nějaké nepříjemné situace nebo jsem ve stresu, se mi začnou po tváří kutálet slzy jako hrachy a na obličeji mi naskáčou hnusné červené fleky. Rozhodně nevypadám jako hrdinka z romantické komedie a neuvěřitelně se za sebe stydím,“ tvrdí Anežka.
Anežka uvádí, že pláče nejen když se jí stane něco smutného, ale i v situacích, kdy jí třeba někdo křivdí a ona na něj má vztek. K tomu, aby se rozbrečela, prý stačí opravdu málo. Třeba prodavačka, která na ni byla v obchodě nepříjemná, nebo šéf, který ji donutil přepracovat analýzu, nad kterou strávila dlouhé hodiny.
„Bulím i při všech výměnách názorů s přítelem. Přitom jsem často přesvědčená o svojí pravdě a o tom, že jsem v právu, strašně bych si přála odejít středem jako královna, ale vždycky to skončí u toho pitomého breku. Před přítelem to ještě jde, ale když se rozbrečím třeba před šéfem a kolegy, nejradši bych se hanbou propadla. Bohužel se mi to děje docela často a nic se mi s tím nedaří dělat. Mezi lidmi v mém okolí už jsem samozřejmě za hysterku, dělají si ze mě legraci, a dokonce jsem slyšela jednoho kolegu, jak říká druhému, který byl ve firmě nový, ať se se mnou radši vůbec nebaví, protože se může snadno stát, že se rozbrečím. To je sice pravda, ale stejně mi přišlo hnusné, aby mu to říkal,“ popisuje Anežka své pocity.
V minulosti dokonce plakala i před komisí, kterou měla na státnicích. Byla ve stresu, a přestože odpovědi na vylosované otázky perfektně uměla, po tvářích jí během vystoupení stejně tekly slzy. Ráda by se tohoto z jejího pohledu nepříjemného nešvaru zbavila, ale netuší, co by pro to měla udělat. Trápí ji nejen to, že před ostatními vypadá jako slaboch, ale i to, že docela dlouho trvá, než zmizí ony červené fleky. To, že brečela, na ní proto pozná každý, s kým v následujících minutách přijde do kontaktu.
O vyjádření jsme požádali lektorku a terapeutku Lucii Faltovou, která je momentálně v přípravné fázi na psychoterapeutický výcvik k-KBT kognitivně behaviorální terapie:
Druhá rovina příběhu je o tom, že tato skutečnost je pro Anežku již příliš náročná pro běžné fungování jak v osobním, tak pracovním životě. V tomto případě bych tedy Anežce už doporučila návštěvu odborníka, ke kterému bude mít takovou důvěru, že se mu dokáže upřímně otevřít a kouknout se s ním upřímně na období svého života, kdy poprvé na vnější okolnosti začala reagovat pláčem a červenými fleky na pokožce. To bude klíč k celému příběhu. Pokud se vše dobře uchopí, Anežka se bude časem cítit v podobných situacích klidnější, sebevědomější a bude je lépe zvládat.
Také bych s ní ještě probrala, zda náhodou nepatří k vysoce citlivým lidem, pokud má tendence reagovat v určitých situacích přehnaně na sebemenší podnět. Vysoká citlivost neboli hypersenzitiva je další obsáhlé téma a ti, kterých se to týká se jen potřebují s touto možností seznámit a naučit se se svojí citlivostí vědomě pracovat.
Foto terapeutky se souhlasem
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
V pětatřiceti? A chce to řešit? Už nebo teprve? Co dělala doteď? Bulila, kdy ji to napadlo. No, nevím. Zaprvé jde o povahu, zadruhé o psychiku, zatřetí o sebekázeň, a taky v prvopočátku o působení rodičů a ostatních členů rodiny. Nějak se zaspalo. Komplexně , celkově a obávám se, že čím déle tohle trvá, ti. víc práce s tím bude.
Hmmm...já znala jednoho, co brečel každou diskotéku, že ho nechce nějaká holka, kterou zrovna děsně miluje a že se zabije a tak. Byl tlustej, hnusnej a blbej, ale ze soucitu se takhle párkrát s nějakou naivní hlupaňou seznámil. Tak bych doporučila si z toho udělat přednost. Například dopravní policie dá jistě nižší pokutu někomu, kdo se rozbulí, spíš než tomu, kdo se začne rozčilovat.:D
Sdílím názory ostatních odborná pomoc. Jak je název filmu lepší pozdě než později
Jak už bylo níže napsáno, odborná pomoc která měla začít už daleko dříve.
Terapii potřebuješ. Odbornou pomoc. Tak před deseti lety už. A rovnou nějakou velmi dobrou, protože se klidně může stát, že se přijde na nehezké věci z dětství, kde tyhle stavy mají velmi často počátky. Anebo ti psycholog jen pomůže vybudovat sebevědomí, které ti dost možná zcela chybí. A to, že se před tebou varují kolegové, je sice nemilé slyšet, ale podle mne zcela logické. Taky bych chtěla vědět, že máme v týmu člověka, kterého mám mít obavy snad i pozdravit, jelikož bych se nechtěla dostat do situace, že se rozbrečí a já tam budu stát s hubou dokořán a obviňovat se, co že jsem to udělala hrozného. Máš to ve svých rukou, kočko, tak s tím něco udělej. Začít bude určitě těžké, ale možná ti terapie zcela změní život. K lepšímu. Držím ti pěsti pro štěstí.
Má to "co se pamatuje". Lidi si obvykle pamatují od nějakých 5 - 6 let, takže tento problém měli řešit její rodiče. Když to oni zjevně zanedbali, tak to mohla řešit Anežka sama už dávno, nejpozději asi po těch státnicích, kdy už bylo jasné, že se s tím samo od sebe nic nestane a že to opravdu problém je. Nevím, na co čekala, to se bez léčby neobejde.
No a že se kolegové před ní navzájem varují, to je v pořádku. Taky bych to chtěla vědět, že tadyhle slečna brečí kvůli všemu a že na ni mám mluvit velice opatrně.