Je sedm hodin ráno východoevropského času a náš autobus právě přejel rumunské hranice. Snažím si namluvit, že jsem právě přijela do jiného světa. Od teď končí civilizace. Čekají už mě jen zloději, vzteklí psi, hejna komárů a nepoživatelná strava.

 

Míjíme velké betonové komplexy, bývalé kancelářské budovy. Dnes hotely a penziony. Předjíždí nás několik starých Dacií. Vlastně tedy všechna auta, která jela okolo. Půl hodiny na to už konečně vystupujeme v západorumunské Oradei. Víme jen to, že si chceme dát snídani. A že nám v poledne jede vlak do čtyři sta kilometrů vzdáleného Sibiu. Dalších čtrnáct dní je jedna velká neznámá.

 

Nahazujeme batohy na záda a já zjišťuju, že jsem si možná opravdu vzala příliš moc zbytečností. Jak s tou tíhou přejdu hory? A všechno ostatní? Uklidní mě až čokoládový croissant a místní bulvární deník Dracula. Sice nerozumím ani slovo, ale ten název - nekupte to!

 

V poledne už stojíme na nádraží, jehož stěny pokrývá plíseň. Koupili jsme si lístky (takové ty malé, hnědé, kartonové čtverečky) a k tomu v ruce žmouláme i ručně vypsanou místenku. Trochu nás zarazí upozornění jednoho Rumuna. Tady totiž místenkový systém funguje tak, že si jednotlivá nádraží mezi sebou telefonují, které sedadlo je už zamluvené. Jenže občas si zapomenou zavolat. Takže si koupíte stejnou místenku jako někdo před vámi, ale nemůžete s tím nic dělat.

To se naštěstí nestalo. Nastupujeme do luxusního vlaku německé výroby. České dráhy, hlavně pak cestující, by mohli závidět. I to je evidentně Rumunsko.

 

Cesta trvá šest hodin. Míjíme zalesněné louky, skupinky polorozbořených chalup (vesnice) a občas zahlédneme i sedláka s povozem.

Vystupujeme v Sibiu. Nádraží vypadá podobně zanedbaně jako to v Oradei. Na přestup máme asi dvacet minut. Další vlak už vypadá o dost hůř. Vlastně úplně strašně. V Rumunsku mají dva typy osobních vlaků: persoane a accelerat. Usazujeme se na ušmudlaných sedačkách v soupravě persoane a bojíme se na cokoliv sáhnout. Vlak persoane je mezi místními známý pod důvěrnou přezdívkou "dobytčák".

 

V devět večer vystupujeme v malé vesničce Carta, odkud je krásný výhled na Fagaraš - nejrozlehlejší rumunské hory. To je náš zítřejší cíl, říkají kluci. Nakupujeme v místním obchodě chleba, paštiku a nějakou minerálku. A bavíme se tím, že nám prodavačka kvůli nedostatku drobných vrátila žvýkací bonbony.

 

Pak už jen rozkládáme stany kousek za vsí. První den v Rumunsku, strávený převážně ve vlaku, tedy končí.

Ráno se přesouváme asi dva kilometry na hlavní silnici. Potřebujeme se totiž dostat asi dvacet kilometrů na začátek Fagaraš. A zbytek si pěkně vydupat po svých.

Po chvíli stavíme luxusní Land Rover s otcem a dcerou, kteří se vrací z víkendového výletu zpátky do Bukurešti. Dcera, asi třináctiletá, válí anglicky líp než my. Tak radši mlčíme. Vyhazují nás u suvenýrových stánků těsně pod Fagarašem.

 

Tam čekáme na druhou část naší výpravy. Jsme tu totiž čtyři: dva kluci a dvě holky. Já a Michal za chvilku vidíme k prasknutí narvanou modrou Dacii, která si to s vypětím sil šine nahoru. Z auta pak vyskakují: Eva, Honza a jejich krosny, dvě děti, babička, paní a pán. "Klukovi bylo špatně, tak jsme cestou ještě stavěli na zvracení. Jsou super, jak jste jeli vy?" volá na nás Eva.

 

No a teď má přijít to, na co se těším ze všeho nejmíň: výstup nahoru. Horský vodopád Balea Cascada vidíme přímo před sebou. Tam někam máme vylézt.

Jsme v 800 metrech. Funím, mám hlad, bolí mě nohy, krosna je těžká, chce se mi pít. Stejné je to i v 900, 1 000, 1 100, 1 200, 1 300 metrech. S tím rozdílem, že se každých dvacet vteřin zastavuju s foťákem a dělám, že pořizuju památku. Ve skutečnosti jen maskuju únavu.

 

Konečně jsme tady. 1 600 metrů, ve dvou třetinách vrcholu (výš už naštěstí nejdeme). A stálo to za to. Sedáme si do trávy a vybalujeme oběd. A kocháme se. Okolo nás se tyčí vysoké hory, na některých se drží i sníh. Kousek pod námi je horská salaš, u ní ovce a zaparkovaná Dacie. Lehám si do trávy a dívám se na oblohu. Co je asi tohle za dráty. "Hele, kamarádi," pronáším trochu ironicky, "tady je lanovka". Nějak se ani nesmějeme.

 

Po obědě se opět rozdělujeme na stopa. Chceme se totiž dostat zase dolů, k čtyřicetikilometrovému jezeru Vidraru. Cesta je jasná: nejdřív vyjet úplně nahoru, do 2 600 metrů a pěkně se zhoupnout zase dolů. Tam někde by pak mělo být to slavné jezero. Já a Michal máme štěstí. Stopujeme Renaulta s dvěma mladými bukurešťany - holkou a klukem. Prý jsou tu taky na výletě. Stavíme na úplném vrcholku - Balea Lac. Vzájemně se fotíme a díváme dolů. Lac je jezero. A opravdu tam je - uvězněné mezi skalami, zamrzlé, obklopené sněhem. Je tam příšerná zima. Přioblíkám se do mikiny a bundy, přitom je konec června. Páreček nás zve na čaj do horské chaty, která tu je. A to je můj poslední kontakt s Fagarašem.

 

Po čaji jedeme dolů. Vezou nás snad šedesát kilometrů. Pak už vidíme jezero Vidraru. Vystupujeme u rekreační chaty na odbočce Valea Cupesti. Tam počkáme na Evu s Honzou.  V rekreační chatě, která je jak vystřižená z propagačních letáků ze sedmdesátých let, si všichni čtyři dáváme večeři. Přináší nám ji číšník v zašedlé košili prožrané od molů. Plánujeme se najíst a hledat místo na spaní. Pan recepční se ptá, odkud jsme, co tady děláme a tak. Dáváme mu ochutnat hruškovici, kterou si vezeme z domova. Pan recepční "to jen tak nenechá" a přináší nám svojí produkci.

 

Zatím se už setmělo, my jsme všichni dost navátí a upřímně - to poslední, co by se nám chtělo, je hledat místo pro stany. Výsledek je ten, že nás pan recepční nechává přespat v jednom z pokojů skoro zadarmo. Jak sám říká - jsme mu mimořádně sympatičtí. Pocházíme totiž ze stejné země jako Nedvěd, Poborský a Baroš. A navíc: co je pro nás skoro zadarmo, je pro něj příjemné dýško do vlastní kapsy. Ráno si dáváme ještě palačinky a jedeme dál. Namířeno máme na pravý Draculův hrad.

 

Foto: Internet

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ