U automatů na jízdenky jsou vždy hrozné fronty.

Nastupuji na první stanici trasy a každé ráno na to prostě nemám nervy.

 

Na počátku ledna jsem uvažovala o zakoupení legitky, ale odradily mě fronty, které byly třikrát delší než ty u automatů. Mezi nimi bývá ještě jedna, a to u bankomatů, ale to je zase jiná věc. Souvisí se všudepřítomnými frontami, ale nemá nic společného s ježděním na černo..

 

Totiž, sem tam vyrazím mezi turnikety bez lístku.

Bývá to ve dnech, kdy moje holčička ráno například odmítá papat nebo, a co je ještě obvyklejší, má problémy s oblékáním. Dnes si oblékla tričko naruby, „zlobily ji ponožky“ a ve školce jsem zjistila, že má černou modelínu za nehty….

 

Vydrbala jsem tu černotu a odběhla směrem k metru. Měla jsem to jen tak tak.

U automatu na jízdenky byla fronta, mezi kterou bylo těžké se prodrat na stanici, a zařadit se do ní by znamenalo nechat ujet přinejmenším jednu soupravu.

Byla jsem šťastná, že jsem stačila proklouznout mezi dveřmi, které měly být dle hlášení už chvilku zavřené.

 

Z klidné cesty, během které se mi poštěstilo sedět a číst si dnes nové číslo mého oblíbeného časopisu, jsem vystoupila na Karlově náměstí. Měla jsem ale rozečtený článek o nesmyslné žalobě, ve které jedna politická strana (zřejmě za účelem zviditelnění se) napadá solidní časopis a spolu s jejím kontroverzním, ale velmi kvalitním redaktorem….

Nedalo mi to a článek jsem dočítala až na eskalátorech. Když jsem zvedla zrak a na konci eskalátorů se od čtení konečně odtrhla, viděla jsem rojnici černooděnců! Chvíli jsem nevěděla, co je to za chrabré chlapíky, ale samozřejmě za okamžik se dostavilo hrknutí s malým pozastavením srdce.

 

Mezi rojnicí revizorů jsem lehce zakličkovala a už se zdálo, že můj dnešní začátek dne bude šťastný a že budu mít od rána pádný důvod k oslavám. Poslední „vojín“ ale neměl koho jiného obšťastnit svou lesklou plackou, v jeho blízkosti se nenacházel v danou chvíli nikdo jiný než-li já…

 

„Dobrý den, revize..bla bla“

„Dobrý den, Vás tedy nerada vidím..“

„To vám věřím, chi, chi...“ Těžkooděnec se jevil jako sympaťák s chutí pokecat.

Podala jsem mu mlčky svou občanku a na jeho obličeji se zjevil rozčarovaný a nevěřícný údiv. „Jo, vy nemáte? Já vás chytil jen protože nikdo jiný nešel, taková hezká pani…“

 

K čemu je poklona revizora a k čemu je jeho údiv.

K čemu jsou rána „blbec“, fronty u automatů na jízdenky a zlobivé ponožky. Zřejmě k tomu, abychom se nenudily. A těžkooděnci, aby se měli na koho telit a blýskat se odznáčky.

 

Vypravím se k fotografovi a zařadím se poslušně do front. Zakoupím si legitku a půjdu to oslavit.

 

Co říkáte, jezdíte někdy na černo?

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ