Nejsem si jistá, jestli se tímhle článkem dotknu i vašich pocitů. Možná je to jenom o mně, ale kdyby náhodou…
Vezmu to zkrátka, abych vás dostala „k sobě“
Narodila jsem se mamince a tatínkovi 21. 8. 1968 právě ve chvíli, kdy do Prahy vjížděli rusové okupovat naši zem.
Maminka dostala šok a prostě porodila mě. Dřív.
Už o hodinu později klusala s miminkem v náručí do krytu. Tady je asi docela nutné pojmout, že žena je schopna vyvinout mnohem víc síly, než se zdá, pokud jde o její dítě.
Naproti hořela dětská nemocnice. Bylo to u Apolináře. Tehdy zemská nemocnice.
Když si mě odnášela, bylo to do domu kousek od Národního divadla. Dnes je tam Galerie Hollar.
Dnes?
A o tom je právě tenhle článek, a proto ten úvod. I kdyby na tom místě stálo v tuhle chvíli cokoli, já vidím něco jiného.
Vidím točité veliké schody a třetí patro bez výtahu. Bílé dveře se žlutou klikou. Pak prosklená veranda a vůně cibule z košíčku na okně. Muškáty.
Pavlač, staří sousedé. Zelené zábradlí, přes něj dečky a ložní. A malá, hubená holka na tříkolce. Nejraději byla, když se někam zašila, a tam pozorovala pavouky. Bála se tmy a velkých očí. Uspávali ji ukolébavkami. Vždycky padala do studny… pak usnula.
Vidím babičku s dědečkem, kteří bydleli s námi. Procházky Kampou a babiččino vyprávění o historii Prahy, sochách na Karlově mostě, Janu Nepomuckém i jeho statečnosti.
Dědeček mi před spaním buď překrásně zpíval „Spinkej, můj broučku, jsem u tebe…“, nebo mi vyprávěl, jak jezdil lovit tygry.
Příběhy o slonovi, který zachránil jednoho pána, o hadovi, který se šel jenom napít, o lidožravém tygru... všechny si pamatuji. Byly o statečnosti o hrdinství a čestnosti lidí odkázaných jeden na druhého.
Co na tom, že ve skutečnosti nikdy nikde nebyl. Nijak mě neranilo, když mi to v dospělosti řekl. Připravil mi nádherný kus dětství. Žila jsem ty příběhy. Jsem mu za to vděčná.
Strejda „Fousáč“
Bylo mi pět, když mi řekli, že stávající tatínek vlastně není tatínek, ale strejda „Fousáč“, který se mnou bude chodit ven vždycky v neděli. Ten pravý, tedy nový, byl jen dlouho pryč a moc se na mě těšil. Jmenuji se teď jako on.
Vidím starou tramvaj, která zahýbá u divadla směrem na Smetanovo nábřeží, i jeho, jak vystupuje. Strejdu. Vidím babičku, která mě doprovázela. Pak už ho nevidím…
Z domu na nábřeží nás jednoho dne jednoduše vystěhovali do paneláku, kam jsme se ani nenastěhovali, protože se z toho maminka pomalu složila. Byt jsme tedy vyměnili s rodiči nového tatínka v Libni.
Dlouho jsem nevěděla, kam vlastně všechny ty obrázky v mé hlavě zařadit a jaká jména jim mám dát. Pravdu jsem neznala. Jen ty obrázky a úryvky, které se objevily pokaždé, když jsem kolem domu projížděla.
To byl můj táta!
Jsem hnusně neodbytná, když něčemu nerozumím. Stále jsem usilovně přemýšlela. Hodně roků jsem se neodvážila do domu jít. Až jednou s kamarádkou. Bylo nám patnáct. Pravila tehdy, že jestli se chci něco dozvědět, musím tam jít. Vlézt tam.
Otevřela jsem masivní dveře. A zase ten záblesk vzpomínky. Byly tehdy víc ošoupané ale klika, obrovská kovová, ta byla stejná.
I ta vůně uvnitř, ten zvláštní pach toho místa... nezmizel... najednou to bylo strašně silné... zapomněla jsem, co je venku, i na datum.
Točité schody – vidím dědu a slyším, jak si specificky odkašlává. Ta pavlač… ona tu pořád je! Vidím siluetu staré paní... byla hodná.
Všechno je tu ale nějak menší. Asi proto, že jsem já byla malá…
Dveře k bytu byly jiné, ale to jsem nějak nevnímala.
Stála jsem u nich a snad ani nechtěla vidět, co je za nimi... nebylo to potřeba… měla jsem jasnou hlavu a obrázky měly náhle zřetelné obrysy.
Uviděla jsem ho... stál u okna a říkal mi Michalko. Něco jsem hrozně silně najednou cítila… něco jako souznění, pouto, nebo co…
To byl můj táta! Žádnej strejda… tenhle nikde nebyl… prostě se rozvedli, přivlastníl si mě, tak to je!
Brečela jsem na těch schodech asi dvacet minut. Kamarádka trpělivě čekala. Nic neříkala. Taky co?
Přijela jsem domů a vpálila to mámě.
„Pamatuješ na Fousáče?“
„Pamatuju, Míšo.“
„To nebyl žádnej strejda, mami, byl to můj Táta, pravej táta. Vim to!“
„Ano. Byl. Dám ti fotky“
„Díky.“
Když kolem toho domu dnes jedu, mám zvláštní, ale příjemný pocit. Takové lechtání u žaludku a všechno mi to připadá, jako by to bylo včera. A dnes už to voní i pravdou.
Co váš rodný dům? Byli jste se podívat na místo, kde jste vyrůstali? Jaké to bylo? Změnil se? Znáte ty útržky obrázků, co se vynořují z paměti? A co pocity?
Nový komentář
Komentáře
Eva_Fl — #97 moc pěkné uklidnující,díky
Já svůj rodný dům ráda mám, i když dětství v něm prožité moc růžové nebylo. Ale bydlela tam i babička s dědou, kterého jsem milovala - umřel, když mi byly 2roky. Pořád mám ráda tu vůni toho starého domu.
Znám ten pocit , mám to taky v jednom starém domě, činžáku, kde žila babička. Jako by tam pořád někdo byl a sledoval nás...všechno se mi vybaví, ale zároveň šílený smutek, že je to pryč, že se to už nikdy nevrátí
Vyrůstala jsem v rodinné vile, dodnes tam bydlí nevl. otec s matkou a bratři, já musela pryč... dětství jsem hezké neměla, nedá se říct, že tam chodím obzvláť ráda...
Míšo,hezký článek i já mám záblesky z sídliště kde jsem jako malá vyrůstala,taky si pamatuji,jak mě moje úžasná sestra stratila právě na tom sídlišti,velmi dobře si to pamatuji,jako kdyby to bylo včera
Eva_Fl — #99 A ty jsi na některé fotce taky?
Kadla — #98 je to primo ta nase joga, ten hubenour, sedici na strome, je muj ucitel a kamarad a jeden z nejuzasnejsich lidi, ktere mi bylo dano poznat. Tohle bylo ale u prilezitosti predavani diplomu, na to ja si jeste netroufam, ucit... Ale mam to v planu, mozna jednou, za rok, dva. Cvicivame vetsinou v telocvicnach, ale obcas je nejaka akce na plazi, je to moc krasny. Vzdycky.
Eva_Fl — #97 To je krása, hladí to po duši... :-) To je přímo od tebe /z tvého kruhu/ nebo je to jen ilustrační video?
Kadla — #96
http://www.youtube.com/watch?v=6EUQB-AQ84g
My tady mame nadhernou jogu, neznou .....
Já vím, že jsi v zahraničí... právě proto nemusí být důvodem toho, proč se nevidíte, tvůj předchozí život, ale hlavně ta vzdálenost. Jóga je supr. Myslím, že sis svůj pohár hořkosti už vybrala a je načase začít se skutečně radovat ze života bez břemene minulosti. Vím, že je to zatraceně těžké, ale pokud se od svého pocitu viny dokážeš oprostit, ostatní už pak půjde samo. Je to o vnitřním rozhodnutí člověka. Ale to je právě to nejtěžší na světě... U tebe ještě pořád je pocit viny... Ber to tak, že už jsi za to svoje blbé období vytrpěla dost právě tím pocitem viny, který jsi měla (máš). Tak zkus udělat tlustou čáru. Ono se to hezky radí, vím, ale jsem přesvědčená, že se ti to podaří. Když ses dokázala vyhrabat z těch předchozích průserů, tohle dokážeš taky.
kuty — #94 ale uplne prestat je jedina cesta, jak z toho ven. Neni nic mezi tim. Proc maminka obzas pije - no protoze je alkoholik. K tomu neni rozumne JINE vysvetleni. Snad jednou prestane... Preju to vam vsem a hlavne ji. Ona s timhle nemuze byt statsna.
Kadlo, ja je nevidim vubec, ja jsem v Naples ( Florida ) a oni v Praze ( Czech Republic ). Pracuju na tom. Fakt se snazim. Pri kazde lekci jogy o to prosim. Sebe a ten muj Power.
Eva_Fl — #92 obdivuju tě že jsi dokázala úplně přestat.maminka má bohužel někdy potřebu se napít a to tak že sice není úplně namol,ale udržuje si hladinku a to třeba i po tři dny.Fakt nevím co ji k tomu nutí,říká že je spokojená a že ji nic neschází,pak opravdu nevím proč to musí být.V ty dny když ji to chytne s ní nekomunikuju,vlastně ji nemůžu ani slyšet v telefonu natožpak ji vidět.
Eva_Fl — #92 Myslím, že se zbytečně trápíš. Já mám ke svému vlastnímu tátovi výborný vztah a stejně se s ním vídám málo. Třeba to, že syna a vnuka vídáš málo, vůbec nesouvisí s tvým dříve "podělaným" životem. Poradím ti asi takhle. Ty teď jedeš v zajetých kolejích, kdy si spoustu věcí vyčítáš. Zkus se nasměrovat jinam. Odpusť sama sobě a ber to tak, že to "zlé" prostě tenkrát muselo být. Přežili jste to oba - ty i syn. Poprala ses s nepříznivým osudem (nebo karmou) a vyhrála jsi. Teď se na to začni dívat pozitivníma očima a spousta věcí se spraví sama. Dokud pojedeš v tom svém tunelu sebeobviňování, nic se nemůže změnit. Věř mi, mám to vyzkoušeno. Držím palce.
kuty — #90 to mi pomaha moc, tohle, jsi neuveritelne hodna. Dekuju. A vubec si to nezaslouzim, ale VIM, jak se trapi Tva maminka, ver mi. Boli ji to jak svina. Tezko rict, jestli to byla nase volba. Nemyslim. Nikdo s kouskem mozku v hlave si nemuze tohle peklo prat. A jak se z nej blbe leze na ,,normalni svet", o tom bych mohla taky psat roman. Tolik proher..... No, nakonec snad vyhra, jsem uz OK 15 let. Ale nikdy nezapomenu.
Moje detstvi a vzpominky na nej, patri urcite z velke vetsiny babicce, dedovi a jejich rodinnemu domku v Duchcove. Obrovska zahrada a za ni uz jen louka, les a rybnik. Panejo, tam se daly prozit veci. Hrozne rada bych ten domecek jeste jednou videla, mam ale pocit, ze uz bych ho nenasla, hodne se v te oblasti developovalo a stavelo.
kuty — #87átéčko to děkuji patřilo tobě. Eva_Fl — #88 je mi tě líto,jestli potřebuješ odpuštění jako moje máma tak doufám že se ti ho dostane.Vím že i mamina se tím trápí,sice potají ale vím že ji mrzí jak se tenkrát chovala .Jestli ti to trošku pomůže tak já Tě mám ráda a to Tě ani moc neznám
Holky, diky za nadherny prispevky!
ifulinkaa — #61 No jeeeeeeeje... Ty stromy by mohly vypravet... V zamecky jsem byla denne, s dedou jsme chodili krmit labute a kolousky a taky se divali na opicky, ale nejradeji jsem se ji prochazela sama a hrala si na to, ze jsem princezna...
Vune zamecke zahrady tam byla, je a vim, ze bude, vsimni si, voni po vlhkosti, tlejicim listi a cesneku...
Vzdycky jsme museli poplacat ,,kamenace", ty stary nadherny sochy obrostly mechem, ktery v noci ozivaly...
A ........ jezisi, to by bylo na roman.
kuty — #87 Odpust ji. Jsem na jejim miste a co bych za to dala vzit to vsechno zpatky...
máš pravdu,dávno jsem jí odpustila.Myslím že kdybych ji za to nenáviděla tak bych ubližovala tak akorát sobě a byla by ze mě nesnášenlivá a protivná ženská.vlastně ani nevím proč jsem to sem dnes napsala,asi síla Míšina článku.A tobě moc děkuji
kuty — #85 Musíš odpustit. Ale tos už určitě udělala. Necítím z tebe zášť, jen smutečky z dětství