Rodinné výlety mohou být příjemným zpestřením všedních dnů, mohou pomoci utužit rodinné vztahy, umožňují poznání nových věcí… Pro někoho však mohou být také noční můrou. Ale i ta noční můra se může proměnit v krásného motýla.

... může se proměnit v tak krásného motýla, jak krásný je i příběh paní Ludmily, která takto vzpomíná:

Lído, Dášo, Ivane, jede se na výlet!

Tak tímto pokřikem nás téměř každý víkend, v sobotu i v neděli budil náš táta v sedm hodin ranního času, v zimě, v létě, za každého počasí. Byl totiž učitelem dějepisu a přírodopisu a jeho povolání se na něm opravdu podepsalo. Maminka s námi pokaždé nejela, vzepřela se, že musí také občas prát, vařit a uklízet, protože v týdnu, když chodí do práce, to nestíhá. Nás však vypravila vždycky. Jak jsem jí záviděla, když někdy o víkendu zůstala doma. I když moc často to nebylo, většinou jela také.

Rodinný výlet, moje noční můra

Dokud jsem byla malá, tak mi výlety tolik nevadily. Jezdily jsme vlakem nebo autem, a to byla s rodiči občas i legrace. S odstupem času přiznávám, že jsem díky těmto výletům také mnohé poznala a mnohé se naučila, jak jsem však začala dospívat, začala jsem tyto rodinné výlety nenávidět. Byla jsem ze všech tří sourozenců nejstarší, začínala jsem mít svoje vlastní zájmy. Pokaždé jsem s otráveným obličejem nasedala do auta a pokaždé jsem dávala rodičům najevo, jak mi jejich aktivita leze na nervy.

rodina

Lído, jsi nejstarší, měla bys mít rozum

Jednou o víkendu lilo jako z konve a táta měl naplánovaný sobotní výlet někam do muzea pravěkých lovců. Pamatuji si, že jsme se všichni tři vzepřeli, že se nám v tom počasí nikam nechce. Chodila jsem tehdy do poslední třídy na základce, bylo mi asi 14 nebo 15, Dáša byla o dva roky mladší, Ivan o tři. Prostě nepojedeme a nepojedeme. „Lído, jsi nejstarší, měla bys mít rozum,“: zkoušel to táta po dobrém. „Tati, když dnes je venku hnusně, nám se fakt nechce.“ „Tak je nechej doma,“ řekla najednou maminka. A světe, div se, táta dovolil. Poprvé jsme zůstali sami doma. „Lidunko, jídlo máte v lednici,“ řekla ještě maminka a poslušně cupitala za tátou do muzea pravěkých lovců. V duchu jsem si řekla, bože, ten náš táta, to je taky takový pravěký lovec a maminka jeho kořist. Bylo to však úplně jinak. Chtěla s ním být sama.

Tati, bylo to krásné dětství, děkujeme

Maminka nám ve 44 letech zemřela na rakovinu. Jako by to dávno tušila, když tátovy rodinné výlety s takovou vervou podporovala. Byla jsem právě v druhém ročníku na Vysoké škole. Pamatuji si, jak mi to táta přijel oznámit. Už jsme to nějaký čas věděli, ale nikdo z nás si nepřipouštěl, že jednou opravdu nastane konec... Táta se uzavřel do sebe. Nevycházel ven, s přáteli nekomunikoval, ze školy domů, z domu do školy. Z cestovatele a podnikatele rodinných výletů se stal domácí, tichý, uzavřený člověk. Dáša s Ivanem byly jeho jedinou oporou, neboť já bydlela v té době na kolejích.

Jednou mi Dáša volala: „Lído, já už nevím co s tatínkem, měli bychom ho někam vyvézt, rozveselit. Třeba na nějaký výlet.“ Po dlouhém přemlouvání se podařilo. Můj přítel vzal svoje auto a jeli jsme – na rodinný výlet. I když nám maminka moc chyběla, byl to ten nejkrásnější výlet v životě a všichni jsme si ho moc užili. Táta se na nás najednou při zpáteční cestě otočil a povídá: „Já vím, že jsme vám byli s maminkou s těmi výlety otravní, ale chtěli jsme, abyste toho co nejvíce poznali, abychom byli co nejvíce spolu.“ „Ne tati, nebyli. Bylo to krásné dětství, děkujeme.“

cesta

Čtěte také: