S bratrem jsme si vždy rozuměli. Stýkali jsme se často i po jeho svatbě v sedmdesátých letech, ale v tu dobu mezi nás vstoupila jeho žena, které jsem moc do oka nepadla. Přiznávám, že to byl pocit vzájemný. Bratr Josef pod jejím vlivem začal měnit některé názory, ve kterých jsme se kdysi shodli. Naneštěstí moje švagrová se odjakživa bavila tím, že bratra popichovala k naprosto opačným rozhodnutím, než které jsem považovala za správné já s manželem, anebo i s dnes zesnulou maminkou.
Skutečnost ale byla odlišná. Ještě za matčina života jsem posledních patnáct let musela celkem intenzivně dojíždět přes celé město, abych se o ni mohla postarat, uklidit a pomoct jí s hospodářstvím. Žena mého bratra paradoxně považovala maminku za vetřelce ve „svém“ domě, neměla ji ráda. Stále se s ní hádala, vyvolávala nové a nové spory, přestože bylo stařence již přes osmdesát let a byla nemocná. Navíc také velmi hodná a skromná, takže se snažila „mladým“ přispívat i finančně a nakonec v domě obývala jen kuchyň s otomanem a televizí. Její pokoj zabrala rodina bratra a stejně tak i horní patro.
A právě po smrti maminky se situace velmi vyostřila. Nenapsala totiž závěť, která by plně vysvětlovala poměry po její smrti. Sice jsme o tom několikrát mluvili všichni dohromady a panovala mezi námi shoda, ale právě jen do doby jejího úmrtí.
|
|
Bratr se švagrovou na nás vyrukovali s tím, že do domu museli celá léta investovat velké sumy a že o nějakém vyplacení mé osoby nemůže být řeč, a pokud chci zpeněžit zemědělské pozemky z dědictví, musím se oproti bratrovu souhlasu rozdělit o peníze půl na půl.
To byla ovšem nehoráznost, neboť dům byl na spadnutí, a pokud nějaké investice proběhly, tak pouze do jejich části domácnosti a obnovu společných prostor včetně nové střechy tenkrát platila maminka ze svých úspor. To se týkalo i nového vodovodu v domě.
Nechutná tahanice se dodnes nevyřešila, nechci se soudit s vlastním bratrem. Jeho žena nás navíc všude u příbuzných pomlouvá a překrucuje pravdu. Přiznávám, že na ni mám takový vztek, že bych ji při setkání musela zfackovat. To ale nehrozí, už se nestýkáme ani při rodinných událostech. Narozeniny, svatby i pohřby v rodině vzájemně ignorujeme a nevím, jestli se situace někdy změní…
Máte nějaké podobné zážitky ve své rodině? Nebo se otázky majetku do vašich rodinných vztahů nikdy negativně nepromítly? Myslíte, že závěť ustanovující dědictví je v dnešní době nezbytná?
Nový komentář
Komentáře
Něčemu takovému se moji rodiče přesně chtěli vyvarovat, takže pro svůj majetek založili přes https://www.alphacitizen.com/cs/ svěřenecký fond. Díky tomu už nemusíme řešit žádné složité dědické řízení a navíc je majetek pod právní ochranou.
Zdena Hermannová: Ale to je přece pitomost. Platnou závěť ignorovat nelze.
Děti vydědit téměř nelze, to by musely starou matku dvakrát denně topit v rybníce a nutit k prostituci, a ani to by možná nestačilo. 
Paní má asi potřebu si někde ulevit srdíčku a najít trochu pochopení a možná také malou radu. Bohužel, já sama jsem se asi před 30roky účastnila jako dítě soudním sporům mého otce a jeho sestry. Otec postavil celý dům, ze kterého jsme se nakonec museli vystěhovat a postavil další pro nás. Dodnes říkám mé tetě "megera" a přenáším to na mé děti, protože neumím ji odpustit.
Píšete o závěti pěkně,ale z vlastní zkušenosti vím,že i když je
mohou dědit.
závěť napsaná, může jí notář i soudce klidně ignorovat.A pak se dědí ze zákona. Takže i děti, který se celou dobu nepostaraly a jen
od rodičů vybíraly prachy
Paragrafy jsou zakrouceny nebo pokroucený?
To je nesmysl. Když někdo zemře, ať už bez závěti nebo udělal závěť, proběhne dědické řízení. Nejdřív se zjistí, jestli je závěť platná, jestli neodporuje v některých bodech zákonu a potom se řeší majetkové vypořádání. Už taky proto, že v některých případech se platí daň. Jestli se paní nechce soudit, tak asi ví proč. Myslím, že je to vymyšlené a to dost špatně.
No když už jsem se pustila do této rozpravy, tak bych té imaginární paní chtěla vzkázat, že pokud se chce až do smrti mlátit do hlavy a úpět, jak to blbě vyřešila a trpět, tak ať si prosadí, že ten dům po mamince budou vlastni s bratrem napůl
není totiž nic strašnějšího, než vlasnit část nemovitosti, ze které majitel nemá žádný užitek a vyplývají mu z ní jen povinnosti
mindulinka: přesně jak to popsala a... , prostě v dědictví to problematické není, pak se to musí případně řešit u soudu, takže pokud se toho paní vzdala už dědickém řízení... no jedině, že by ten barák atd. měla s bratrem napůl, chtěla by to vypořádat a oni by nechtěli (což by mohl být tenhle případ), pak by nastal soudní spor o vypořádání spoluvlastnictví a to se jí možná nechce...
a....: Tady je spousta článků, které klidně můžou být ze zkušenosti, jen bez té konzultace. Je typ lidí, kteří potřebují o svém problému dokola pindat a ujišťovat jakýže to jsou chudáci a pak existuje druhý typ lidí, který má potřebu a vůli problém vyřešit
ToraToraTora: Kdyby tohle bylo napsáno na základě nějaké konkrétní zkušenosti a po absolvování sezení u notáře,nebyly by tu vedeny takové zcestné bláboly, že paní z dědictví vlastně skoro nic nedostane a že neví, jak to má řešit. Po konzutaci s právníkem by už měla jasno, na co má a nemá nárok
a....: Tohle nemusel nikdo vymýšlet, lidi se handrkují o peníze tak často, že asi každý zná z blžšího okolí nějakou dědickou historku
mindulinka: Hlavní problém tohohle článku bude asi, jak je tu už zvykem, že je vymyšlený. Investice do domu se samozřejmě zohledňují, pokud jsou doložené, stejně tak tady nepadlo ani slovo o tom jak vlastně vypadá vypořádání pozůstalosti u notáře. Majetek se samozřejmě dělí napůl, takže je třeba možné, že syn chce dům a sestře by nechal větší část pozemků nebo nějaký jiný majetek. Jestli se ale na rozdělení majetku v dědickém řízení u notáře nedohodnou, tak ta záležitost bude prostě předána soudu, to je běžný postup
mindulinka: co je za života, je za života a je to každého věc, pokud člověk nezanechá závěť a zemře, je jeho dědictví vypořádáno dle zákona
Pokud by do baráku investoval vlastní peníze, tak by to mohl doložit např. fakturama a to by se v dědictví zohledňovalo nebo ne?
Josephine: k vydědění potomka jsou potřebné důvody, které jsou přesně vyjmenovány v občanském zákoníku, a ty když nejsou splněny, tak má charita smůlu, i kdyby to bylo v závěti.
Josephine: nevím co řešíš, pisatelka má jasně narok na polovinu majetku. Jenže jí se to asi zdá málo....jak jsem tak pochopila. Che shrábnout půl domu a ještě všechny pozemky
.
A takové to očkování... Nedostaneš po mně nic, protože se mnou nebydlíš, je taky hnus. To už pak zavání tím, "tohle dítě mám radši", což nikdy nepochopím - to stranění matek, otců.
A taky pokud někdo bydlí s rodiči, tak s nimi třeba bydlí už od jejich 50ti a to se o ně nemusí starat ne? Případně se o ně stará jen pár let, kdy už jsou třeba skutečně nemocní. Takže dívat se na někoho, že se stará celý život o rodiče a proto mu nechám všechno, je blbost.
To já bych to udělala tak;; ano budeš se mi starat o maminku ok;; zaplatím Ti polovinu nákladů, co to bude stát, ale s domem jedeme dědicky napůl...
Josephine: Nepřijdou, pokud dědici jsou to její děti či manžel. Ti jsou nezpochybnitelnými dědici.
Spíš by mě zajímalo, zda když zemřelá v závěti uvedla, že to nechce dát právoplatným dědicům ale např. charitě, tak zda skutečně přijdou dědicové o celé dědictví.
Chápu pisatelku i problém, ale jedna věc mi jasná není - při dědickém řízení se to prostě muselo rozdělit napůl, tam jiná možnost ani není, a pokud se to nestalo, tak jen proto, že sama pisatelka uzavřela s bratrem jinou "dohodu"... a jestli to udělala, tak možná proto, že se nechtěla hádat, ale asi to teda dělat neměla, když ji to trápí...