V pohádkách to tak chodí standardně, v běžném životě čas od času. Spravedlivý člověk, který koná dobro, dojde kýžené odměny. Mohl to být i případ Kláry (27), které se za její starostlivost a péči štědře odměnila milovaná teta. Jenže místo toho je teď černou ovcí rodiny.

K tetě Ivance, bývalé přítelkyni jejího strýce, tíhla odmala. Trávila u ní prázdniny, chodila se k ní po škole učit hrát na klavír, sdílely společnou zálibu v památkách. Klára na ni však nezapomněla ani v dospělosti, kdy už měla vlastní rodinu. Stále ji navštěvovala s neměnnou pravidelností.

„Měla už své roky, takže posledních pár let nebyla příliš pohyblivá. Důchod nebrala právě vysoký, platila drahé léky, a tak si nemohla dovolit platit pomocnici v domácnosti. Vlastní děti ani jiné příbuzné už neměla, tudíž to zůstalo na mně. Uklízela jsem jí, nakupovala, doprovázela ji k lékařům a dělala společnost. Nikdy mě ani nenapadlo něco si za to vzít. Tolik toho pro mě udělala, když jsem byla malá! Bylo na čase jí to vrátit. A navíc, byla pořád při smyslech a já se s ní nikdy nenudila. Vyprávěla úžasné historky z mládí, bylo mi s ní fajn. Když umřela, těžce jsem to nesla. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že pohřeb nebude jedinou těžkou chvílí,“ vypráví Klára, kterou překvapilo dědické řízení. Zjistila, že právě ona je podle závěti jedinou dědičkou tetina majetku, tedy malé vilky na předměstí. „Jistě, komu jinému by svůj majetek mohla odkázat, když neměla žádné příbuzné. Snad nějaké nadaci... Ale věřte, že já nad tím takhle nikdy nepřemýšlela,“ dušuje se dědička.

závěť

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

„Dojalo mě to a tetě jsem tam nahoru děkovala. Bydlela jsem s rodinou v pronajatém malém panelákovém bytě a stěhování se do domečku se zahrádkou znělo jako rajská hudba. Jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká. Jakmile to zjistili moji rodiče a sourozenci, nastalo dusno. Měli mi za zlé, že celé dědictví spadlo do klína výhradně mně. Naši mi dokonce na rovinu řekli, že bych měla nemovitost co nejdříve prodat a rozdělit se alespoň se svými sourozenci, aby to bylo spravedlivé. Nad mými argumenty, že za tetou přece vůbec nechodili a tohle bylo její přání, jen mávli rukou. Prý to ani tak není fér. Bylo mi do pláče a už jsem jim na to skoro kývla, jen abych měla klid a nedělala v rodině rozbroje. Naštěstí mě ale zastavil můj manžel a já mu musela dát za pravdu. Vždyť si to přeci zasloužím! Teta mě měla ráda a já ji. Proč by něco měli dědit pro ni cizí lidé, kteří si na ni za celou tu dobu ani nevzpomněli?“ ptá se Klára, která tak řekla rodičům definitivní ne, a do domu se přestěhovala.

Od té doby je černou ovcí rodiny, která s ní sotva promluví. „Vím, že jsem v právu, ale čas od času zvažuji, zda mi ta spravedlnost stojí za to, že jsem se odcizila své vlastní rodině,“ dodává.

Čtěte také:

TÉMATA:
PŘÍBĚHY